Česku hrozí další propad porodnosti. Ovlivňuje ji válka i inflace, varuje demografka

Podle Českého statistického úřadu je počet narozených dětí nejnižší za posledních 18 let.
Ano. 

Proč?
Bavíme se o posledním roce, 2022, za který máme tento údaj. Je to dáno dvěma faktory. Za prvé klesá počet žen v reprodukčním věku a zároveň v roce 2022 dramaticky poklesla úhrnná plodnost, to znamená intenzita, se kterou ženy rodí děti.

Je to tedy jenom rok 2022, kdy se porodnost propadla, anebo je to nějaký dlouhodobější trend, že se zjednodušeně řečeno rodí méně Čechů?
Nebyl to trend. Sice se už asi dvacet let, to znamená od 90. let, pořád mluvilo o tom, že máme nízkou plodnost a porodnost, ale to skončilo někdy kolem roku 2008. Dokonce i po skončení předchozí ekonomické krize úhrnná plodnost měla rostoucí trend, takže my jsme na tom byli v porovnání s ostatními evropskými státy před covidovou pandemií výrazně lépe. Dokonce bych řekla nejlépe, protože v roce 2021 se nám podařilo dosáhnout vrcholu úhrnné plodnosti, a to 1,83, což je i na evropské poměry velmi vysoké.

Co to číslo znamená? 
My tento ukazatel nazýváme „úhrnná plodnost“ a znamená to průměrný počet dětí, který se rodí jedné ženě v daném kalendářním roce.

Takže skoro dvě.
Skoro dvě, skoro jsme se přiblížili žádoucí úrovni, což je 2,1. 

2,1 je takový ideál?
Můžeme říci, že to je takový ideál, ke kterému se ale žádná vyspělá země nyní v podstatě nemá šanci dostat, protože jsme se přece jenom dostali do takzvaného druhého demografického přechodu a pro něj je charakteristické, že úhrnná plodnost nedosahuje právě prosté reprodukce. To je v podstatě něco, co se k nám dostalo s počátkem 90. let a souvisí to s demokratizací společnosti, s rozvojem individualizace, v podstatě to znamená hodnotovou proměnu ve společnosti, kdy vyšší vzdělanost, rostoucí vzdělanost mladých lidí vede k tomu, že nejdřív touží po pracovním uplatnění, odkládají zakládání rodiny, a to samo o sobě nese právě sníženou plodnost, protože se jim často nepodaří naplnit reprodukční plány pak ve vyšším věku.

Padly tu dva termíny, se kterými vy jste určitě velmi dobře seznámená, ale já ne. Jaký je rozdíl mezi porodností a plodností?
Plodnost je takový intenzitní ukazatel, kdy vztahujeme počty živě narozených na počty žen v reprodukčním věku, to znamená, že je to opravdu vztaženo k exponované populaci. Zatímco porodností je buď myšlen čistě absolutní počet, to znamená počet živě narozených dětí, vy jste to i sám zmínil, anebo se to uvádí jako hrubý ukazatel, tedy počet živě narozených dětí na celkový počet obyvatel v daném státě.

Dědictví pandemie

K tomu loňskému propadu - překvapil vás?
Teď už ne. Ale fakt je, že v prvním pandemickém roce 2020 bylo takovou záhadou, jak se plodnost bude dál vyvíjet, protože tu byly dvě hypotézy. Na jednu stranu se uvažovalo, že zvýšená ekonomická nejistota, obavy ze zdravotních důsledků epidemie pravděpodobně mohly vést k odkladu narození dětí. Na druhou stranu tu byla hypotéza o tom, že omezené možnosti volnočasových aktivit, práce doma, to znamená zaměření se na rodinný život, naopak mohly vést k tomu, že dojde k naplnění reprodukčních plánů.

Že teď je na to zrovna ten čas.
Je zajímavé, že teď, když můžeme hodnotit, co se odehrálo v roce 2020, 2021 a 2022, vidíme, že zafungovaly obě hypotézy.

Musíme počítat s devítiměsíčním zpožděním v porovnání s úmrtností, tam jsme viděli efekt hned, ale na konci roku 2020 jsme viděli, že dočasně poklesl počet narozených. Řekla bych, že to byla určitá reflexe obav, které tady byly. Ale hned někdy v únoru 2021 došlo k vyrovnání, k dalšímu nárůstu počtu narozených. 

Ještě to svědčilo o tom, že tady byla atmosféra, že epidemii překonáme a zase se vrátíme k předchozímu stavu. Takže v roce 2021, a nebylo to jenom u nás, bylo to třeba i v německy mluvících státech a severských státech Evropy, došlo k výraznému nárůstu počtu narozených. Proto ten vrchol v roce 2021. V datech vidíme, že se více rodily děti druhé v pořadí, to znamená, že ten, kdo byl v situaci, že mohl dokončit svoje reprodukční plány, chtěl mít děti, tak je v podstatě v tu chvíli měl. Takže to můžeme vnímat i tak, že se druhé děti možná narodily trochu dříve, než by se narodily za normálních okolností.

Rok 2021 ale už přinesl jinou situaci. Pokud si vzpomínáte, tak tady bylo určité nadšení z očkování, že se všichni naočkují, vrátíme se zpátky do práce a všechno skončí. Takže my si situaci v roce 2021 interpretujeme tak, že nástup očkovacího schématu mohl vést k určitému odkladu toho plánování, protože bych očekávala, že jestliže mám před sebou dvě dávky očkování a nejsem nucena za každou cenu počít dítě, tak bych to asi odložila. Vidíme, že se toto začalo promítat, a zároveň návrat do zaměstnání vedl k tomu, že se lidé začali zabývat jinými povinnostmi. Myslíme si, že toto byly klíčové faktory, které se pravděpodobně promítly do propadu v roce 2022.

Bylo to české specifikum? 
Myslíme si, že ne. Stejný propad v počtu narozených v roce 2022 byl zaznamenán i v jiných západoevropských státech. Úplně nejvíc podobný je propad například v Německu nebo ve Švédsku, ale odlišné je, že propad tam byl z nižších hodnot. Švédsko dosáhlo maximální hodnoty 1,6, 1,7, a tato úroveň se propadla na 1,5. To samé v Německu - z 1,5 propad až na 1,3. Takže ano, trend byl stejný, ale stále jsme na vyšších hodnotách než tyto státy.

Když jsme u čísel, tak kde se vzal ten ideál 2,1?
Vycházíme z toho, že abychom zajistili svoji náhradu, tak dvě děti jsou za maminku a za tatínka, aby populace neklesala ani nerostla. 

A ta jedna desetinka?
Ta je v tom, že musíme počítat s nějakou intenzitou úmrtnosti. Ne všichni se dožijí průměrného věku matky při narození dítěte. Přece jenom nějaká úmrtnost do věku mezi dvaceti a třiceti lety je, tak proto ta desetinka.

Podoby demografické reprodukce

Pokud jsme v Česku byli v roce 2021 na hranici zhruba 1,8 a loni 1,6, 1,7, tak v rámci Evropy a světa je to moc, nebo málo?
V rámci Evropy jsme na vrcholu, nebo jsme byli na vrcholu. I hodnotou 1,66 patříme spíše ke státům s vyšší úrovní plodnosti, i když jsme pod úrovní prosté reprodukce. Často to není všem jasné, ale z hlediska demografických modelů vidíme, že je rozdíl i mezi tím, jestli máme hodnotu 1,7 nebo nižší než 1,5. Kdyby se nám podařilo udržet mezi hodnotami 1,7 a 1,8, tak jsme na tom relativně lépe, protože pokles počtu obyvatel by mohl probíhat velmi pomalu a může být vyrovnán, když dojde k dočasnému zvýšení plodnosti. V případě, že plodnost je pod úrovní 1,5, tak už to není tak jednoduché. V takové situaci jsme byli před ekonomickou krizí, kdy se úhrnná plodnost, jak říkám, dvě desetiletí pohybovala pod nebo maximálně dosahovala 1,5. Byli jsme v riziku dostat se do takzvané pasti nízké plodnosti. To by znamenalo, že dlouhodobá nízká plodnost generuje méně početné generace, a když se tyto generace dostanou do reprodukčního věku, tak protože žen je méně, už nikdy nevyplodí tolik dětí, aby byla zajištěna populační stabilita, i kdyby se zvýšila úhrnná plodnost.

To se někde na světě děje?
Děje, úplně extrémní případ je teď Jižní Korea, kde je úhrnná plodnost dokonce 0,8. To je absolutní extrém, který my jako demografové jsme si ani nedovedli představit. Tam už jsou opravdu v pasti nízké plodnosti, což znamená, že za této situace dojde do konce století k poklesu populace o polovinu, to znamená z padesáti na dvacet pět milionů.

