Úspěšnou atletickou sezonu za sebou má skokan do dálky Radek Juška. V pořadu Páteční finiš s moderátorkou Kateřinou Neumannovou zavzpomínal i na pokus navíc, který dostal během kvalifikace na šampionátu v Budapešti. V čem byl pro svěřence trenéra Josefa Karase výjimečný rok 2017? Jaké dva stadiony v Česku má Juška v oblibě? Jak se rodil jeho národní rekord? Kde má největší rezervy a jak to vypadá s jeho vyhlídkami na olympijskou Paříž?

Praha 15:57 15. října 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Radku, po mistrovství světa v Budapešti jsi absolvoval ještě finále Diamantové ligy a pak byl konec sezony. Co jsi od té doby stihl?
Víceméně nic. Do Eugene se mnou odletěla přítelkyně, a ne trenér, protože to bylo na konci sezony, přítelkyni pak začínala škola, tak jsme si tam udělali týden dovolenou. Po cestě zpátky mě sejmula klimatizace, tak jsem se z toho týden léčil.

Část dovolené jsi tedy promarodil?
Dá se to tak říct. I kdybych nebyl nachlazený, asi bych už začal něco pomalu dělat.

Není to příliš krátká dovolená po náročné sezoně ty dva týdny?
Pro sportovce, který je zvyklý na pohyb, tak je i týden hodně. Člověk stejně někde pořád chodí nebo něco dělá a dva týdny jsou až až. Příští rok je olympiáda, takže se nesmí nic podcenit. Radši být připravený více než méně.

Volno většinou sportovci využívají pro léčení bolístek, které vzniknou během sezony. Byly nějaké?
S věkem ty bolístky přibývají, ať už jde o vstávání z postele, nebo z atletiky. Větší bolístky jsem naštěstí letos neměl, všechny jsem si odbyl v hale a venkovní sezona byla v pořádku.

Jak se můžeš během dovolené uvolnit v jídle? Nebojíš se, že přibereš?
Nebojím se, že bych extra přibral, protože i během roku se snažím jíst zdravěji. Když si člověk na tu zdravou stravu navykne, tak si myslím, že nemá ani chuť takzvaně prasit. Nemám s tím problém, abych na konci sezony přibral a pak mi to nešlo dolů. Držím si hladinku, že mám tři až čtyři kila plus minus celou sezonu. Když jsou závody, tak jde váha dolů, ať člověk chce, nebo ne.

Šest centimetrů od medaile. Dálkař Juška obsadil na halovém mistrovství Evropy pátou příčku

Číst článek

Jedna věc je zregenerovat tělo, druhá věc je hlava. Jak dlouho potřebuješ, aby člověk získal novou chuť do tréninku a závodění?
Záleží, jak si člověk udělá dovolenou a očistu. Kdyby člověk zůstal doma v Praze, dělal by něco na bytě nebo na baráku, tak by tu hlavu nevyčistil tolik, jako kdyby vyjel do hor nebo k moři. Dva týdny jsou asi optimální, ať už jde o čistotu hlavy, nebo pro očistec těla, kdy se nabije a může jít znovu do plné zátěže.

Jak to máš před olympijskou sezonou? Jsi nabitý energií?
Býval jsem daleko víc nervóznější než teď. Člověk to bere tak, jako kdyby to bylo mistrovství Evropy, a ne příprava na olympiádu. Jak ale začneme, tak se to bude blížit a bude to náročnější. Pro olympiádu ale udělá člověk úplně všechno.

Na mistrovství světa jsi zaskákal nejlepší závod kariéry, co se týče umístění. Jak si užíváš ten pocit?
Je to super. Po všech patáliích, co jsem měl od začátku přípravy na halovou sezonu, tak to byla bomba. Byl jsem rád, že to bylo blízko a mohla se přijet podívat rodina, protože to člověka nabudí a hřeje ho to u srdce.

Zdálo se mi, že máš těch osm metrů v noze. Cítils to tak, že na ty skoky máš kdykoliv?
Cítil jsem, že na to mám. Jak se schylovalo k mistrovství světa, tak se to konečně začalo objevovat v číslech, nejen v tréninku, ale i na závodech. Jel jsem tam s tím, že mohu skočit daleko, ale v letošní sezoně jsem asi neprodal to, na co jsem skutečně měl.

