Risk, který nevyšel. Kde se premiér Babiš přepočítal při rozdělování dodatečných vakcín v Evropské unii?

Distribuce vakcín mezi jednotlivými zeměmi EU je nerovná. To je to hlavní, oč běží a hodně se o tom mluvilo.

Viktor Daněk je zpravodajem ČRo v Bruselu.
Evropská komise to chtěla napravit. Vyjednala 10 milionů dávek vakcín, které měly přijít už v tomto čtvrtletí místo na konci roku. Česko od toho mělo velká očekávání. Doufalo, že dosáhne na statisíce dávek navíc, což by zemi velmi pomohlo. Ale čeští vyjednavači nedokázali zajistit nakonec ani jednu dávku nad to, co Česku připadlo automaticky. Kvůli tomu teď ve stručnosti míříme k tomu stát se patrně nejhorší zemí EU co do počtu dodaných dávek vakcíny na obyvatele.

Pojďme se ještě vrátit přímo do toho dne jednání minulý týden. Ty jsi sledoval všechno zblízka z Bruselu, i když to jednání probíhalo v různých fázích na dálku a on-line. Jak vypadalo? S čím do toho jednání Česko šlo?
V samotném závěru se odehrávalo i přímo tady fyzicky v Bruselu na úrovni velvyslanců. Ale odehrávalo se samozřejmě za zavřenými dveřmi, takže úplný obrázek nemá nikdo krom zúčastněných. Celé to souvisí s tím, co jsem říkal, že distribuce vakcín do jednotlivých zemí EU není rovnoměrná. Na což Česko upozornilo už dříve. Stalo se to hlavním tématem nedávného videosummitu premiérů členských zemí.

My jsme o tom spolu s Hospodářskými novinami také psali. Když se ukázalo, že si ČR neobjednala všechny vakcíny proti COVIDu-19, na které měla nárok. Vzbudilo to poměrně velkou kritiku na domácí politické scéně. Mluvilo se o čísle 80 %, ale to číslo je ve skutečnosti ještě vyšší.

Z mých propočtů vyšlo, že se Česko vzdalo zhruba třetiny vakcín. Objednalo si 24 milionů, ale mělo nárok na 32 milionů. Dlužno dodat, že to jsou vakcíny, které ve výsledku nebude Česko potřebovat. Je to více vakcín, než kolik Česko potřebuje. Ale ukázalo se, že o to, čeho se Česko vzdalo, se už nyní krátí jednotlivé zavážky vakcín, což Česko úplně nečekalo. A výsledek je takový, že ač například Švédsko je třeba stejně velké jako ČR, k polovině března mělo 230 000 dávek navíc. A ty rozdíly jsou mezi všemi státy. Například Bulharsko, které je úplně nejpomalejší, dostává vakcíny v přepočtu na obyvatele dvaapůlkrát pomaleji než Kypr. A to by v důsledku znamenalo, že část unijních zemí bude mít v červnu v podstatě očkování hotové, zatímco jiné státy dosáhnou nanejvýš 40% proočkovanost populace.

Objednávky se tedy rozprostřely do nějakého časového období, takže země, které si objednaly méně vakcín, jich prostě v určitou chvíli dostávají méně. Proto je to pomalejší?
Přesně tak. Ta úvaha byla taková: neobjednáme si vakcíny, které víme, že nepotřebujeme. Na co budou vakcíny, které přijdou někdy v závěru roku, kdy už budeme mít očkování hotové? Ale Česko, ale i řada jiných zemí nečekaly, že už nyní se budou zavážky krátit přesně o ten poměr, v jakém si Česko rozhodlo nevyužít ten plný národní příděl, na který mohlo dosáhnout.

Jsme u toho jednání minulý týden, kde se o tomto všem mělo diskutovat. S čím Česko na to jednání přichází?
My tu strategii vlastně neznáme. My jsme se premiéra Andreje Babiše s kolegy, dalšími novináři, právě po summitu ptali na to, s jakou strategií na to jednání chce jít. A on to odmítl říct. Řekl, že to je jeho taktika, kterou nebude zveřejňovat předem.