Tak si říkám, že podobná čísla asi musela mít Čína v době politiky jednoho dítěte...
Ještě bych to trochu objasnila. Východoasijské státy přece jenom byly velmi podobné v tom, že někdy od poloviny 20. století nastala takzvaná druhá fáze demografické revoluce. Je potřeba vidět, že to mělo určité souvislosti se změnou demografické reprodukce. To, co v Evropě proběhlo od konce 18. století, probíhalo dlouho, mám na mysli pokles úmrtnosti a plodnosti z vyšších úrovní na ty nejnižší úrovně. Tomu my říkáme demografická revoluce, že došlo k přeměně takzvané extenzivní reprodukce, kdy byla vysoká porodnost a vysoká úmrtnost, takže vysoká porodnost musela kompenzovat vysokou úmrtnost, aby nedocházelo k populačnímu poklesu. Extenzivní reprodukci nahradila takzvaná intenzivnější demografická reprodukce, kdy stačí jenom dvě děti na to, aby byla zachována populační velikost.

Ještě je potřeba k tomu říci, že změna vycházela z vnějších podmínek, z určitého vývoje společnosti, souviselo to s industrializací, urbanizací. Takže to, co se odehrávalo v demografické sféře, jako by odpovídalo tomu, co se odehrávalo ve společnosti. To, co probíhalo ve vyspělých státech, konkrétně v Evropě, trvalo sto až sto padesát let a skončilo někdy před druhou světovou válkou, zatímco demografická revoluce v rozvojovém světě byla jaksi importovaná z vnějšku. Pokles úmrtnosti, který nastal v Latinské Americe, Asii, Africe byl už založen na tom, že měli k dispozici léky, technologie, které to umožňovaly, preventivní programy, které umožnily rychlý pokles úmrtnosti, aniž by to odpovídalo stupni rozvoje společnosti.

Rozumím, proběhlo to mnohem rychleji.
Tím, že došlo k rychlému poklesu úmrtnosti a porodnost na to dlouhou dobu nereagovala, najednou vznikly předpoklady pro takzvanou populační explozi. Když se vrátíme zpátky k Asii, tak největší obavy z populační exploze, tedy z nadměrného populačního růstu, který vrcholil v 60. letech, měli už o dekádu dřív v asijských zemích včetně Indie, Jižní Koreje a Číny. Na mezinárodním poli se to tehdy velmi řešilo, probíhaly takzvané světové populační konference, protože tady byly obavy z takzvaného přelidnění, které vrcholily v 60. letech. V podstatě se doporučilo, byla na tom jakási mezinárodní shoda, že je potřeba i snížení porodnosti vyvolat jaksi uměle. Proto vznikly programy plánovaného rodičovství. Indie byla první, která je v 50. letech začala uplatňovat v 50. letech, stejně tak Čína. Řekla, bych, že reakce to byla správná, protože bylo potřeba urychlit i pokles porodnosti, který nepřijde spontánně. 

Jak Indie předběhla Čínu

Zmínila jste Indii, Čínu. Indie se tento rok, nevíme kdy přesně, ale stává se nejlidnatějším státem světa a přeskakuje Čínu. 

Co to je za zprávu?
My jsme to tušili. 

Skutečnost je taková, že ještě před dvaceti lety se to předpovídalo až někdy pro dobu 30. let. To předběhnutí bylo uspíšené a je to dáno tím, že pokles porodnosti nebo plodnosti v Indii neprobíhal tak rychle jako v Číně. Číně se podařilo dostat se na úroveň prosté reprodukce už v polovině 80. let. Někdy v polovině 90. let už se dostali hodně pod úroveň prosté reprodukce, myslím, k úrovni 1,7, a to už měl být signál k tomu, aby antinatalitní politiku jednoho dítěte zastavili. V podstatě udělali podobnou chybu jako Jižní Korea, kde také musela probíhat antinatalitní politika, ale oni se dostali pod úroveň prosté reprodukce už v 80. letech, v podstatě o jedno desetiletí dříve. V Jižní Koreji také asi deset let váhali s tím, než v roce 1996 zastavili antinatalitní politiku, a ještě s dalším desetiletým zpožděním, zhruba v roce 2005, teprve začali s pronatalitní politikou. Bylo tam dvacetileté zpoždění, které se projevuje v tom, že plodnost zůstává na velmi nízkých úrovních. V Jižní Koreji, jak už jsem říkala, 0,8 a myslím si, že Čína k tomu spěje také. To je můj odhad, protože v tuto chvíli tam je úhrnná plodnost 1,2. Ačkoliv už jsou tam známky, řekněme změny v tom smyslu, že je snaha podpořit dvoudětné rodiny, v roce 2019 snad dokonce třídětné, tak populace na to ale nereaguje. Už je tam jaksi nastaven jiný režim, takže bude velmi obtížné toto zvrátit.

