Do vesmíru bych nikdy neletěl, přiznává programátor David Pavlík, který pracoval ve SpaceX
David Pavlík je český vývojář, který působil ve vývojářských a manažerských pozicích v Microsoftu, Amazonu, Netflixu a také SpaceX. Od roku 2018 pokračuje v kariéře v Česku, aktuálně ve společnosti Nano Energies. Jak náročné je přijímací řízení do firmy Elona Muska nebo co by se stalo, kdyby jím vyvíjené sebedestrukční zařízení selhalo, popisuje v rozhovoru s Lucií Výbornou z Českého rozhlasu.
Jak vypadá přijímací řízení do SpaceX? Kolik pohovorů jste absolvoval?
Můžeme to zkusit spočítat. Prvně mi napsali e-mail, pak jsme si volali s náborovým pracovníkem. Potom jsem si volal s budoucím šéfem, pak s budoucím manažerem, jedním členem z týmu – to vše se odehrávalo na mé dovolené.
Automatickou destrukci vesmírné rakety jsme zkoušeli rok. Sledovat misi bylo nervydrásající, popisuje programátor Pavlík
Když jsem přijel zpět, stále jsem se jim líbil, tak jsem dostal domácí úkol – musel jsem něco naprogramovat a měl jsem na to přesně šest hodin. Takže mi přišel e-mail, začalo se stopovat a po šesti hodinách jsem to musel vrátit. Oni se na ten kód podívali a poté napsali, že jsem prošel.
A pak teprve bylo výběrové řízení, které už probíhalo v centrále. Pozvali rovnou i moji manželku. Zatímco jsem absolvoval asi sedm pohovorů, které mě úplně vyšťavily, manželku provedli po výrobní hale a všechno jí ukázali, včetně věcí, které byly ve vesmíru. Myslím, že si to užila daleko víc než já.
Vyvíjel jste třeba sebedestrukční systém, který by se spustil, kdyby raketa nabrala špatný směr. Můžete to přiblížit?
Anglicky se mu říká Autonomous Flight Termination System, tedy systém na automatickou sebedestrukci. Je to něco, na čem dlouhou dobu pracovala NASA a Air Force. Byť to v pohádkách nebo v komiksech tak vypadá, raketu neřídí joystick.
Je vždy předpočítána dopředu, má danou orbitu. Kdyby při letu došlo k chybě a změnila by směr, je to ohromně nebezpečná situace. Proto jsme vymysleli krabičku, která sleduje polohu díky GPS a také rychlost rakety. Pokud je tam nějaký náznak, že by měla dopadnout třeba na město, nechá se vybuchnout.
„Můžeme se ptát, jaký jsme druh a jaké máme právo na to, abychom tady přežili. Já se to neodvažuji soudit.“
A nebál jste se, že když to nebude fungovat, raketa spadne a zničí třeba celé Los Angeles?
Raketa není jaderná bomba. Samozřejmě by škody byly ohromné, rádius může být třeba kilometr čtvereční, ale asi by to nezničilo město. Ale to neznamená, že to nebylo nervydrásající.
Na konci jsme se asi na rok zavřeli víceméně do jedné kanceláře, kde jsme opravdu donekonečna zkoušeli ten první, takzvaný produkční let, to znamená, že ta krabička měla spoustu letů, kdy se jen testovala.
Pak následoval první opravdový let, raketa vyletěla, dokončila misi a krabička se před přistáním vypnula, aby raketu nezničila. To propukla obrovská radost. Na oslavu jsme otevřeli slivovici.
Je pravda, že jste musel manželce slíbit, že nepoletíte do vesmíru?
To bylo právě naopak. Myslím si, že manželka by docela ráda letěla, ale já bych neletěl. Jestli si pamatujete scénu ze Samotářů, jak pozorují mimozemšťany, tak já maximálně „smotnu brčko“, ale nikam neletím.
Umělá inteligence je větší převrat než průmyslová revoluce. Planetu postupně drancujeme, říká expert
Číst článek
Musím se vás jako vývojáře, který umí naprogramovat umělou inteligenci, zeptat – smíme dělat všechno to, co můžeme?
Na to jsou asi dva pohledy. Jeden je evoluční – můžeme se ptát, jaký jsme druh, jaké máme právo na to, abychom tady přežili. Jestli jen nejsme nějaká špatná odbočka, která se za pět set, tisíc let ukáže jako špatná a umělá inteligence nebo stroje bude ta správná. To se vůbec neodvažuji soudit.
Ale jestli to smíme vyvíjet, nebo nesmíme, to je opravdu etická otázka. Za mě je to možné, pokud to neškodí někomu jinému, pokud neovlivňuji životy někoho jiného, pokud nežiju na úkor někoho jiného.
Jak pracují světoví lídři? A proč se David Pavlík nakonec vrátil do Česka? Poslechněte si celý rozhovor nahoře v článku.