Takže nevíme. Ale víme, že to vyjednávání se už od počátku nevyvíjelo dobře. A ta taktika nakonec byla vlastně jednoduchá. Jak se ukázalo, Česko se rozhodlo spojit především s rakouským kancléřem Sebastianem Kurzem, který se postavil do jakéhosi čela odporu proti současnému systému distribuce vakcín v EU. Upozorňoval na to, že Evropská komise od počátku slibovala, že se vakcíny budou rozdělovat rovnoměrně pouze podle počtu obyvatel a nikoliv jinak.

Ale jak se ukázalo, zásadní roli hraje nakonec objem objednávek. Sebastian Kurz vyjednával velmi tvrdě. Veřejně kritizoval ostatní země, které jsou na tom lépe. Vyhrožoval, že zablokuje ten poslední kontrakt s firmami Pfizer-BioNTech na 100 milionů vakcín pro celou EU. Jeho přístup do toho jednání nakonec výrazně promluvil. Nakonec převážila varianta, že z těch 10 milionů dávek si sedm rozdělí všechny státy EU v poměru podle počtu obyvatel a tří milionů dávek se vzdají ve prospěch států, které jsou na tom v tuto chvíli nejhůře a nejvíce zaostávají v distribuci vakcín. A z těch 3 milionů se nakonec rozdělilo nejvíc Bulharsku, které dostalo přes milion dávek navíc. Dále také Chorvatsku 680 tisíc, Slovensku 600 tisíc a tak dále. A ČR , jak už zaznělo, nakonec nedosáhla na ani jednu dávku navíc. Dosáhla pouze na svůj národní příděl, který dostala vlastně automaticky podle počtu obyvatel, tedy 240 tisíc vakcín.

Co se dá říct o spojení s rakouským premiérem Sebastianem Kurzem? Víme v tuto chvíli, jaká za tím byla úvaha ze strany české reprezentace? A zpětně vzato, i co se týče té vyjednávací síly, byl to dobrý, logický krok?
On to by vlastně logický krok z toho úhlu pohledu, že Sebastian Kurz na celý ten problém upozornil. Jak jsem zaslechl ze zákulisí, tak to byl právě on, kdo si při návštěvě Izraele spolu s dánskou premiérkou Frederiksenovou všiml, že něco nehraje na těch číslech, že distribuce vakcín není rovnoměrná, jak Evropská komise slibovala. A rozhodl se to téma otevřít. Spojil se tedy s Českem, Slovenskem a dalšími státy. A z tohoto úhlu pohledu je logické, že ten názorový tábor vedl. Ale jak se ukázalo, tak to nakonec nebylo pro Česko příliš prospěšné, právě kvůli tomu jeho velmi tvrdému postoji k vyjednávání. Protože z diplomatických zdrojů vím, že do toho vyjednávání dost promluvily i různé osobní animozity, zejména vůči Sebastianu Kurzovi, právě za ty jeho tvrdé vyjednavačské taktiky.

Je v unijním kontextu běžné, že se jednání dostává do osobní roviny? Protože přesně podobné postřehy, jaké máš ty, ventilovali třeba i reportéři serveru Politico atd.
Je to poměrně běžné u těch vysoce politických témat, která se probírají na summitech, kde sedí přímo premiéři jednotlivých zemí. A distribuce vakcín, jak se ukázalo, je vysoce citlivé a politické téma. V kontextu toho, kdy evropské země – některé možná až s žárlivostí - hledí směrem k Velké Británii, Izraeli, ke Spojeným státům, které jsou na tom výrazně lépe než EU. A jednotliví lídři unijních zemí musí svým voličům vysvětlovat, proč Evropa zaostává. V situaci, kdy je na stole 10 milionů vakcín, které si mohou ty země rozdělit a dostat se k nim dříve, než by se k nim dostaly jinak, je třeba vysvětlit, proč by se měly vzdávat části vakcín, na které mají nárok a které někdy i zoufale potřebují. Proč by se jich měli vzdávat třeba ve prospěch relativně bohatého Rakouska anebo Česka? A to se prostě nepodařilo.