V Indii se toto nestalo. Pokles tam nebyl tak dramatický, přestože fungují programy plánovaného rodičovství. Na druhou stranu to pořád znamená, že tamní populační růst je docela intenzivní, takže najít skutečně optimální variantu, jak nezpůsobit, řekněme dramatické populační stárnutí, ale zároveň zamezit intenzivnímu populačnímu růstu, je těžké.

Dva světadíly jsme ještě neprobrali, když opomenu Antarktidu, totiž Severní Ameriku a Afriku. Kdy bude Nigérie mít víc obyvatel než Spojené státy americké? Asi to nebude trvat moc dlouho...
Prognózy naznačují, že to může být v druhé polovině 21. století.   

Zpátky do Česka, kde jsme naopak zažili rok, kdy se dětí rodilo velmi málo. Když jste mluvila o tom, že covid v tom hrál velkou roli, tak budeme do budoucna moct mluvit o slabší covidové generaci, jako mluvíme o Husákových dětech?
To je zajímavé, ale myslím si, že rok nebo dva by nehrál takovou roli. Muselo by to trvat delší dobu, jako když mluvíme o Havlových nebo Husákových dětech. Teď se taková situace týká takzvaných mileniálů, protože jde o děti narozené někdy od poloviny 80. let do konce 90. let, to znamená, že část z nich už byla v reprodukčním věku a zdálo se, že oni budou ti, kteří stabilizují reprodukční chování. Kdyby nenastala epidemie a nedošlo k těm, řekněme následným problémům, tak jsme měli v podstatě našlápnuto na to, aby se reprodukční režim stabilizoval na relativně vysoké úrovni. V průměru se první děti rodily ženám mezi dvaceti osmi a dvaceti devíti lety, což z hlediska evropských poměrů bylo optimální, protože jsme byli někde na pomezí pozdního a časného reprodukčního modelu. Ale situaci, která teď nastala, vidíme jako riziko dalšího odkladu, to znamená, že ta, řekněme, druhá část těch mileniálů, kteří ještě nezačali zakládat rodiny, bude vystavena novým podmínkám a pravděpodobně to budou oni, kdo zase nastartují nové změny.

Může to mít nějaké dlouhodobější důsledky, které ještě v tuto chvíli třeba můžeme nějakým způsobem předjímat, ale nevíme, jak reálně závažné budou? Narážel jsem třeba na to, že v tuto chvíli se řeší, jaké důchody budou mít Husákovi děti, kdo za ně ty důchody bude platit, protože generace, které přišly po nich, jsou mnohem slabší a důchodců bude mnohem víc než lidí v produktivním věku.
Jedna věc je, kolik dětí se narodilo v roce 2021 a 2022, kdyby to byl jenom dočasný výkyv, tak se nic neděje. Ale my máme obavy z toho, že mohlo dojít k narušení trendů, jak už jsem nastínila, a to je něco, co vnímáme jako riziko do budoucna. I vzhledem k tomu, že nepříznivé podmínky byly ještě posíleny ekonomickými problémy a bezpečnostními riziky. Efekt roku 2022, kdy jsme byli vystaveni začátku války na Ukrajině, s tím spojenému dalšímu prohlubování inflace a podobně, to se projeví v počtech narozených letos, v roce 2023. Na základě toho očekáváme, že hrozí ještě další propad, a to už by bylo potřeba brát vážně. V té souvislosti by bylo, řekla bych, velmi nepříznivým signálem, kdyby se jakýmkoliv způsobem omezovaly podmínky rodin, ať už omezování rodičovského příspěvku a dalšího nastavení. I za této situace by bylo potřeba minimálně toto všechno zachovat, protože změna by jen podpořila negativní trendy. 

Takže do toho může nějakým způsobem zasáhnout i stát...
V souvislosti s tím, že potřebuje šetřit, tak aby to nebylo na úkor rodin, protože si myslím, že v tuto chvíli by to pro stát bylo největší riziko do budoucna. 

V podcastu byly dále využity zvuky ze CNN, zároveň jsme použili i youtubový kanál DW News.

Jiřina Kocourková je vedoucí Katedry demografie a geodemografie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, je členkou Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik (SYRI).