Medaile na mistrovství světa nevisely tak vysoko. Co se musí sejít pro to, aby to takzvaně ulítlo?
Chybělo trochu štěstí. Musí se tam sejít hodina H a den D, aby vše vyšlo. Člověk může trochu hůř spát a je to trochu jiné. Měl jsem tam daleký pokus v kvalifikaci, ten poslední, kdy jsem měl maličký přešlap a letělo to na medailové pozice. Pořád to byl ale přešlap, takže nejvíc chybělo štěstí.

Ve finále bylo zajímavé, že výkon, se kterým jsi obsadil sedmé místo, byl hned tvým první pokusem. Dalo ti to klid?
Určitě to bylo lepší, než kdybych první pokus přešlápl a byl bych v nejistotě. Po prvním zajišťováku si s tím člověk může hrát a může jet úplně naplno, ať už by maličko přešlápl, tak do toho může dát maximum.

Nemohlo se stát, že by tě první pokus uspokojil a řekl sis, že už to nemůže dopadnou špatně?
Určitě mě to neuspokojilo. V kvalifikaci jsem skočil 810 centimetrů a pak bylo takové nedopatření, že jsem měl nepřešlapový pokus a oni mi mávli červený praporek, že to byl přešlap. Všichni se začali bouřit, tak mi dali nový pokus. Byl jsem v takovém presu, když jsem těch 810 skákal. V celé kvalifikaci jsem se necítil tak dobře jako v tom finále. Věřil jsem, že mám daleko na víc.

Ubírá každý pokus síly, které pak mohou chybět, nebo je šance skočit nejdále posledním pokusem?
Šance tam je, ale záleží, jak člověk trénuje. Jestli jde techniku, pak jeden pokus a za půl hodiny jde další pokus, tak nenatrénuje tolik. Já jsem zvyklý chodit na trénink jeden pokus za druhým. Doskočím, trenér mi něco řekne, zahrabeme pískoviště a jdu znovu. Na takové tempo jsem zvyklý a je pro mě i lepší skákat poslední pokusy. Člověk už je zahřátý, je v běhu, než když přijde na první pokus a teprve se rozkoukává.

Jak probíhá během závodu komunikace s trenérem?
Ono už se tam toho moc vykoumat nedá. Řekne mi, jak jsem byl na prkně, jestli dozadu, nebo dopředu. Podívá se, v jaké pozici jsem měl ramena, protože v té rychlosti si neuvědomíte, jestli jste je měli dozadu a natahujete se do prkna. To už jsou ale jen takové detaily a za ta léta na ně dokážu reagovat docela dobře. Kdybych jel někam na závody a někdo mi to natočil na telefon, tak si to dokážu i podle videa zkorigovat sám.

Jak sis celé atletické mistrovství světa užil, když už jsi měl po závodě? Stihl ses podívat na nějaký závod z pozice diváka?
Já jel hned po závodě domů. V sezoně jsem neprodal na to, na co jsem měl, tak jsem se rychle vracel do Prahy, abych mohl absolvovat další tréninky a závody a ještě toho využít.

V roce 2017, to byl podle výsledků tvůj nejlepší atletický rok. V čem byl ten rok výjimečný?
Udělali jsme delší a preciznější přípravu. Na začátku ledna mě postihlo svalové zranění hamstringu, takže halová sezona byla out. Mohl jsem se soustředit jen na venkovní sezonu, dodělat maličkosti, co člověk nestihne. Buď máte halovou sezonu, anebo venkovní a mezi tím je strašně málo času.

Není to tedy klíč k tomu, aby ses mohl k takovému modelu vrátit? Nebo halu absolvovat musíš?
Nevím, jestli musím, ale sám bych chtěl, protože v hale je daleko více možností. Pokud by udělali povrch na palubovce, jako bylo na halovém mistrovství Evropy v Praze v roce 2015, tak toho dokážu využít a byly by reálné šance na medaili.

V roce 2017 jsi skočil i národní rekord 831 centimetrů. Zaujalo mě, že jsi ho skočil na Univerziádě. Čím to bylo, že se to povedlo zrovna tam?
Navazovalo to celou sezonu. Na mistrovství světa, které bylo v Londýně, jsem vyhrál kvalifikaci za 824 centimetrů, ale ve finále se to úplně nepovedlo. Dal jsem sice osmimetrový pokus, ale skončil na desátém místě. Měl jsem v hlavě chtíč, že mohu skočit daleko, a s tím jsem do toho šel. Byl to v tom roce poslední závod.