Mluvilo se o tom, že premiéři Česka a Rakouska nedokázali dobře přečíst situaci, která v tuto chvíli, co se týče koronaviru, spolupráce, soudržnosti v EU panuje. Že je ta situace v tuto chvíli jiná než třeba za „běžných jednání“ - o unijním rozpočtu atd. Dá se říct, že se premiér Babiš a potažmo rakouský premiér Kurz přepočítali, že zvolili špatnou taktiku?
Teď po bitvě je to snadné hodnotit, ale řekl bych, že Česko šlo do předem prohrané bitvy. A mohlo to tušit nejpozději po tom videosummitu, na kterém se o tématu bavili několik hodin.

Bylo to velmi tvrdé vyjednávání a přitom některé země, Německo, ale i unijní špičky, se tomu tématu chtěly úplně vyhnout. Protože tušily, že to bude velmi citlivé a mohlo by to celé jednání i zablokovat.

Po tom summitu mohlo Česko tušit, že mezi unijními zeměmi není většina, která by byla nakloněná tomu vzdávat se nějakého výrazného počtu vakcín právě ve prospěch zemí jako Česko. Protože Česko má problém s nedostatkem vakcín z velké části kvůli tomu, že se samo vědomě, dobrovolně, rozhodlo neobjednat si všechny vakcíny, které mohlo. Neobjednalo si část vakcín od společnosti Pfizer-BioNTech, v tom prvním kontraktu, který uzavíralo na podzim. Udělalo to v době, kdy ještě státy nevěděly, které vakcíny budou schváleny jako první, kolik jich bude k dispozici. Nicméně bylo to české vědomé rozhodnutí, kvůli kterému teď Česko zaostává. Naproti tomu země, kterým bylo pomoženo, jako je především Bulharsko, Slovensko, Lotyšsko, se do těch potíží dostaly ne úplně svojí vinou. To jsou země, které jsou chudší a spolehly se především na dodávky od společnosti AstraZeneca. Společnosti, která má stále více se prohlubující problémy s výpadky dodávek, což tyto státy nemohly předem vědět.

Těmto zemím se snáze vysvětlovalo, proč potřebují pomoct. Mohly říci: my jsme netušili, v jakých jsme problémech. Kdežto Česko a Rakousko tento argument v ruce zkrátka neměly. A českým diplomatům se nepodařilo přijít s žádným pádným argumentem, kterým by přesvědčili státy, proč by se měly ve prospěch Česka, které si dobrovolně vakcíny nenakoupilo, vzdávat svých velmi draze nakoupených vakcín. Státy, které jsou v EU napřed - Skandinávie, Nizozemsko, ale i Německo, Kypr, Malta - si nakoupily úplně všechny dostupné dávky, včetně těch, kterých se země jako Česko vzdaly. To současně znamená, že za ty vakcíny platí i několikanásobně více. Protože těch přebytečných vakcín se pak budou muset vzdát pouze darováním, oni už je nesmí potom prodat. To zase vyplývá z těch jednotlivých smluv. Čili je to obtížná pozice, do které se Česko samo vmanévrovalo. A myslím si, že jen těžko v té náladě, jaká tady aktuálně je, z toho mohlo vyjít lépe.

To všechno ale přece museli čeští diplomaté vědět ještě před tím jednáním. Možná nejdéle po tom videosummitu, který se odehrál už před 14 dny. Víme, proč nakonec politická reprezentace zvolila tuto cestu argumentace a vyjednávání?
ČR se jednoduše přepočítala. My jsme ještě nezmínili, že na stole se nakonec objevil i návrh, který přiřadil určité dávky navíc i ČR. Z těch 3 milionů solidárních vakcín, kterých se ostatní země vzdaly, mohlo Česko získat 140 000 dávek. Což ale čeští diplomaté odmítli, protože doufali, že budou schopní vyjednat ještě více. Ale to se ukázalo jako chybná představa, chybný odhad. A ve chvíli, kdy to vypadalo, že nakonec Česko nedosáhne na vůbec nic, tak se rozhodlo vůbec do té solidarity nezapojovat. Ta matematika je možná trochu složitá, ale Česko se nakonec vzdalo 70 000 dávek, na které mohlo dosáhnout.

