Diskotéky na Ukrajině? ‚Dělo se to i za druhé světové války, život nemůžete jen tak zastavit,‘ říká historik
„Probíhají tam diskotéky, jsou tam plné obchody a restaurace. I čeští a západní politici tam jezdí. Třeba na západní Ukrajině je úplný klid,“ řekl o situaci na Ukrajině v rozhovoru pro Český rozhlas Plus předseda SPD Tomio Okamura. A podobných výroků se nedopouští jen on. Podle historika Petra Tolara z Československé obce legionářské je ale běžné, že se lidé za války baví. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz řekl, že život se nedá jen tak zastavit.
Předseda SPD Tomio Okamura o situaci na Ukrajině říká, že je tam na většině území klid. „Probíhají tam diskotéky, jsou tam plné obchody a restaurace,“ dodává. Co na to jako historik říkáte? Bylo běžné, že v době války v místech, kde neprobíhaly bojové operace, běžel život dál a lidé se do jisté míry normálně bavili?
Samozřejmě život musel nějak fungovat dál. Logicky se nemohlo všechno jen tak zastavit. Bylo to propojené s tím, že měli povinnosti vojáků, ale zároveň to byli lidé, takže měli své nějaké základní potřeby. Potřebovali nějak ventilovat stres a podobně, takže je přirozené, že za frontou mimo první linii probíhala nějaká zábava, která byla navíc i organizovaná oficiálními armádními místy, aby vojáci měli nějaký relax.
Na Ukrajině se dělají diskotéky a mají plné obchody. Pomáháme víc, než musíme, říká Okamura
Číst článek
Ale zároveň spontánnost probíhala i v přední linii, protože nemůžeme mít představu – ať už za první, nebo druhé světové války – že by prvosledové jednotky byly v permanentním nasazení, protože tam pořád fungoval nějaký systém rotací. Navíc bojová činnost na frontách zvlášť během první světové války v zákopech byla soustředěná do nějakých konkrétních časových plánů velících.
Mimo ni prostí vojáci měli čas, který měli samozřejmě vyplnit nějakou přípravou vlastních pozic, přípravou vybavení, doplňování zásob a podobně, ale to se dá stihnout celkem rychle, zvlášť když jsou ti vojáci na takový život zvyklí. Takže pak jim zbývalo dost času i na nějaké osobní volno, osobní život, i když nemohli opouštět pozice.
A když pomineme vojenskou stránku a zaměříme se na civilisty, tak tam také probíhaly nějaké zábavy a lidé žili téměř normálním životem?
Jestli jsem tohle říkal k vojákům, tak v případě civilistů, kteří žili mimo bojové linie, to platí o to spíš. Samozřejmě to bylo poznamenáno tím, že tam pořád byla vzpomínka na jejich známé, příbuzné a podobně, kteří s nimi nemůžou být společně u stolu.
V zázemí ale musela fungovat nějaká forma odreagování, což třeba během druhé světové války krásně vidíme na tom, že ať v nacistickém Německu, tak i v Británii, ve Francii nebo i v okupovaném protektorátu pořád probíhala masová lidová zábava v podobě různých filmových projekcí, kdy se třeba schválně produkovaly zábavné snímky, aby lidé, kteří doma v zázemí chodí do kin, a stejně tak vojáci, kteří jsou na dovolence a jdou s nimi, chodili na nějaké zábavné snímky, a ne nic vážného, rozhodně většinou nic vojenského.
Kuťa, vertep nebo ščedrivky. Ukrajinské vánoční tradice i přes válku zůstávají, změnilo se jen datum
Číst článek
Nic vojenského se nenatáčelo?
Když už něco s vojenskou tematikou, tak to potom samozřejmě byla silná propaganda, která měla spíš posilovat vlasteneckou náladu a bojovného ducha.
Ale v naprosté většině se jednalo spíš o nějaké frašky, nějaké lehké formáty, které měly lidi nějak zabavit. Je to třeba vidět i na tom, když se pouští v dnešní době filmy pro pamětníky a říká se, že je to prvorepublikový film. V naprosté většině ale ty nejznámější snímky, třeba i našeho krále komiků Vlasty Buriana, jsou z doby protektorátu.
Ohrožené celé území
Ještě bych se chtěl vrátit ke druhé světové válce, o které jsme mluvili, protože v některých ohledech situace v Británii v té době a dnes na Ukrajině mají podobné znaky, i když si samozřejmě uvědomuji, že ta paralela není úplně přesná. V obou případech byl ale na většině území klid, který narušovaly méně nebo více časté letecké poplachy kvůli bombardování. A českoslovenští letci, kteří bojovali v Británii, pak vzpomínali na taneční zábavy a chození do hospod. Souhlasíte?
Určitě. Je to právě o tom, že život nejde jen tak zastavit lusknutím prstu. Samozřejmě, když se společnost naladí na to, že je ve válce, kdy bojuje o holé přežití, viz Velká Británie, tak pořád jde o to, že se musíte schválně snažit vyvolat pocit, že život musí jít dál. A proto se pořádaly různé zábavy, ať už taneční, nebo venkovní, garden party a podobně, a účastnili se jich i naši vojáci, kteří v té době na půdě Británie byli.
Paralela s dnešní situací na Ukrajině může být, nemůžeme samozřejmě úplně srovnávat události, které dělí přes 80 let. Jsou jiné, ale aspoň trochu tu podobnost tam můžeme vidět v základních rysech právě v tom, že i když máte zemi, která je napadená, čelí útočné válce, agresi ze strany silnějšího nepřítele, tak pořád máte plno prostoru pro to, jak udržet normální chod, protože ten je uvnitř státu nezbytný pro to, aby se celá společnost nezhroutila dovnitř. Vojáci potřebují vědět, že za sebou mají obyvatelstvo, které dál funguje, které je podporuje.
Za pomoc Ukrajině dostává česká ekonomika velmi dobře zaplaceno, říká vládní zmocněnec Kopečný
Číst článek
A zároveň obyvatelstvo tím dává signál vojákům, že tím, že může žít normálními životy a nějakou formou se i bavit, důvěřuje naplno vojákům, je jim vděčné. Samozřejmě jim za to nezapomenou ti lidé poděkovat. A to se dělo za druhé světové války, to se dělo v dalších letech, děje se to i dneska.
Včetně těch náletů?
U náletů samozřejmě podobnost taky je právě v tom, že – a to je až trošku úsměvné – v případě Británie, kdy i naturel britského národa byl vyhlášen tím, že v jednu chvíli tam mohly dopadat bomby, odezněl letecký poplach a hned se lidé zase odebrali zpátky do zaměstnání nebo zpátky k zábavě, pokud to nepostihlo přímo tu oblast.
Tím pádem to není nihilismus, ale spíš takový život s vědomím, že každou chvíli může dopadnout nějaká bomba. A pokud neohrozí komunitu, ve které žiji, a nemůžu nějak jinak pomoc, tak není nic lepšího, než že nebudu zatěžovat bezpečnostní systém, záchranáře a podobně, a budu si dál žít tím svým životem a půjdu si po svých.
Ačkoliv nemám vlastní zkušenost z Ukrajiny, tak věřím, že v tomto ohledu se to může hodně podobat právě životu v bombardované Anglii, protože vzpomínky na to, co se dělo, máme v dostatečné míře. Vzpomíná na to každý československý voják, který prošel Anglií, a zprávy, které se k nám dostávají z východu, jsou na hodně podobné bázi.
Jak se žije ‚provizorně‘. Ukrajinské město Svjatohirsk se pomalu vzpamatovává z ruské okupace
Číst článek
Tím, že jsme u nás na obci legionářské měli ubytovaných i několik uprchlic, tak jsme věděli i od nich nebo od rodin, které tam zůstaly, že to tam takhle musí fungovat. Většina neopustila domovy proto, aby nějakým způsobem chránila svůj majetek. A to byl jediný důvod.
To, v čem to není srovnatelné, je to, že v dnešní době na Ukrajině kvůli tomu, jak se posunula technologie, tak postižitelné jsou úplně všechny oblasti země. Zatímco během druhé světové války, jak jsme se bavili o Británii, tam šlo o největší ohrožení jihu a jihovýchodu Anglie, možná trochu i středu Anglie, ale samozřejmě Skotsko bylo od těch událostí vzdáleno.
Kdežto dneska, když si vezmeme rozlohu Ukrajiny a dostřel raket, není možné najít žádnou oblast, do které by bomby nedopadaly. Takže v tomto ohledu je to pro Ukrajinu těžší, protože tam si nemůžete říct, že je někde klidná oblast.
I cesta do obchodu může znamenat smrt. V Avdijivce se Ukrajinci vzpamatovávají z ruské ofenzivy
Číst článek
Okamura zmiňoval i to, že na Ukrajinu běžně jezdí západní politici. Ale i za druhé světové války bylo běžné, že představitelé jiných vlád jezdili do bojujících zemí, aby dojednali společný postup. Je to tak?
Ano, bylo to tehdy, bylo to i dneska. Logicky tím dáváte najevo, že stojíte za tou zemí. Je to nejsilnější prostředek, jak tu zemi podpořit. Dělo se to v minulosti, nejen za druhé světové války, ale i za první světové války, děje se to samozřejmě pořád v závislosti na tom, co dovolí představitelé bezpečnostních ozbrojených složek v daných zemích.
Samozřejmě nikdo by je neposlal někam na frontu, ale někam do oblasti, kde lze po nějaký čas předpokládat, že nedojde k žádnému útoku, k žádnému náletu a podobně, tak tohle možné je. Představitelé různých zahraničních delegací nebo exilových vlád, které působily třeba ve Velké Británii, žili většinou mimo Londýn, ale museli samozřejmě do práce, na úřady, na jednání a podobně. To samé se dělo třeba na Balkáně za druhé světové války.
Později, když docházelo k osvobozování, tak rychle se tam vracela emigrace ze západu i z východu, takže tenhle postup vlastně není nic, co by nějak extrémně vybočovalo.