Jakou roli sehrála hlava? Nebyl jsi pod takovým tlakem?
Bylo to i v kvalifikaci těch 831 centimetrů, ve finále jsem skočil méně, ale stejně jsem vyhrál. Trochu jsem se tam trápil, v Tchaj-peji bylo strašné dusno a vedro. Člověk se potýkal s tím, aby se neuvařil, a první dva pokusy stály za prd. V posledním už bylo jasné, že bych postoupil, ale rozhodovali jsme se, jestli ho půjdeme. Ležel jsem na tartanu, byl jsem obskládaný ledem, abych se neuvařil, a trenér říkal, ať si jdu ještě jeden skočit. To byl ten pokus.

Jaké jsou k nejdelším pokusům potřeba podmínky? Existuje ideální schéma, aby se skákalo daleko?
Každému sedí něco jiného. Jsou venkovní a halové typy. Třeba Švéd Thobias Montler je spíš halový typ. Tam mu to skáče lépe než venku. Optimum je okolo 25 stupňů, nejlépe před bouří, kdy je jiný tlak a stabilní vítr, aby nebyly výkyvy, okolo 1 až 2 metrů za sekundu do zad, což je maximální povolená hranice.

Jaký stadion v Česku je nejlepší pro atletické výkony?
Mám v oblibě Tábor, protože tam jsou diváci blízko sektoru. Dá se tam s lidmi i plácnout. To je moje číslo jedna. Pak mám rád stadion Dukla na Julisce.

Jak probíhá naměření místa, kde začíná váš rozběh?
Za ta léta má člověk už nějakým způsobem naměřený. Přijde na závod a může mít kolik chce zkušebních pokusů. Já mám dva až tři. V tom si člověk naměří optimum a pak musí nějak náhodně dávat dopředu, nebo dozadu, podle toho, jak foukne vítr. To pak mohou být přešlapy, nedošlapy a v té rychlosti to najednou člověku udělá dva nebo tři centimetry.

Nemohou být u toho naměření chyby? Když si v desítkách metrů odstopují rozběh, tak to musí být pokaždé jinak?
Mám to měřené pásmem, tak to mám přesnější. Proto máme ty zkušební náběhy, aby si to vypiloval. Za ta léta by měl mít skokan tak vyběhaný, jak říká trenér, kdybych tě vzbudil o půlnoci, tak bys měl schopný být běžet náběh, jak máš. Od toho jsou ty zkušební skoky.

Takže ty musíš jít do zkušebního skoku naplno, aby ten rozběh byl v intenzitě, v jaké jdeš pak závod?
Přesně tak. Už ty dva tři skoky před soutěží jsou v plném presu a tam už člověk nemůže šetřit síly, aby si naměřil rozběh přesně a pak mohl jít první měřený skok naostro.

Jsi schopen ty poslední dva kroky třeba mírně korigovat, nebo jen doufáte, že to prkno trefíte?
Vnímá se to, ale musí tam být větší rozdíl v náběhu. Neudělá to dva tři centimetry, ale rozdíl stopy. Když foukne jinak vítr, dá se to trochu zkorigovat, ale v té rychlosti je to docela obtížné. Člověk běží okolo rychlostí okolo 35 km/h, takže je to těžké.

Vnímáš to, že to byl a nebo nebyl přešlap?
Ne. Když je to v milimetrech, navíc teď tam není vyvýšená ta přešlapová deska, ale je to celé rovné, tak to člověk nevnímá. Nevíte, jestli jste přešlápli centimetr, dva nebo milimetr. To nejste schopen v té rychlosti ani v celém sletu vnímat.

Takže pohled na rozhodčího s bílým či červeným praporkem je skutečně velké očekávání?
Jo a potom, když to diváci sledují, tak vidí tu rozzuřenost, když to náhodou nevyjde. Když pak na kameře závodník vidí, že to bylo jen milimetrově, je to o to těžší.

Jak velká rezerva by u toho odrazu měla být? Centimetry, nebo milimetry?
Centimetry hrají velkou roli. V roce 2016 jsem byl na mistrovství Evropy čtvrtý se stejným výkonem jako třetí, protože on měl druhý lepší výkon. Kdybych měl o centimetr dál, byl bych třetí já, takže každý centimetr se hodí. Podle dnešních pravidel to zase nesmí být tak blízko, protože dříve ta plastelína na přešlapovém prkně, bylo zkosené a teď je tam ostrá hrana 90. stupňová, takže to člověku ubere.

Začíná podzimní tréninková sezona. Čím atleti – skokani začínají trénink? Nemůžete přece pořád skákat...
Zvednout kondici. Je to o tom, aby člověk nadělal takovou hrubost ve všem, ať už je to v síle, v naběhání, dynamice, aby měl z čeho čerpat. Když už jsou závody, člověk toho už moc nenatrénuje. Teď nás čeká soustředění, tam se bude hodně naběhávat kopce, schody a kruhové silové tréninky.

Kdy začínáte skákat?
I v té hrubé přípravě se dělají různá odrazová cvičení, třeba i na polní cestě, aby prostě kotník pořád fungoval. První skákání pak bude na začátku prosince...

... už v hale?
V hale, ale pak odletíme na soustředění do tepla, takže to bude venku. Začínáme z kratšího náběhu. Když chceme chodit náběhy, tak to jdeme na dráze, kde si to změřím, a je to jako hladký úsek. Začínáme ze čtyř kroků, pak zvyšujeme na šest, osm až do čtrnácti maximálně.

Máš spočítáno, kolik skoků do písku za trénink uděláš?
Nechodím jich tolik. Když se nedaří, jdu jich maximálně deset, ale optimum je okolo pěti až šesti.

Jako skokani musíte být i hodně rychlí. V čem se liší běh skokana a sprintera?
Běžím úplně jinak.

Umíš oba styly?
Nevím, jestli umím, ale na tu dálku asi jo. Na sprintu prostě běžím a nevnímám to. V dálce je to takové kolesové, strašně zvedám kolena a snažím se krok držet pod sebou. Při sprintu moc nevnímám, jsem rád, že běžím a že to vůbec doběhu. Dvoustovka je pro mě docela dlouhá trať a když doběhnu, tak jsem rád, že jsem rád.

Kde vidíš své rezervy a možnosti pro zlepšení?
Ještě pořád v rychlosti. Kdybych se srovnal se světovými dálkaři, tak jsem pořád pomalejší, než oni. Silově se člověk může posouvat, ale opatrně, aby to nebylo na úkor rychlosti. Měl jsme sezonu, kdy jsem byl strašně silný, ale ublížilo mi to na technice a rychlosti. Pak jsem zase jednou byl moc rychlý a v síle to vázlo. Chce to vyrovnanost. Na rychlosti se ale pořád dá pracovat a dá se ještě posunout.

Jakou roli hraje ve tvé disciplíně zkušenost?
Myslím, že za ty roky člověk ví, co si může dovolit a čemu se vyhnout. Přijdete na stadion a už z toho nejste tak paf. Jste koncentrovanější na skok. Poprvé, když přijdete na velký stadion, tak jste vyjukaní a nesoustředíte se vůbec na sebe.

Světový rekord drží od roku 1991 ve skoku do dálky Mike Powell hodnotou 895 centimetrů. Co na něm bylo nejvýjimečnějšího?
Bylo to strašně daleko. On byl rychlý, myslím, že měl stovku běženou pod 10,50 sekundy a celkově ta síla... uměl to přes prkno krásně přeběhnout. Já to spíš na prkně bloknu, ale on to přeběhl a dokázalo ho to ve skoku nést až tak daleko. Celkově i ta soutěž, kdy se s Carlem Lewisem předháněli, bylo to strašně krásné. Když se na nějakém závodě sejdou lidé, co se takto předhání, tak je výkony ostatních dokážou namotivovat, aby skočil ještě dál.

Je v silách současné generace se k těmto výkonům přiblížit?
Chvíli tu byl Kubánec Juan Migue Echevarría, který skočil myslím 880 centimetrů, ale po něm se slehla zem. Jediný, kdo by teď mohl uletět, je Miltiadis Tentoglou z Řecka. Ten je světová jednička ve světě.

Kdy a jak se potřebuješ nominovat na olympijské hry?
Nominace už běží od léta. Je to buď ostrým limitem, který je 827 centimetrů. Do Ria bylo 815 centimetrů, takže ta hranice se posouvá. Další možnost je světovým rankingem, když člověk jezdí po závodech a čím lepší závod to je, tím víc má za něj bodů. Když si to tak vezmu, tak nyní jsem v rankingu na 9. místě na Paříž. Vypadá to velmi dobře a určitě půjdeme do sezony s tím, že bych chtěl ostrý limit, abych si to mohl odškrtnout, že tam mohu jet s čistým svědomím.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít