Analytička: Třetina Čechů je zranitelná vůči dezinformacím. Na boj nejsou lidi ani peníze

Praha 12. února 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vláda řeší, kdo by měl dostat na starost agendu dezinformací. Moji kolegové z iRozhlasu a z Radiožurnálu zjistili, že vážnou adeptkou je dosud neúplně viditelná ministryně pro vědu Helena Langšádlová (TOP 09). Pověření od vlády ještě nemá, nicméně už má připravenou sadu opatření. Kdybyste je dělala vy, co by v nich nemělo chybět?
Pokud chceme řešit problematiku dezinformací, musíme se zaměřit na dvě zásadní roviny. Ta jedna je podívat se na samotný kontext a identifikovat důvody, proč u nás mohou dezinformace fungovat. Bavíme se zhruba o třetině české populace, která je vůči dezinformacím náchylná nebo zranitelná. Menší část z nich jsou skutečně antisystémoví, radikálně proruští lidé, kteří se neztotožňují s demokratickým systémem. Ale větší část z nich jsou spíš velmi vystrašení a frustrovaní. Nerozumí tomu, jak vláda jedná a nesouhlasí s tím, nejsou spokojení s vývojem demokracie. To jsou zásadní příčiny, na které potom dezinformátoři i cílí, a které vláda musí řešit. 

Druhá část toho je konkrétní strategie, kterou by si měl stát proti fenoménu dezinformací přímo nastavit. Zásadně tu chybí jakákoliv shoda na prioritách. Stát nebyl dodnes schopen vymyslet strategii, na které se pětikoalice shodne, za kterou se politicky postaví, do které bude investovat peníze a kterou personálně zajistí. A týká se to jak systematické strategické komunikace vůči občanům, tak vzdělávání, ale i koordinace mezi rezorty. 

Dnes máme menší útvary, zejména na silových rezortech, které se komunikaci věnují. V případě dezinformací, které mají jasně právní přesah, dělá poměrně obstojnou práci Policie České republiky, a výbornou práci dělají i zpravodajské služby. O ostatních věcech zatím není ani vidu ani slechu. Jsem trošku skeptická vůči tomu, na čem se vláda shodne i teď s návrhem paní ministryně Langšádlové, protože je vidět, že do toho nic moc investovat nechtějí. Ale se zdroji, které máme, si myslím, že by stálo za to, aby byla v plánu alespoň systematická spolupráce s občanskou společností – aby stát využil kapacit, které jsou i mimo státní správu, a aby dále pomáhal proškolovat státní správu v tom, jak komunikovat a jak identifikovat dezinformace. Aby spolupracoval s vícero rezorty, nejenom se silovými. 

Institucionální páky

Na ministerstvu vnitra existuje Centrum proti hybridním hrozbám a tak dále. Abychom vládě úplně nekřivdili – byly přijaty různé dokumenty jako Národní strategie pro čelení hybridnímu působení, Audit národní bezpečnosti, Analýza připravenosti České republiky čelit závažné dezinformační vlně a tak dále. Chápu ale z vašich slov správně, že nějaký centrální strategický přístup tu zatím není?
Není. Všechny tyto dokumenty – zejména Analýza připravenosti České republiky čelit závažné dezinformační vlně – říkají, že skutečně nemáme kapacity. Audit a hybridní strategie pak obecně říkají, kde máme zranitelná místa. Plány se ale pak neplní a nejsou implementovány, protože na to zkrátka nejsou lidé a peníze. A to je to, na čem se musíme shodnout. S akčním plánem přišel už minulý rok zvláštní zmocněnec, Michal Klíma, dokud byl ve funkci.

… Dokud vláda jeho funkci nezrušila.
Přesně tak, byla úplně smetena ze stolu. Agenda pak přešla pod národního bezpečnostního poradce Tomáše Pojara, který si ji ale vymezil pouze v rámci zahraničního nepřátelského vlivu.

Hodně ji okleštil. A plány na to, že by měl vzniknout zákon proti dezinformacím, vzaly za své…?
Přesně tak. V různých médiích dokonce říkal, že ani neví, co to je dezinformace. To úplně nedodává důvěru v to, že by se v této oblasti chtěl angažovat. Premiér nedávno jmenoval do funkce poradce Miloše Gregora, který by měl řešit mediální gramotnost a dezinformace. Ten ale zase nemá žádný aparát, se kterým by mohl pracovat. Teď se tedy mluví o paní ministryni Langšádlové, která se dezinformacím a agendě hybridních hrozeb obecně věnuje už mnoho let. Ale je otázka, jaký mandát dostane. Zřejmě má nějaký plán, ale jestli se jí na něm podaří vytvořit nějakou politickou shodu, oproti třeba panu Klímovi minulý rok, to zatím nevíme. A jaké bude mít kapacity a mandát dohlížet na to, že se plán skutečně implementuje, je taky velká otázka.