Je pravda, že by to zdaleka nebylo dost na to, aby se vyrovnaly ty rozdíly. Na druhou stranu 70 000 dávek je počet, který by stačil k proočkování krajského města. Česko na tom není nakonec úplně tratné, protože země jako Slovinsko, Rakousko a Maďarsko Česku slíbily tu ztrátu vykompenzovat celkem 80 000 dávkami. Ale to vyjednávání každopádně pro Česko nakonec nedopadlo dobře a zaplatilo za to, myslím si, poškozenými vztahy s ostatními unijními zeměmi a i poškozeným obrazem. Protože hlasitě bojovalo za solidaritu, ale tím, že se do ní nakonec odmítlo zapojit ve prospěch těch nejvíce poškozených, tak si samo znevěrohodnilo vlastní pozici.

V té souvislosti se objevila informace, že premiér Babiš odmítnul nabídku speciální pomoci 750 tisíc vakcín od firmy AstraZeneca, která měla být v jednu chvíli na stole. Podařilo se ti zjistit, jak se to seběhlo?
S tímto zjištěním přišel Deník N a následně Hospodářské noviny, podle kterých ČR odmítla nabídku na 750 tisíc SOS vakcín od firmy AstraZeneca. Ta se objevila před dvěma týdny, tedy ještě v době přípravných jednání před tím samotným videosummitem sedmadvacítky. Podle mých informací nabídka skutečně byla na stole jako jedna z více variant. Ta logika byla taková, že Česko má v současnosti objednáno vakcín Pfizer dost, dokonce nad rámec té na toho národního přídělu. Takže tu dosavadní ztrátu by nekompenzoval Pfizer, ale kompenzovaly by ji právě vakcíny firmy AstraZeneca. Jenže nebylo vůbec jasné, kdy a odkud by tyto dávky přišly, vzhledem k těm současným hlubokým výpadkům AstraZenecy. Dva zdroje blízké jednáním mi potvrdily, že Česko nakonec nemělo co odmítnout, protože portugalské předsednictví hned druhý den předložilo dva přepracované návrhy podle rakouského a německého modelu. V těch se už žádná nabídka vakcín AstraZenecy pro Česko nenacházela.

Premiér Babiš tvrdí, že se při tom rozhodování v Bruselu porušila pravidla. Že konečný výsledek byl oznámen, přestože nedošlo ke konsensu. Protože Česko, Rakousko a Slovinsko se postavily proti. Je možné, že se to neodehrálo podle pravidel, nebo je to zavádějící argument ze strany českého premiéra?
To se vlastně dostáváme k té taktice. Česko, Rakousko a další země měly představu, že budou moci to jednání blokovat. Podobně jako se vyjednává o rozpočtu, kdy se vyjednává skutečně dlouho, tvrdě, často i osobně. Ale každý stát má právo veta a vyjednává se tak dlouho, dokud nejsou spokojení všichni. Takto to v tomto případě nebylo. Portugalské předsednictví k tomu přistoupilo tak, že umožnilo dohodu zablokovat pouze těm státům, které se vzdávají nějaké částí svých vakcín, na něž mají nárok. Což Česko nebylo.

Česko se svého národního podílu vzdát odmítlo, čímž přišlo o možnost do hlasování v závěru promluvit. Nebo spíše rozhodování, nakonec se ani nehlasovalo. Byla to tzv. tichá procedura, kdy zkrátka může nějaký stát říct ne a tím by se to zablokovalo. Ale tím, že Česko se žádných vakcín nevzdávalo, o tuto možnost přišlo. A je to logické - proč by Česko mělo mluvit do toho, kolika vakcín se vzdá Dánsko, Francie, Německo? V tom se ČR velmi tvrdě přepočítala.

Podařilo se zjistit cokoliv ze zákulisí o tom, co se vlastně dělo na lince mezi českými diplomaty, kteří všechny ty procedurální záležitosti znají, a premiérem, který v konečném důsledku rozhoduje, s jakou pozicí Česko do toho vyjednávání jde?
Čeští diplomaté nakonec byli v zásadě zajedno s premiérem Andrejem Babišem. Ti ho podpořili a měli sami pocit, že jsou schopni vyjednat více. Myslím, že ani oni nepřečetli situaci nebo náladu mezi ostatními unijními zeměmi zcela správně. Dlužno dodat, že v okolí premiéra Andreje Babiše už patrně není nikdo, komu by on naslouchal a kdo by mu dokázal odporovat nebo ho upozornit, že se řítí do bitvy, kterou nemůže vyhrát. Připomeňme, že poměrně nedávno premiér Andrej Babiš vyměnil svého klíčového člověka v Bruselu, šéfa stálého zastoupení při EU Jakub Dürra. Místo něj nastoupila, pravda, velmi zkušená diplomatka Edita Hrdá. Ale pro ni to byla vlastně první velká bitva, bezpochyby zatím ta nejtěžší, kterou musela tady v Bruselu za ČR odvést. I to se nakonec do toho mohlo nějakým způsobem promítnout. Premiér Andrej Babiš ve svém okolí, pokud jde o otázky ohledně EU, vlastně nemá nikoho, kdo by ho dokázal přesvědčit, aby svůj postup nebo taktiku změnil.

Už jsi naznačil, že to všechno má další dopady na pozici Česka v unii. Jaké reakce v tuto chvíli vidíš, co se týče vztahů ostatních členů EU vůči ČR? Jakou pozici má ČR po této kapitole?
Ten český postup tady v Bruselu samozřejmě všichni sledovali. Všechna vlivná média, třeba bruselské Politico o Česku psal jako o sobecké zemi, která zablokovala, nebo se pokoušela zablokovat tu solidaritu vůči ostatním a nakonec z toho vzešla nejhůře. Protože zatímco Rakousko a Slovinsko, které také na nic nakonec nedosáhly, odešly s nulou, Česko odešlo s minus 70 tisíci, na které mohlo dosáhnout a nedosáhlo. A pak samozřejmě nesmíme zapomenout i na ostatní unijní státy. Jak jsme říkali, bylo to velmi osobní vyjednávání a řekl bych, že se premiéru Andreji Babišovi nepodařilo tu prohru unést nějak důstojně. Nezapojili jsme se do té solidarity, místo toho jsme skoro až uraženě sáhli po tom národním podílu, abychom nepřišli alespoň o těch 70 000 vakcín. Andrej Babiš navíc zaútočil na portugalské předsednictví, které nakonec zajistilo ten kompromis 7 + 3 miliony solidárních vakcín.

Řekl, že to byl podraz ze strany portugalského předsednictví, které je podle něj jen loutkou v rukou bohatších států. Takto tvrdě útočit veřejně na jinou členskou zemi, notabene na předsednickou, to není v bruselských kruzích úplně normální vyjádření. A zvláště v situaci, kdy se ČR za rok a čtvrt stane sama předsednickou zemí Evropské unie. Pokud to předsednictví povede Andrej Babiš, tak si sám chystá velmi nepřátelskou půdu. Pokud takto útočí na jiné předsednictví, nebude moct čekat příliš vstřícné přijetí ze strany ostatních států.

Viktore, co se teď bude dít dál? Ty jsi v úvodu zmiňoval, že má Česko namířeno k tomu, aby se s počátkem léta stalo nejméně proočkovanou zemí. Ty jsi těm propočtům věnoval velké procento svého času, počítáš prakticky neustále…
Mám rád excelové tabulky, v tom se opravdu vyžívám.

Jestli to tak skutečně bude, dá se říct, že to je jen důsledek jednání z minulého týdne? Pojďme se možná vrátit úplně na začátek, když si Česko objednávalo méně vakcín. Víme, proč k této situaci vůbec došlo?
Vysvětloval to už Roman Prymula, tehdejší ministr zdravotnictví, stejně jako Milena Hrdinková, státní tajemnice pro evropské záležitosti. Ten argument byl vlastně jednoduchý - argument dobrého hospodáře: Proč si objednávat vakcíny v objemech, o kterých víme, že je nevyužijeme všechny? Pojďme objednat méně a ušetříme, protože ty vakcíny, které jsou navíc, bychom potom museli darovat anebo možná i zlikvidovat, vzhledem k tomu, že mají nějakou poměrně malou dobu trvanlivosti. To byla ta úvaha na počátku, ale ti, kteří o tom rozhodovali, už nedohlédli, jaké to bude mít důsledky. Součástí toho problému je, že se o vakcínách tehdy rozhodovalo jen na úřednické úrovni. Ti „nejvyšší“, včetně Andreje Babiše, neměli moc přehled, jakým způsobem se vlastně nakupuje. Bylo to úřednické rozhodnutí někoho, koho delegovalo ministerstvo zdravotnictví na výbor, kterému se říká steering board a vede ho Evropská komise. A tam nabídla to, co vyjednala - viděli to tam rozpočítané podle zemí, kdy co zhruba dostanou. Viděli, že největší podíl dávek přijde až v závěru roku, kdy nebudou potřeba. A jednotliví úředníci si vybírali, kolik vakcín nakoupí. Aniž by si tehdy kdokoliv uvědomil, že to je vlastně vysoce politické rozhodnutí, které by asi neměli dělat úředníci.

Víme, kdo konkrétně o tom rozhodoval z těch úředníků?
To jméno nevím, ale byl to zkrátka někdo na úřednické úrovni na ministerstvu zdravotnictví. Možná bych ještě ale dodal, že v tomto mají vlastně máslo na hlavě všichni. Kritika míří hodně na ČR, ale měla by mířit i na Evropskou komisi, protože i ta si mohla uvědomit, že toto je politické téma. Ale to je holt metoda práce Evropské komise, která sama jako úřad upřednostňuje spíše úřednická rozhodnutí, aby se do toho právě příliš nepletla politika. Evropské komisi to vyhovuje. Je prostě jednodušší takto pracovat. Ale pak to přineslo takovéto důsledky. Ve chvíli, kdy se na těch vyšších úrovních dozvěděli, co se vlastně děje, tak samozřejmě vznikla panika. Česko začalo objednávat. Nakonec toho Pfizeru objednalo i více, než na kolik mělo nárok. Pokud se nemýlím, jsme na 105 % té národní kvóty. Ale stalo se to pozdě. Protože tím prvním kontraktem, které Česko využilo jen ze 4 milionů, ačkoliv mělo nárok na 4,6 milionu vakcín od Pfizeru, si zkrátilo dodávky na celé 1. čtvrtletí. Problémy se budou prohlubovat, protože ve druhém čtvrtletí začne přicházet vakcína od společnosti Johnson & Johnson, která je jednodávková. Takže by mohla výrazně urychlit očkování. Ale tam si Česko objednalo rovněž méně - 2 z necelých 5 milionů, na které mělo nárok. Takže znovu, pokud se nic nezmění, bude Česko výrazně krácené, i pokud jde o dodávky Johnson & Johnson.

Pochopily některé ze zemí EU od začátku, že jde o vysoce politickou věc? A právě proto naobjednávaly těch vakcín od začátku hodně?
Z toho, co vím ze zákulisí, to nakonec byla vlastně náhoda, že jsou na tom některé země takto dobře. Protože Evropská komise řešila problém, co s vakcínami, které si některé státy objednat odmítly. Protože Evropská komise sama je nenakupuje. Ona je vyjednala, vyjednala nějaké ceny, ale bylo na státech, aby je koupily. A proto to bylo vlastně gesto solidarity, řekněme, ze strany těch bohatších zemí, že vědomě nakoupily vakcíny, o kterých věděly, že je nevyužijí. Aniž by tehdy tušily, jak to pro ně bude výhodné. Ale teď to už samozřejmě vědí, takže ten systém rádi využívají. V důsledku to vede k tomu, že Skandinávie, Nizozemsko a další státy, o kterých jsem mluvil, jsou výrazně napřed proti jiným zemím.

Pokud počátkem léta skutečně nastane situace, že proočkovanost, a tím pádem tedy epidemická situace mezi členskými zeměmi se bude, výrazně lišit, jak plánuje EU postupovat dál?
Toto byl zatím jediný a možná poslední pokus, jak s tím něco udělat. A jestli bude ještě nějaký další? To nevíme. A vzhledem k tomu, jak to probíhalo, tak bych si dovolil pochybovat, že něco takového v příštích týdnech můžeme čekat znovu. Byť si myslím, že Česko, ale i další státy to asi nenechají bez odezvy a budou to chtít otevřít na nějakém nejbližším summitu a znovu o tom jednat. Ale to rozhodnutí je konečné a v důsledku povede k tomu, že se sice srovnaly trochu ty rozdíly mezi státy, ale i tak budou některé země výrazně napřed. V červnu bude třeba namátkou Dánsko proočkováno z 80 %, téměř z 60 % budou proočkovány třeba Německo, Nizozemsko a další státy. Kdežto ČR dosáhne na dávky, které by podle aktuálních interních propočtů Rady EU stačily k proočkování maximálně 45 % obyvatel. To by znamenalo, že by Česko bylo poslední, pokud se nic nezmění a nepřijdou nějaké dávky navíc. Těch 80 000 dávek od Rakouska, Slovinska, Maďarska možná drobně poupraví to číslo. Ale pokud se ČR například nerozhodne nakoupit Sputnik nebo čínskou vakcínu nebo něco podobného, v tuto chvíli nemá jinou možnost, jak to číslo napravit a neocitnout se na úplném chvostu EU.

Co Česko předvedlo ve vyjednáváních není jen chybná taktika. Ale řekl bych, že se plně obnažil úplně základní problém českého nepochopení, jak funguje EU. A to zdaleka není věc jen této vlády. Řekl bych, že to je dlouhodobý problém, se kterým se potýkaly prakticky všechny české vlády od vstupu Česka do EU. EU často bereme jako něco cizího, kam Česko chodí jako do vnějšího prostoru vyjednat něco pro Česko, nějaký český národní zájem. A zase se vrátíme zpátky. A děláme, jako by se nás zbytek netýkal, jako by se nás netýkaly problémy ostatních. Chybí nám pochopení, že Česko může, a dokonce by mělo mít vyšší zájem ovlivňovat dění v EU, chce-li mít vyšší vliv a být součástí řešení. To se neděje. A právě to se ukazuje na té solidaritě, protože Česko mělo několikrát příležitost být v době pandemie solidární s ostatními a neudělalo to, nebo to udělalo jen omezeně. Stačí připomenout hned na začátku, kdy Itálie prosila ostatní státy včetně Česka o pomoc, aby poslaly nějaké vojenské zdravotníky v době, kdy italské nemocnice kolabovaly a Česko na tom zdaleka nebylo tak zle jako právě Itálie. A Česko to tehdy odmítlo. Poslalo místo toho nějaké ochranné obleky. Pomohla i Albánie jako nejchudší země Evropy. Další příležitosti se týkaly třeba ekonomické pomoci. ČR tehdy odmítla, aby se fond na obnovu ekonomiky vyplácel zemím, jako je právě Itálie nebo Španělsko. Český premiér tehdy říkal: proč máme být trestáni za to, že jsme úspěšnější než oni?

Znovu odmítl být solidární. A teď si stěžuje na nedostatek solidarity ze strany EU, což je na pováženou. Vzhledem k tomu, že EU do Česka poslala plicní ventilátory, když je zoufale potřebovalo. Vzhledem k tomu, že do Česka dorazila a ještě dorazí ekonomická pomoc ve stovkách miliard, dorazily vakcíny, dorazil remdesivir, o kterém ministerstvo zdravotnictví samo loni v létě řeklo, že by nebylo schopné si jej zajistit vzhledem k té obrovské globální poptávce po tomto léku. Dorazilo teď nedávno přednostně 100 000 očkovacích dávek. Francie ze svého ze svého národního podílu zapůjčila Česku 100 000 dalších vakcín. Čili Česko přijímalo solidaritu. Ale v dobách, kdy na tom bylo lépe, ji nenabídlo. A teď se diví, že ostatní země k tomu nejsou nakloněné. Myslím, že je to příležitost se trochu zamyslet, jak ČR v EU funguje. Jestli by nebylo v českém zájmu být v lepších časech solidárnější, aby bylo Česku pomoženo v době, kdy to potřebuje a nečekalo v těch dobách pouze s nataženou rukou.  A mělo v ruce argumenty, proč tu pomoc potřebuje.