Čtyři obvinění v případu podezřelých obchodů s ocelí. Stopa může vést až do Íránu, říká reportér

Zpočátku to vypadalo jako běžný mezinárodní obchod s ocelí, jakých po celém světě probíhají tisíce. Jenže ve skutečnosti se z toho stala poměrně složitá detektivka. Jen místo vraha se hledají peníze, a to hodně peněz. Konkrétně více než 13 miliard korun, které jaksi zmizely neznámo kam.

Jakub Troníček, reportér Radiožurnálu.
Do té hry přitom vstupuje mnoho faktorů, mimo jiné silné vazby té společnosti na Írán, zájem tajných služeb, porušování embarga, policejní vyšetřování v Česku i ve velké Británii nebo poškozené banky po celém světě. Jen z těch českých vytáhla společnost Balli přes dvě miliardy korun. Takže jde opravdu o spletitý příběh, který má mnoho rovin a souvislostí.

Jakube, jak to celé schéma vypadalo a fungovalo?
Šlo o složitý systém, který se pokusím jednoduše vysvětlit. Balli Steel Czech nakupovala v zahraničí ocel, ale místo penězi platila směnkami. Ty obchody šly přes prostředníka, který do toho jako první nalil své skutečné peníze. Zaplatil totiž dodavateli obchodu a od něj za to dostal právě tu směnku vystavenou Balli Steel Czech. Tu obratem prodal české bance. Bance měla posléze ty peníze vrátit mateřská skupina Balli. Několik let to fungovalo naprosto bez problémů, ale v roce 2013 společnost své dluhy splácet přestala. A celý ten systém se v podstatě zhroutil jak domeček z karet.

Můžeme ještě popsat, odkud, kdo a kam tu ocel vozil?
Obchod s ocelí vypadá tak, že zboží reálně nikdy v ČR nebylo. Ty tuny oceli jsou většinou naložené na obřích nákladních lodích a v podstatě i během transportu se s nimi obchoduje. Obchodníci je prodávají, nakupují, podobně jako další komodity. V tomto případě jsou v českém insolvenčním rejstříku zadokumentované, tuším, dva převozy. Během jednoho se ocel převážela z Turecka do Saúdské Arábie. U druhého se převážela z jiného tureckého přístavu do Maroka. Obecně můžeme říct, že skupina Balli dodávala ocel částečně do zemí, řekněme, s rozvíjející se ekonomikou, částečně pak do zemí v Asii nebo na Blízkém východě. Česká pobočka Balli Steel Czech obchodovala někdy od roku 2008 do roku 2013, kdy zkrachovala, stejně jako ta mateřská společnost Balli. Ty problematické obchody, za kterými zůstaly obří dluhy, pocházejí v naprosté většině z roku 2012.

Dokážeme rozplést, kdo všechno v Česku za tou společností stál, tedy za pobočkou Balli Steel Czech?
Bali Steel Czech byla v podstatě spíše formální záležitost. Firma byla samozřejmě registrovaná v ČR, reálně se všechna ta důležitá rozhodnutí děla ve Velké Británii. V Česku ta společnost neměla ani vlastní kancelář. Sídlila v řadovém bytovém domě v centru Prahy, který sloužil spíše jako virtuální adresa pro některé tzv. ready-made firmy. Česká pobočka Balli Steel měla pouze jednoho českého zaměstnance, a tím byl podnikatel Stanislav Zeman. Z insolvenčního rejstříku vyplývá, že on v podstatě tu společnost zastupoval na základě plné moci, například při kontaktu s českými úřady. Nicméně pobočka měla dva britské jednatele a právě oni přijímali veškerá ta rozhodnutí. My jsme mluvili se Stanislavem Zemanem, našli jsme ho.

Řekl nám, že ti najatí manažeři z Velké Británie de facto poslouchali pouze příkazy centrály z Británie.

Jak vlivný hráč byl ten britsko-íránský obchodní holding Balli Group, kam patřila i česká firma?
Balli Group byla skutečně obrovská firma založená v roce 1981. Šlo o jednoho z největších britských soukromých obchodníků s komoditami. To opravdu nebyla žádná firmička. Měla úvěry od největších světových bank v řádu stamilionů dolarů. Obchodovala nejen s ocelí, ale i s dalšími komoditami. Nicméně ocel byla podle všeho takovým hlavním produktem, se kterým obchodovala.

Takže pokud by se české banky chtěly dívat na to, komu peníze půjčovaly, nebylo to nic překvapivého, protože za firmou Balli Steel Czech stála takto veliká skupina?
Přesně tak. Česká banka by nikdy nepůjčila miliardy korun nebo stamiliony korun skořápkové firmě sídlící na virtuální adrese bez jakéhokoliv zázemí. To by samozřejmě nebylo možné. V tomto případě za českou pobočkou stála tato britská britská skupina a veškerý její kapitál. Na obranu českých bank musíme říct, že toto je v mezinárodním obchodu celkem běžné. Tam zkrátka banka počítá s tím, že ten klient je dlouholetý klient, velmi solventní, který má obrovský kapitál a je úvěrován těmi nejlepšími a největšími světovými bankami. Toto samozřejmě hrálo naprosto klíčovou roli. 

Zmiňoval jsi, že ten obchod probíhal několik let. Kdy se objevily první trhliny, kdy banky začaly mít pochybnosti o tom, jestli je ten obchod v pořádku?
Někdy na přelomu let 2012 a 2013. V průběhu roku 2013 se ukázalo, že ty směnky zůstávaly dlouho nesplacené. A dovoluji si odhadovat, že v některých českých bankách v tu chvíli zavládla poměrně velká panika. Do té doby totiž firma závazky splácela. I to byl ostatně důvod, proč banky nadále neváhaly ty obchody financovat a vkládat do toho další peníze. V roce 2013 ty banky začaly zjišťovat, jaká je situace, co se děje. Tím největším věřitelem u nás je Česká spořitelna. Ona má nesplacené pohledávky za Balli Steel zhruba někde kolem jedné miliardy a 200 milionů korun. Bylo to právě Česká spořitelna, která jako první podala insolvenční návrh na společnost Balli Steel Czech. A byla to také Česká spořitelna, která rozjela své vlastní vyšetřování, protože ji samozřejmě zajímalo, kde její peníze skončily. Základní věci, které banka zjistila, jsou potom shrnuté v insolvenčním návrhu, který je veřejně dostupný v insolvenčním rejstříku. České spořitelně se podařilo dohledat podrobnosti ke dvěma obchodům s ocelí, které sama financovala. Najednou se začalo zjišťovat, že možná nejde jen o prostý krach obchodní společnosti, ale mohlo by jít ve skutečnosti o poměrně důmyslný podvod. A také vlastně způsob, jakým vytáhnout z českých bank peníze a poslat je neznámo kam. Důležité v té souvislosti také je to, zda vůbec ta obchodovaná ocel existovala. Protože podle závěrů policie šlo o fiktivní obchody, které byly pouze na papíře, jejichž jediným cílem bylo získat právě peníze z českých bank.

V celém příběhu hraje důležitou roli linka úzké vazby na Írán, na který Spojené státy a mezinárodní společenství uvalily sankce a embargo na dovoz jistého typu zboží i na přesouvání financí. Jak zásadní je ta íránská linka? Existuje důvodné podezření, že peníze mohly směřovat tam?
Důkazy na to nejsou, ale podezření tam je. Vychází z několika věcí. Skupina Balli byla založena ve Velké Británii na začátku 80. let minulého století. A založili ji íránští obchodníci. Konkrétně jde o Vahida Alaghbanda a jeho bratra Nassera Alaghbanda. Jejich rodina utekla z Íránu po revoluci, která byla v roce 1979. Nicméně z veřejně dostupných informací vyplývá, že určité úzké vazby na Írán si rodina ponechala a trvají až dodnes.

Velmi důležité v tomto směru je, co se stalo v roce 2008. Tehdy se skupina Balli pokusila vyvézt do Íránu tři civilní letouny Boeing 747. Řešila to poměrně rázně americká administrativa. Protože z jejího pohledu šlo o velmi závažné porušení embarga. Skupina Balli tehdy musela zaplatit pokutu, která v přepočtu převyšovala 300 milionů korun. Zástupci amerického ministerstva spravedlnosti tehdy komentovali tu sankci tak, že šlo v podstatě o do té doby největší uloženou pokutu za porušení protiíránských sankcí. Americká administrativa vycházela z toho, že existovalo poměrně reálné nebezpečí, aby letouny nebyly zneužity k vojenským nebo dokonce teroristickým účelům. Podstatné je totiž to, že skupina Balli měla dodat ty letadla íránským aerolinkám Mahan Air, které podle amerických tajných služeb velmi úzce spolupracují s íránskými revolučními gardami. To je vojenská složka íránského režimu, kterou Spojené státy zařadily na seznam teroristických organizací. A Mahan Air jim podle zjištění amerických úřadů například pomáhaly s převozem vojáků nebo zbraní do rizikových oblastí a tak podobně. Čili to Amerika brala velmi vážně. V podstatě se to dá interpretovat tak, že skupina Balli se vykoupila vysokou pokutou z toho, aby byla zařazená na americký sankční seznam. Kdyby tu pokutu tehdy nezaplatili, tak by téměř s jistotou na tom sankčním seznamu skončili. To by pro ně bylo samozřejmě velmi kritické, protože by nemohli dělat jakékoliv další mezinárodní obchody.

Jak důvodná jsou v tuto chvíli podezření, že mohl tento obchod mít něco společného s Íránem?
Česká policie v podstatě ukončila vyšetřování s tím, že peníze skončily v zahraničí. Už nerozvádí to, kde konkrétně. Nicméně tomu se podle všeho věnují úřady ve Velké Británii, protože právě ve Velké Británii běží konkurz té mateřské společnosti. A právě tam by se mělo vyšetřovat, kam peníze odpluly. Stejně jako v ČR, běží ve Velké Británii ten konkurz už nějakých osm let. A musíme říct, že za osm let toho konkurzu se insolvenčním správcům ve Velké Británii ty peníze najít nepodařilo. Správcem v Británii je velká nadnárodní společnost Deloitte. Z veřejně dostupných informací zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se jim peníze podařilo najít.

U britského konkurzu je ještě zajímavá okolnost. Britští administrátoři se podle dostupných informací snažili s Balli Group nějakým způsobem dohodnout na splacení alespoň velké části obřích dluhů, které po skupině zůstaly. Nicméně z insolvenčního řízení vyplývá, že v roce 2016 tyto pokusy o jakousi dohodu zkrachovaly. Zjevně to souvisí s tím, že i ve Velké Británii se rozjelo trestní řízení a jsou v něm obviněni a dnes už i obžalováni právě majitelé celé skupiny Balli Group, čili bratři Vahid a Nasser Alaghbandovi a členové nejužšího vedení skupiny.

České úřady se tou možnou íránskou stopou vůbec nezabývají?
Česká policie zjevně své pátrání končí na hranicích ČR. Řeší, že tady zkrátka někdo přišel podvodem o poměrně velké peníze. A stíhá ty, kteří podle ní za to na českém území nesou zodpovědnost. Tím, kde ty peníze reálně skončily, už se česká policie zjevně příliš nezabývá, ani to není její práce. Je to práce tajných služeb. Existuje velké podezření, že peníze z českých bank mohly sloužit k financování například některých aktivit íránského režimu. A to je pole, které by české tajné služby mělo zajímat a podle našich informací také zajímá. Celou tou kauzou se podle našich zjištění zabývá BIS. Právě ta by se měla snažit, a zjevně se i snaží, zjistit o tom mezinárodním rozměru víc než policie. A měla by se snažit dopátrat, kde ty peníze skutečně skončily. Do jaké míry je služba v tomto směru úspěšná, to se můžeme jen dohadovat, o tom samozřejmě žádné informace nemáme. Dá se předpokládat, že bude spolupracovat i s britskými kolegy. My jsme se na to samozřejmě ptali tajné služby oficiálně. Mluvčí BIS Ladislav Šticha tu aktivitu služby nepopřel, nicméně jakékoliv podrobnosti sdělit odmítl.

Jakube, ty jsi zjistil, že v ČR policie vyšetřuje kvůli tomu případu celkem čtyři lidi. Víme, o koho jde a z čeho je policie podezírá? Jak daleko to vyšetřování je?
Policie oficiálně uvedla, že u nás stíhá jednoho britského občana a tři Čechy.

Podle našich zjištění je tím britským občanem právě jednatel Balli Steel Czech, Andrew Small. On de facto podle dostupných informací v rejstříku tu společnost přímo řídil. Poslouchal přitom zjevně spíše příkazy z Londýna, nicméně pod těmi klíčovými dokumenty je zkrátka podepsán on. Mezi ty další obviněné patří i jednatelé dodavatelské společnosti, která v podstatě ocel Balli Steel Czech prodávala. Tou společností je obchodní Swiss Forfait. Jedná se o společnost, která se mezinárodním obchodem dlouhodobě zabývá. My jsme s těmi jednateli mluvili. Brání se tím, že nic špatného neprovedli a z jejich pohledu šlo o naprosto standardní obchod. Mimo jiné upozorňují, že všechny transakce si nechávali ověřit u respektovaného a certifikovaného mezinárodního ověřovatele lodních transportů. Funguje to tak, že obchodník, který sedí v Curychu, Londýně nebo v tomto případě v Praze, nemá sám možnost si ověřit, jestli v nějakém přístavu, dejme tomu v Bangladéši, je na lodi opravdu naloženo tolik a tolik tun oceli nebo jiného zboží. Praxe je taková, že existuje mezinárodní instituce, která na to má razítko. A ta má své lidi ve všech důležitých obchodních přístavech. Její lidi potom na místě ověřují, jestli ten náklad tam opravdu je a jestli opravdu patří firmě, která s ním obchoduje. Pokud toto ověření proběhne, dá na to svoje razítko. A obchodník by měl mít tím pádem jistotu, že neobchoduje s fiktivním zbožím. Společnost Swiss Forfait se brání tím, že potvrzení od této mezinárodně uznávané instituce měla. Z jejího pohledu v žádném případě nešlo o fiktivní obchody, jak je přesvědčená česká policie.

Zprostředkovatel nebo dodavatel oceli tedy tvrdí, že z jeho pohledu bylo vše ověřené, zaprotokolované a správně, ten obchod nebyl fiktivní. Dá se říct, že české banky udělaly všechno pro to, aby vyloučily možnost, že by mohly financovat fiktivní obchod? Pojistily se?
Bankovní půjčky v řádu stamilionů korun vždy musí projít schválením v tzv. věřitelském výboru. Banky mají většinou zahraniční majitele a můžeme si být jisti tím, že takto vysoké úvěry nebo půjčky musely schvalovat v zahraničních centrálách. Banky měly podle všeho dobrý důvod se spolehnout na dobrou pověst té mateřské společnosti, která ji předcházela. Jinými slovy, netroufal bych si tvrdit, že banky udělaly přímo něco špatně. Další věc ovšem je, jestli, zda a jak měly ty své obchody pojištěné. Ono se totiž ukazuje, že některé ty transakce byly zajištěné a některé nikoliv. V praxi to funguje tak, že banka si transakce může pojistit u specializovaných pojišťoven. A v tomto případě se ukázalo, že banky část těch transakcí pojištěnou mají a část nikoliv. Z toho také vyplývá rozdíl mezi částkou, kterou banky přihlásily do konkurzu jako pohledávky, a tou, kterou policie vyčíslila jako způsobenou škodu. Policie totiž řekla, že škoda činí 1,4 miliardy korun, což odpovídá právě výši těch pojištěných pohledávek. Česká policie se zjevně vůbec nezabývala těmi nepojištěnými transakcemi, které podle všeho zkrátka považuje za obchodní risk bank, za který si „mohou samy“.

O kolik tu škodu navyšují? Kdybychom to všechno sečetli, jak velkou finanční škodu ten holding vlastně způsobil?
České banky u nás v českém konkurzu mají přihlášené pohledávky převyšující dvě miliardy korun. Nejvíce Česká spořitelna, ta tam má, jak jsme říkali, přihlášených zhruba 1,2 miliardy korun, Další stamiliony pak postrádají další banky. Zhruba 230 milionů korun například do konkurzu přihlásila tehdejší LBBV banka, dnes EXPO bank. Pohledávku ve výši 130 milionů pak uplatňuje Raiffeisenbank. Jen dodám, že ani jedna z těch bank včetně České spořitelny se k tomu v současné době nechce nijak vyjadřovat. Tam jde totiž mimo jiné o to, že banky, například Česká spořitelna, se o část těch peněz soudí právě s pojišťovnou, u které ty transakce měly pojištěné. Tou je v tomto případě společnost Credendo, která jí odmítla pojistné plnění vyplatit právě s odůvodněním, že podle jejích informací šlo od začátku o podvod. Bude velmi zajímavé sledovat, jak ten soud dopadne, jestli přikáže pojišťovně ty peníze vyplatit. Česká spořitelna měla část těch transakcí pojištěnou i u státní pojišťovny EGAP. Tam je zajímavé, že právě EGAP, narozdíl od Credenda, pojistné plnění již vyplatil. Šlo zhruba o 500 milionů korun. To znamená, že státní pojišťovna EGAP je mezi těmi poškozenými, kteří přišli v ČR o peníze.

Jakube, jak pravděpodobné je, že se ty miliardy někdy podaří ze zkrachovalých firem vymoct?
To je otázka. Český insolvenční správce v podstatě nemá příliš mnoho jiných možností, než se spoléhat na to britské insolvenční řízení.

Jinými slovy, pokud se podaří něco dohledat, bude to muset být v Británii, nikoliv u nás, protože česká pobočka Balli Steel Czech měla sama velké pohledávky u své britské matky. Neměla tady žádný majetek, neměla tady žádné nemovitosti ani žádné obří částky na účtech. Veškerou ocel, kterou nakoupila, zkrátka posléze prodala své mateřské společnosti. A ta s ní dále obchodovala.

Pokud má být nějaká naděje, že české banky dostanou peníze zpátky, bude to muset být z toho britského řízení. A v tom britském řízení se ani za těch osm let zatím neukázalo, že by se ty peníze podařilo někde vystopovat. Nehledě na to, že ČR není jediná. Ty obchody se zároveň děly podle dostupných údajů i v Německu, ve Spojených arabských emirátech nebo například v Číně. Takže těch pohledávek bude z celého světa víc a je velký otazník, jak se je podaří uspokojit.