To, že chybí pověřenec pro dezinformace, koordinátor státního přístupu k dezinformacím, kritizoval i prezident Petr Pavel. Vládu pokáral za to, že nedělá nic, a její boj s dezinformacemi je na bodu mrazu. Myslíte si, že si to vzal kabinet Petra Fialy (ODS) k srdci? Nebo je to dlouhodobější plán, který nesouvisí se slovy Petra Pavla?
Prohlášení pana prezidenta v pětikoalici evidentně vyvolalo dost emocí. Různé strany se k tomu začaly vyjadřovat, a do velké míry s ním souhlasí. Pan premiér Fiala v reakci na tento výrok řekl, že si myslí, že se vláda dezinformacím věnuje dostatečně. Opakuje to dlouhodobě, shodne se s ním na tom i řada dalších poslanců z ODS. Nesouhlasí s ním ale ostatní poslanci, ani odborná veřejnost. Zájem ministryně Langšádlové však s výrokem téměř určitě nesouvisí. Tohle není věc, která by byla stará jeden týden. Myslím, že se spíš jedná o několikaměsíční nátlak a snahu přimět vládu k akci, protože paní ministryně za to bojuje už velmi dlouho.

Zmiňovali jsme, že Centrum proti hybridním hrozbám na ministerstvu vnitra loni v únoru připravilo Analýzu připravenosti České republiky čelit závažné dezinformační vlně. Tento materiál schválila i vláda. V materiálu se píše, že ‚Česko v současné době nemá koncepční, organizační, personální, procesní, právní ani jiné nástroje a kapacity, které by byly efektivní v reakci na případný útok proti Česku vedený pomocí úmyslně vytvořené nebo spontánně vzniklé závažné dezinformační vlny. Chybí taktéž podpora celospolečenského přístupu skrze podporu mediálních gramotností a nezávislých fact-checkerů či pluralitního mediálního prostředí‘. Změnilo se za ten rok něco?
Ráda bych vypíchla alespoň pár pozitivních změn. Už jsem zmiňovala kvalitní práci policie a zpravodajských služeb, což ostatně říká i samotná analýza. Druhá věc je, že se státní instituce naučily trochu lépe takzvaně hasit požáry a reagovat na krizové situace, takzvaně akutně komunikovat. Nejsem si úplně jistá, že to je něco, co by se dalo připsat vládě, ale lidé, kteří na daných rezortech sedí, jsou velmi kompetentní, vzájemně se koordinují, jsou schopní si naplánovat nějaký postup. Viděli jsme to i při nešťastné události střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a viděli jsme to i předtím, když probíhaly konflikty mezi ukrajinskou menšinou a romskou komunitou. Tam posun vidím, ale opravdu je to spíše skupina lidí zespoda, kteří to táhnou a snaží se agendu někam posouvat. Roli politických představitelů v tom úplně nevidím, rozhodně ne vlády.

Tohle mají koordinovat odbory strategické komunikace na jednotlivých rezortech, a potom na úřadu vlády…?
Přesně tak. Akutní komunikace je taková podsoučást strategické komunikace. Ale tady se opravdu bavíme o reakcích na neočekávané situace. Úplně tu chybí proaktivní koncepce komunikace. Chybí nastavení priorit – co chceme komunikovat, vůči kterým skupinám obyvatel a jakým způsobem. Chybí jasné měření, jestli komunikace funguje, nebo nefunguje. A to jsou podle mě zásadní slabá místa. 

Odkud vítr vane

Čelíme v tuto chvíli nějaké dezinformační vlně? A hrozí Česku, že se nějaké dezinformační tsunami sune?
Česká republika už si pár dezinformačních vln zažila, ostatně jako i další země v evropských regionech. Jsou to dezinformace, které vznikají uvnitř zemí, ale i v zahraničí. U nás je to typově zejména Ruská federace, která je svou propagandou a dezinformačními kampaněmi známá minimálně od roku 2014. Před těmito aktivitami ostatně opakovaně varuje i Bezpečnostní informační služba (BIS) ve svých výročních zprávách. Široké dezinformační kampaně jsme zažili v nejtěžších obdobích covidu-19. Nyní se objevuje velká řada dezinformací o Ukrajině a ruské agresi v Ukrajině, o ukrajinských migrantech a uprchlících tady v Česku. Pod nátlakem dezinformací jsme tedy v podstatě kontinuálně. 

