Svérázný přístup k pravidlům. S parlamentní zpravodajkou o Lubomíru Volném a důsledcích jeho (pře)činů

Kdo je nezařazený poslanec Lubomír Volný?
Je to jeden z aktuálně šesti nezařazených poslanců v Poslanecké sněmovně. Pochází z Ostravy, je mu 47 let a do parlamentu se poprvé dostal po posledních sněmovních volbách, tedy v říjnu 2017, tehdy ještě kandidoval za SPD Tomia Okamury, ze které, jak víme, později vystoupil. Lubomír Volný je členem celé řady sněmovních podvýborů. Jako bývalý tělocvikář je členem podvýboru pro sport, regionální školství, pro svobodu slova a média, migraci a azylovou politiku. Z toho vyplývají témata, jimž se věnuje, zejména při svých vystoupeních ve Sněmovně. Je ve Výboru pro média, hodně se tedy věnuje veřejnoprávním médiím a kritizuje ČT. Dalo by se říct, že na ni možná spíš i útočí.

Hodně se ve sněmovně angažoval, když se loni řešila zbraňová legislativa a také má velmi často různé protiimigrantské výstupy.

Sám sebe Volný označuje například za fanouška ruského prezidenta Vladimira Putina. A celkově se dá říct, že to je poměrně kontroverzní až bizarní osobnost. Ve Sněmovně má za sebou celou řadu výstupů a konfliktů. Uvedu příklad: na výročí úmrtí exprezidenta Václava Havla si kdysi na svůj facebookový profil napsal, že „před sedmi lety zemřel jeden z největších vlastizrádců této země“. O NATO zase napsal, že je to „teroristický pakt, který páchá zločiny proti lidskosti“. Takže je to opravdu zvláštní osoba.

Pro nás je jeho chování tématem kvůli tomu, co se dělo v Poslanecké sněmovně. Než se dostaneme k debatě o tom, jaké důsledky má chování pana Volného jako poslance – nedodržuje protiepidemická opatření – přibližme více jeho politické pozadí, leccos už jsi naznačila. Do Sněmovny se tedy dostal při minulých parlamentních volbách v roce 2017. Co dělal předtím?
Je vystudovaný učitel – v Ostravě vystudoval pedagogickou fakultu, obor tělesná výchova a technická výchova. V minulosti pracoval jako učitel, pět let dokonce žil a pracoval v zahraničí. Řadu let hrál profesionálně basketbal v Ostravě. Ale kromě toho byl také sám dva roky na Úřadu práce, na čemž by nebylo nic špatného, ale je trochu paradox, že ještě jako člen SPD velmi kritizoval sociálně slabé obyvatele za to, že nepracují, nechtějí si hledat práci atd. Pak vyšla najevo informace, že sám byl dva roky na Úřadu práce. Do politiky se dostal v roce 2016, když za hnutí SPD a také za Stranu práv občanů kandidoval do zastupitelstva Moravskoslezského kraje. O rok později, v roce 2017, vedl kandidátku SPD v Moravskoslezském kraji. Kromě jednání v politice vzbuzuje velké kontroverze jeho byznys.

V médiích vyšlo v minulosti najevo, že se pan Volný na Ostravsku, kde žije, věnuje obchodu s chudobou, pronajímá byty chudým rodinám a od nájemníků si inkasuje peníze ze státních příspěvků na bydlení.

Přitom tedy SPD, jíž byl v té době členem, i on sám, označuje příjemce sociálních dávek za parazity.

Čím tedy oslovil jak voliče, tak i spolustraníky, když se dostal na čelo kandidátky hnutí SPD v Moravskoslezském kraji, a ta ho přivedla až do Sněmovny v roce 2017?
Nutno říct, v Moravskoslezském kraji byl v podstatě velmi úspěšným lídrem. SPD tehdy skončila v Moravskoslezském kraji druhá za hnutím ANO, získala tam necelých 14 % hlasů. Na celostátní úrovni byl ten zisk SPD asi 10, 5 %, čili ze všech krajů byla SPD nejúspěšnější právě v Moravskoslezském kraji. Čím zaujal své voliče? Myslím si, že v té době ještě vystupoval v podstatě v souladu s programem SPD.

Kampaň se tehdy točila hlavně okolo zavedení celostátního referenda. Jejich program byl velmi protiimigrační, mluvil dokonce doslova o zákazu islámu v ČR. Byl to také protievropský program atd.

Když poskočíme o několik let do chvíle, kdy pan Volný působí jako poslanec ve Sněmovně, jeho vztah se stranou SPD se postupně změnil. Rok a půl po zvolení hnutí opustil. Za jakých okolností k tomu došlo?
Poprvé to začalo ve vztahu s SPD skřípat krátce po zvolení Volného do Sněmovny. Jeho kolegové z moravskoslezské organizace SPD se proti němu tehdy obrátili a nařkli ho z porušování demokracie, šikany, z provádění stranických čistek a likvidace názorových oponentů. Celostátní vedení SPD se ale odhodlalo ke zrušení moravskoslezské organizace až v únoru roku 2019. Zdůvodnilo to tehdy právě systematickým porušováním stanov a krácením demokratických práv členů.

Krátce nato, v polovině března roku 2019, Volný z SPD vystupuje.

Volný spolu s dalšími dvěma poslanci SPD – Marianem Bojkem a Ivanou Nevludovou vystoupili ze strany a všichni tři poté vstoupili do hnutí, které se jmenuje Jednotní – alternativa pro patrioty. Volný je od té doby i předsedou. Po tom nedávném incidentu ve Sněmovně, kdy Lubomír Volný napadl řídícího schůze, se od něj důrazně distancoval i jeho bývalý kolega, šéf SPD Tomio Okamura.

Upřímně řečeno, kdo zná a sleduje chování Lubomíra Volného dlouhodobě, asi ho to úplně nepřekvapilo, protože tento poslanec má s dodržováním pravidel – a řekla bych, že i s dodržováním základní slušnosti – dlouhodobě problémy. On už ve Sněmovně měl řadu výstupů. Například v únoru před dvěma lety provokoval poslance ČSSD Jana Birkeho. Vyzýval ho, aby šel ven ze Sněmovny, kde si to vyřídí.

Další kauza byla loni v červenci, kdy Lubomír Volný navrhoval, aby dolní komora vyslovila souhlas s výrokem prezidenta Zemana, že je heslo amerických protestů „Black Lives Matter“ rasistické. Volný tehdy před řečnický pult umístil transparent s nápisem „All lives matter“, tedy na všech životech záleží. A potom tam byla taková potyčka s tehdejším předsedou poslanců TOP 09 Miroslavem Kalouskem, který ten transparent několikrát vynášel ven z jednacího sálu atd.

Avšak odmítání nošení roušek, to je u pana Volného poměrně novinka. Pokud vím, tak poprvé bez roušky ve Sněmovně vystoupil někdy začátkem loňského prosince a tehdy se ještě omlouval, že si roušku poškodil a čeká, až mu jeho asistenti přinesou do sálu novou.

Ale velmi posléze svou rétoriku změnil a na dalších schůzích už roušku začal vyloženě odmítat – spolu s ním i jeho kolega poslanec Marian Bojko.

Když se podíváme na tu samotnou bitku nebo strkanici, jestli tomu tak můžeme říct, která vznikla v Poslanecké sněmovně, jak ojedinělé to v kontextu Sněmovny je? Objevilo se takové chování dřív?
V kontextu české Sněmovny to je poměrně ojedinělé. Nějaké fyzické potyčky a konflikty, v nichž hrály roli poslanci, ty v minulosti byly. Mohla bych připomenout například rok 2006, kdy někdejší člen vedení ODS Miroslav Macek na setkání České stomatologické komory dal zezadu pohlavek tehdejšímu ministrovi zdravotnictví za ČSSD Davidu Rathovi. Načež se mezi nimi strhl dokonce pěstní souboj.

Macek sice tehdy nebyl poslanec, ale byl to významný politik, takže to vzbudilo poměrně velký ohlas. Další incident se týkal Miroslava Kalouska, bývalého poslance za TOP 09, který v roce 2012 nedaleko Sněmovny uhodil mladého muže, který na něj pokřikoval nadávky.

Ale to jsou poměrně ojedinělé incidenty, které se navíc neodehrály přímo na půdě Sněmovny. V Poslanecké sněmovně jsme poměrně často zvyklí na různé verbální útoky, urážky, nadávky, vztyčené prostředníčky. Tady bych zmínila například někdejšího premiéra Mirka Topolánka, který ukazoval prostředníček na Miroslava Kalouska s vysvětlením, že mu tím chtěl říct, že je jednička. Posléze zase Miroslav Kalousek ukázal prostředníček Davidu Rathovi. Čili tyto incidenty tam jsou poměrně časté. Potom mohu zmínit i chování premiéra Andreje Babiše, který se také často vyjadřuje poměrně nevybíravě.

Chování poslanců v Poslanecké sněmovně často není úplně nejlepší. Ale fyzické potyčky u nás naštěstí na rozdíl od jiných parlamentů ve světě nejsou časté.

Ta potyčka ve sněmovně vyvolala vlnu pobouření jak mezi poslanci, tak ve veřejnosti. Sám poslanec Volný ovšem podle všeho svůj přístup nezměnil. Jak vysvětluje a obhajuje, že on sám jako zákonodárce porušuje vládní nařízení?
Lubomír Volný má poměrně svérázný přístup k pravidlům. Říká, že dodržuje pouze ta pravidla a nařízení, která mu dávají smysl. Mluvil o tom například s Martinem Veselovským v DVTV.

Konkrétně v případě nošení roušek hovoří o tom, že je to zdraví škodlivé a snaží se to dokládat různými pseudovědeckými argumenty. Tvrdí, že člověk s rouškou je v mnohem větším nebezpečí nákazy než člověk bez roušky. A vůbec nepřipouští, že by mohl svým chováním někoho ohrožovat. V případě té fyzické potyčky, kdy napadl předsedajícího schůze Tomáše Hanzela, Volný zaprvé tvrdí, že to vůbec nebyl útok, a že naopak on byl tím, kdo byl napaden. Když se kdokoliv podívá na ty záznamy ze Sněmovny, ví, že to není pravda. A sám také říká, že se řídí Ústavou ČR a respektuje ji, ale například jednací řád Sněmovny, který je sám o sobě také zákonem, prý nečetl, ani ho nezajímá.

Poslanec Volný otevřeně říká, že ze své pozice zákonodárce si bude se zákony nakládat jak chce, a pokud nějaká norma nebude vyhovovat, tak se jí prostě řídit nebude.
V podstatě přesně to říká.

Jak na to Reagují ostatní poslanci, členové parlamentu, zákonodárci?
Zdá se, že naprostá většina poslanců to odsuzuje. Expresivně řečeno se zdá, že jeho kolegové poslanci ho považují za takového až možná exota. Ukázalo se to i na jednání mandátového a imunitního výboru, který tedy nakonec Volnému uložil pokutu ve výši jednoho měsíčního poslaneckého platu, což je asi 91 000 korun. A je to vůbec nejvyšší možný postih, který mohl Volný dostat.

Volný už nicméně avizoval, že se proti té pokutě odvolá k celé Sněmovně, takže zřejmě to celé ještě bude mít nějakou dohru. Zároveň se tou lednovou potyčkou už zabývá i policie. Shodou okolností jsem byla i u toho, když předseda sněmovny Radek Vondráček začátkem února rozhodl, aby sněmovní ochranka ze sálu Volného i jeho kolegu Mariana Bojka vyvedla, protože opět neměli na ústech roušky. A sledovala jsem chování ostatních poslanců. Ti na ně při vyvádění těchto dvou poslanců ze sálu hučeli, pískali, v podstatě dávali najevo velké opovržení. Volný na ně zase na oplátku pokřikoval, že jsou ovce. Nebyla to hezká podívaná. Poté se uvažovalo ve vedení sněmovny o různých způsobech řešení tohoto problému – a jak k chování Volného vůbec přistoupit. Předseda sněmovny Radek Vondráček dokonce řekl, že se uvažuje o tom, že by se okolo míst těchto poslanců instalovalo jakési plexisklo, aby byli izolováni od ostatních.

To Vondráček následně vzal zpět, protože se to prý nelíbilo památkářům. Nakonec vedení Sněmovny zvolilo takové řešení, že tyto poslance –Volného především – zkrátka bude ignorovat, aby jim nedělalo další reklamu a nepomáhalo svou kampaní. Tak to alespoň tedy vysvětloval Radek Vondráček.

Řešením je, že po každém vystoupení za řečnickým pultem, kde je Lubomír Volný nebo jeho kolega Bojko bez roušky, se na krátkou chvíli přeruší jednání schůze a to místo je po nich kompletně vydezinfikováno.

Celý tenhle příběh otevřel debatu o tom, jakou váhu vlastně poslanecká funkce má – jakou vážnost jí jako veřejnost přikládáme – a také to, jakou váhu a zodpovědnost přikládají té funkci sami poslanci. Jaké chování mezi nimi pozoruješ jako parlamentní zpravodajka? Jsou si vědomi váhy poslaneckého mandátu, odpovědnosti, kterou na sebe jeho přijetím berou, nebo je to něco, co jde úplně stranou, jak by se mohlo zdát, kdyby se člověk díval z odstupu třeba na ta videa a na všechno, co se ve sněmovně děje?
V případě dodržování covidových opatření mám pocit, že většina poslanců ta nastavená pravidla dodržuje, respektuje, a to minimálně v Poslanecké sněmovně, kde jsou na očích. Je pravda, že loni na jaře a v létě byla ta situace jiná. V té době roušku nenosila celá řada poslanců, protože grémium tenkrát rozhodlo, že nošení roušek bude dobrovolné. Nicméně od té poslední podzimní vlny už si poslanci uvědomují závažnost situace a ta pravidla skutečně až na tyto dvě výjimky dodržují. Kdybych měla mluvit obecně o nějaké důstojném a slušnému chování poslanců, mám pocit, že to je hodně individuální. Řekla bych, že mezi politiky, stejně tak jako všude jinde bude, určitě bude a vždy byl určitý malý podíl lidí se sklonem k jakémusi buranství nebo až k hulvátskému chování. Takoví tam jsou rozhodně i teď – a to zdůrazňuji – napříč politickým spektrem, rozhodně se to netýká jen extrémních stran. Ale řekla bych, že tito politici jsou spíš v menšině a většina jejich kolegů zvládá vystupovat a vyjadřovat svoje názory v mezích slušnosti a důstojně.

Dá se podle toho, jak vypadaly reakce reakce, které ta potyčka ve Sněmovně vyvolala, říct, jak zásadní dopad chování poslance Volného může mít? Jaký signál ze Sněmovny vlastně míří k běžné veřejnosti, pokud tedy lidé vidí v přímém přenosu, že se poslanci mezi sebou napadají, a v podstatě se pak neděje?
V každém případě tím pan Volný způsobuje, že Poslanecká sněmovna může jako celek tak trochu ztrácet respekt veřejnosti. Když jeho chování a jednání běžný člověk vidí v televizi, je mu to buď k smíchu, anebo v horším případě je z dění v politice zhnusený, což asi není úplně dobrá zpráva. Druhá věc je, že poslanec Volný si vlastně tímto svým jednáním pravděpodobně chce i tak trochu dělat kampaň před parlamentními volbami, protože už oznámil, že chce společně právě s kolegou Bojkem sjednotit národovecké a vlastenecké síly pro říjnové volby do Sněmovny, seskupit se v jakýsi blok a kandidovat. Je asi otázka pro politology, zda toto jeho rebelství na půdě Sněmovny může přilákat voliče a jak velká skupina vyložených odmítačů roušek vůbec ve společnosti existuje.

Je tu další úhel, skrze který se na to dá nahlížet – a sice fakt, že když se podíváme třeba i perspektivou covidové pandemie, tak vidíme, že odhalila a možná dokonce i posílila docela hlubokou nedůvěru přinejmenším části veřejnosti vůči demokratickým institucím, včetně Parlamentu. Dá se, myslíš, jít až tak daleko, že by se dalo říct, že se touto kauzou přetvářejí normy toho, co je ve veřejném prostoru akceptovatelné, a co ne?
Mám pocit, že ty hranice se minimálně mírně posouvají. Za ten poslední rok jsme totiž viděli mnoho příkladů, kdy politici, představitelé vlády nebo PČR porušovali pravidla, která jinak vyžadují od běžných lidí, a v podstatě jim to bez nějakých větších obtíží prošlo. Je pravda, že Roman Prymula kvůli té známé noční schůzce na Vyšehradě nakonec skončil v čele ministerstva zdravotnictví. Nedávno také po fotbalovém zápase také v poradním týmu premiéra. Ale například takový Jaroslav Faltýnek skončil pouze na zcela nevýznamném postu místopředsedy ANO, ale zůstal poslancem a také předsedou poslaneckého klubu hnutí ANO. Stejně tak Milan Hnilička sice skončil ve Sněmovně, ale zůstává šéfem Národní Sportovní agentury. A takových příkladů by bylo více. Hezky to tento týden komentoval ústavní právník Jan Kysela, který řekl, že se podle něho vlastně proměňuje obraz elity. Že už to nejsou lidé, kteří jsou primárně zavázáni sloužit společenství, ale spíš ti, kteří velmi často jen využívají konkrétní funkce ke svému vlastnímu prospěchu. Takže v podstatě existují dvě možnosti, jak se na to celé dívat. Můžeme doufat, že to jen nějaká momentální výchylka. Ona ta současná situace je skutečně hodně náročná a můžeme doufat, že se to celé vrátí do normálu. Anebo zkrátka takovýchto projevů budou přibývat, což může být projev nějakého skutečného hrubnutí, možná až destrukce demokratické diskuze.