Zmíněná BIS loni odhalila i ruského agenta, který tu šířil propagandu. Na koho dezinformační vlna cílí a cílila? A kdo jsou ti lidé, kteří ji v českém prostředí podporují? 
Informace, které BIS zveřejnila, říkají, že ten agent byl placen za to, aby oslovoval různé osoby ve veřejném prostoru – novináře, politiky, aktivisty – a snažil se je přesvědčit, i za pomoci placených cest do zahraničí nebo finanční podpory, aby šířili proruské narativy. Neznáme jejich konkrétní jména nebo identity, ale lidé s těmito agenty a potažmo s ruskými službami obvykle spolupracují z různých důvodů. Může to být finanční motivace, což je většinou úplně nejobvyklejší a nejrozšířenější. Mohou k tomu mít ideologické důvody, můžou souznít s ruským pohledem na svět a na mezinárodní politiku. Ač to bude asi velmi malé množství případů, může se jednat i o vydírání nebo kompromitující materiály, které na ně můžou mít. A pak se – a to se často opomíná – může jednat i o důvod osobní. Člověk se třeba může cítit nedoceněný, že jeho články nejsou dostatečné čtené nebo ho neberou jako dostatečnou autoritu. A on teď od někoho dostane pozornost a uznání…

… Třeba i peníze? 
Peníze taky, ale na druhou stranu ve chvíli, kdy to není potřeba a člověk to dělá z dobrého pocitu, tak proč zbytečně utrácet peníze. Lidé potom za odměnu – za ten pocit, že konečně někdo vidí, jak je profesionální a kompetentní – potom šíří narativ, který se Ruské federaci hodí do krámu. 

Takže je tam i tužba po pozornosti? 
Určitě. To ukazují i některé průzkumy, které se zaměřovaly na to, kteří lidé dezinformace dále šíří, aniž by je sami vytvářeli. Mnohdy to jsou lidé, kteří jsou vzdělaní, mají nějakou mediální gramotnost, ale rádi se cítí být autoritou, která šíří narativy dál. 

Když se v informacích BIS dočítám o tom, že se proruské síly měly snažit navázat kontakty i s pořadateli protivládních demonstrací, znamená to, že až tak daleko mohou sahat chapadla ruských zpravodajských služeb? 
Zapletené v tom být zcela jistě mohou. Konkrétní aspekty, jak to probíhalo, neznáme, protože je BIS nezveřejnila, ale bylo by zvláštní, kdyby se o to nepokusily. Tohle přesně je totiž to podhoubí, na které cílí. Jsou to lidé, kteří si budují vliv ve společnosti, a kteří ovlivňují názor společnosti. Během demonstrací jsme vcelku zjevně viděli, že řada požadavků, které měli, přesně konvenovala s ruskými zájmy v Evropě. Řada těch, kteří na demonstracích mluvili, zastávali až radikálně proruské názory. A pravdou je, že i mezi účastníky demonstrací se objevovali lidé s proruskými symboly. Ač si myslím, že většina z nich skutečně jenom přišla vyjádřit nesouhlas nebo frustraci. Ale to je na tom to nejvíc nebezpečné – že jediná platforma, kterou člověk, frustrovaný natolik, že na takovou demonstraci jde a chce vyjádřit svůj názor, má, je ovlivňovaná nebo přímo ovládaná osobami, které jednají v rozporu se strategickými bezpečnostními zájmy státu. To pak vytváří nebezpečnou symbiózu, v rámci které se lidé mohou radikalizovat, aniž by si vůbec uvědomovali, že třeba jednají v zájmu Ruské federace. 

Jednat v zájmu Ruské federace znamená, že nutně nešíří dezinformace, ale už přímo propagandu? 
Může to být obojí, ale hlavní dopad na jejich jednání je tady doma – jak se chovají při volbách, jestli chodí volit, koho volí a jakým způsobem pracují s informacemi. Někdo se třeba stane úplně apatickým, někdo je naopak extrémně vystrašený. V nejkrajnějších případech potom mohou třeba i ohrožovat zdraví sebe nebo ostatních, jak tomu bylo za koronaviru, mohou i víc inklinovat k potenciálně kriminálním nebo násilným činům. Potenciál radikalizace je velký. Na dnešním Slovensku vidíme – to si myslím, že je velmi dobrý příklad –, kam až situace může dojít, když se prokremelské narativy téměř normalizují nebo se stanou mainstreamem. Slovenský premiér Robert Fico dnes dává rozhovory primárně prokremelským kanálům jako je InfoVojna a ignoruje etablované slovenské televize. Debata na sociálních sítích je na Slovensku extrémně toxická a plná proruských a prokremelských narativů. Vláda předchozí s tím taky nic moc neudělala. Hodně před nimi zavírala oči, a tohle je výsledek.

Neusnout na vavřínech

Máte na to i nějaká data, že je česká společnost, i přes absenci centralizované strategické komunikace vlády, vůči dezinformacím z Ruska odolnější než slovenská? 
Ano. Když se podíváme na čísla, tak je na tom česká společnost rozhodně stále lépe. U nás se bavíme o třetině frustrovaných obyvatel. Je to nějakých 17 procent lidí, kteří by například preferovali vládu pevné ruky oproti demokratickému systému. Na Slovensku jsou tato čísla mnohem horší. I pokud se podíváme na to, kolik lidí na Slovensku je opravdu přesvědčeně proruských, tak to na tom jde poznat. V průzkumech z minulého roku, po invazi Ruské federace do Ukrajiny, považovalo asi 30 procent Slováků Ruskou federaci za strategického partnera Slovenska. Oproti tomu si polovina Slováků myslí, že zásadní bezpečnostní hrozbu představují USA. I geopolitické nastavení společnosti je tedy odlišné. Kromě toho, že na Slovensku vidíme právě proruské narativy, které přicházejí i z úst samotného premiéra, tak vidíme i další dopady, jako jsou útoky na novináře, nedůvěra v právní stát, neschopnost jakkoliv reagovat na tyhle dezinformační narativy… Měli bychom si dát velký pozor a pečlivě situaci sledovat, abychom neudělali stejné chyby. Nezavírejme před tím oči. Stát se to může, i když jsme na tom zatím ještě lépe.

Znamená to i bedlivěji sledovat to, co se děje na sociálních sítích a v kanálech, třeba na Telegramu? Chápu správně, že pro šíření propagandy a dezinformací z Ruska jsou alfou a omegou právě sociální platformy? 
Ano, přesně tak. Sociální sítě v tom hrají obrovskou roli a příklad Slovenska to ukazuje velmi dobře. Lidé, kteří byli velmi marginálními politiky, se právě díky šíření propagandy a dezinformací na sociálních sítích dostali až do slovenského parlamentu. A když se podíváte, kteří slovenští politici jsou nejaktivnější a mají nejvíce reakcí na sociálních sítích, jsou to vesměs populisté, mnohdy radikálové a právě lidé, kteří se nebojí dezinformace ve svůj prospěch použít. 

Měla by současná vláda uvažovat i o nějaké formě zákona proti dezinformacím, který byl smeten ze stolu s pozicí Michala Klímy? A k čemu by takový zákon byl? 
Nástroje na takzvané vypínání webů v krizových situacích, které ohrožují bezpečnost, známe ze zahraničí, takže možnost už někde odzkoušená byla. 

To bylo hodně kritizované za cenzuru, že?
Přesně tak. Typově to funguje třeba v Pobaltí, ale tam je situace výrazně odlišná, protože čelí Ruskem skrytě financovaným webovým kanálům. I konvenční hrozba je tam mnohem intenzivnější než tady. V českém prostředí je to vlastně docela marginální věc, která situaci rozhodně nespasí, protože reaguje jenom na velmi malou část problému. Navíc v oblasti represe, která u nás ve smyslu trestního stíhání osob, které podněcují násilí nebo podporují genocidu, už funguje. Takže si myslím, že zákon vůbec potřeba není. Měli bychom se mnohem více zaměřit na proaktivní komunikaci, která musí být transparentní, zkoordinovaná a lidem přístupná. Měli bychom se zaměřovat na prevenci a vzdělávání. Jednak mediální vzdělávání a jednak vzdělávání občanské, o moderní historii a další aspekty, které jsou pro to stěžejní. Zatřetí je důležitá práce se sociálními sítěmi, kde je to více věcí EU, která s nimi jedná, a která zavádí různé regulace. To prostředí je tam ale opravdu velmi nebezpečné. I když odhlédneme třeba od Facebooku nebo sítě X, tak potom máme právě Telegram a další komunikační kanály, které jsou zatím téměř úplnou černou skřínkou, kde vůbec nevíme, co se děje. 

Jak urgentně by vláda měla řešit to, aby někdo v Česku byl skutečně zodpovědný za boj proti dezinformacím?
Jak urgentně? Já si myslím, že v roce 2015 bylo pozdě.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize.