V talkshow Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou si povídala dcera moderátorky Radiožurnálu Sport Kateřiny Neumannové Lucie. Proč se také nevěnuje běžeckému lyžování? Kdy se rozhodla, že zanechá tenisu a bude se věnovat atletice? Jak si přivydělává formou spolupráce na sociálních sítích?

Praha 20:50 15. března 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Lucie, jak moc ti vadí, nebo nevadí nálepka, že jsi dcerou úspěšné sportovkyně?
To se nedá tak říct, jestli mi to vadí, nebo ne. Když otevřu někde bulvár, tak je všude napsáno jen dcera, tak to mi moc příjemné není. Vím ale, že když mě sledují lidé na sociálních sítích, tak to není tím, že bych byla mámy dcera, ale proto, že mě chtějí sledovat. Tím jsme si to vyléčila.

Kdy naposledy jsi viděla to slavné video, jak jsi jako malá holčička běžela do cíle na olympijských hrách v Turíně?
Už to nějakou dobu bude. Někdy ho vídám docela často, většinou v zimě se to víc připomíná.

Mohly byste ho s mámou zrekonstruovat, že by znova padla do cíle.
To už asi nejde. Ale minulý rok na Jizerské 50, když máma doběhla, tak jsem ji šla obejmout a hned z toho bylo, že jsme tu scénu rekonstruovali. To už ale nejde.

Ty ses nikdy do běhu na lyžích nehrnula. Bylo to tím, že ses nechtěla se slavnou mámou porovnávat?
Asi to tím bude. Měla jsem od malička hroznou averzi k běžkám, nesnášela jsem je. Kdykoliv byly společné víkendy s rodinou, strýcem, bratrancem, tak jsme se spikli, že na běžky nepůjdeme. Snažili jsme se co nejvíc zkazit víkend rodičům, když nás nutili jít na běžky. Až teď jsem k tomu dospěla, baví mě to, a navíc vím, že je to super doplněk k atletice. Je to dobrý trénink a mám to vlastně ráda. Jako malá jsme se toho ale bála.

Když teď na běžky vlezeš, tak cítíš, že je tam nějaký skrytý talent?
To nevím, ale myslím, že kdybych odmala jezdila na běžkách, tak že bych asi jezdila docela dobře. Pamatuji si, že když jsem měla únavovou zlomeninu a nemohla vůbec běhat, mamka se mnou šla na Šumavě na běžky a říkala, že jsme to nedělaly, že by mě to naučila, že u toho vypadám dobře na to, vůbec nejezdím.

Občas si tedy posteskne?
Tenhle moment byl asi jen jeden a teď myslím, že je ráda, že dělám atletiku.

Lucko, ty sis nakonec vybrala v 10 letech tenis?
Je to tak. Tehdy jsem viděla Petru Kvitovou, jak vyhrála Wimbledon, a strašně se mi to líbilo. Nedělala jsem do té doby žádný sport, tak jsem si řekla, že chci hrát tenis a začala jsem.

Takže ta pohádka, že tenisté a tenistky inspirují děti, funguje?
Určitě, pamatuji si to do teď. Byly jsme na Šumavě, Petra hrála Wimbledon a my na to koukaly s babičkou a s mamkou. Zamilovala jsem se do toho a prudila mámu, aby mi domluvila tenisové tréninky. Za měsíc jsem to měla zařízené a pak každý den chodila na tenis.

Ve 14 letech jsi získala zkušenosti v cizině, když jsi odjela na Floridu na akademii Emilia Sancheze. Jaká to byla zkušenost?
Určitě to byla super zkušenost a jsem za to ráda. O hodně víc mě to posunulo lidsky než tenisově. Pak mi došlo, že v Česku to tenisové zázemí je nejlepší, co může být. Důkazem je i počet holek ve světovém žebříčku. Bylo to někdy těžké, když jsem tam byla sama bez mamky, někdy mi bylo smutno, ale bylo to tam super a celý rok teplo.

Jak to probíhá, když čtrnáctiletá holka odjede do tenisové akademie?
Nebylo to vůbec snadné. Věděla jsme ale, do čeho jdu, protože jsme tam předtím byla na měsíc na zkoušku. Asi bych nechtěla jet nikam na rok bez toho, aniž bych tam někoho znala. Den probíhal tak, že jsem vstávala v 5.50, protože jsem měla od mamky naučené, že musím před tréninkem cvičit fyzio cvičení. Před snídaní jsem se šla protáhnout, pak snídaně, pak tříhodinový trénink.

Tři hodiny na kurtu?
Ano, nebylo to tak intenzivní, protože nás tam bylo víc. Pak rychlá sprcha a šlo se do školy už v tenisovém oblečení, aby se neztrácel čas. Pak byl oběd, znovu do školy a následovalo fitness, to bylo asi hodinu a nějaké dny byl tenis. Večer byl study time, večeře a šlo se spát.

Šla bys do toho znova?
Určitě jo. Doteď mám kamarády z Mexika a různě po světě. Jak jsme spolu žili, bylo to fajn a mám na to hezké vzpomínky.

Myslíš, že v Česku jsou tréninkové podmínky lepší?
Kdybych měla svého trenéra a pár holek na sparing na Floridě, byla by to dokonalost. Na tenisové akademii mi ale vadilo, že hodně lidí tam nebralo tenis tak vážně jako já. Byli tam spíš pro to, že se chtěli dostat na americkou univerzitu anebo jejich rodiče chtěli, aby děti sportovaly. Často se tedy v tréninku moc nesnažily nebo se jim zrovna nechtělo, a když dostanete na tři hodiny někoho na kurt, kdo hrát nechce, tak mi to vadilo. Přístup tam nebyl tak individuální. Tady v Praze jsme měla svého trenéra, ten přístup byl lepší.

Jak moc jsi vnímala přátelsky, nebo nepřátelsky z pozice té slavné dcery?
Myslím, že v atletice je to možná i těžší. Tenis je strašně drahý sport, takže těch jmen dětí, co hrají, je víc než v atletice. Stalo se mi, že jsem byla na turnaji, přijela z akademie, tak to lidé už věděli, a když jsem dala dvojchybu, tak nějaká maminka za plotem začala tleskat a říkala, že mě to hezky na Floridě naučili a takovéhle řeči. To bylo těžké.

Luci, kdy přišel první impulz, že to tenis nebude?
Když jsem o tom začala vážně přemýšlet, tak to bylo v 17 letech. Nenápadné impulzy ale asi přicházely průběžně. Chodila jsme na kondičku k atletickým trenérům a oni mi vždy říkali, jestli nechci zkusit běhání. Byla jsme tam s holčinou, co mě v tenise porážela, ale když jsme šly běhat, tak jsem ji předběhla. Nenápadně mi říkali, že by mi to šlo, ale já chtěla hrát tenis. V těch 17 letech jsem nad tím víc přemýšlela, měla horší sezonu, byly tam těžší prohry a byla jsem z toho špatná. Bolelo mě rameno, nemohla jsem hrát a máma zrovna pořádala sportovní akci na Lipně, kde jsou různé závody. Já tam běžela, vyhrála a všichni mi pak říkali, že dobře běhám, tak mi to dalo brouka do hlavy. Pak byl zase špatný zápas v tenise a už jsem nad tím zase přemýšlela.

Byla jsem strašně blízko, mrzí Soukalovou nevydařený návrat k biatlonu. Teď by chtěla dělat sochy

Číst článek

Tvoje mamka mi ale prozradila, že v tom určitou roli hrát také profesor Pavel Kolář, je to tak?
Ano. Když jsem to řešila, poradila mi, ať jdu za Pavlem Kolářem, protože ten se na vás podívá, a vidí. Jela jsem za ním na oběd, řešili jsme a to a říkal mi, že by to pro mě asi bylo lepší. Že sice nedokáže říct, jestli se mohou v pozdějším věku přetvarovat svaly a atletický kotník, ale neřekl, že je to nemožné. Dělali jsme testy na oči, což je pro tenis důležité, a výsledky mi vyšly průměrně. Naopak v atletice na funkčních testech vše vyšlo dobře na to, že jsem vyloženě atletický trénink nedělala. Řekla jsem, že ten čas chci obětovat tedy něčemu, co má smysl.

Jaká disciplína tedy v současné době vévodí?
Osmistovka.

Tak to je tenisově blízko, rychlostní vytrvalost. Jaký máš doposud největší úspěch? Je to sedmé místo na mistrovství republiky juniorek?
Asi ano, ale doufám, že brzy bude lepší.

A mezi ženami je to 12. místo?
Ano, tam jsem byla na republice dvanáctá. To bylo minulý rok, celkově se mi ale ten závod moc nepovedl. Jela jsem tam unavená a nepodařilo se mi tam vyladit formu.

Na co se teď připravuješ?
Na halové mistrovství republiky. Halová sezona je strašně krátká, a potom hned pojedu na soustředění, možná budu trénovat i na běžkách. Pak se chci připravit na letní sezonu, která je dlouhá a závodů je hodně.

Závodíš radši v hale, nebo venku?
Radši venku, protože ta hala je pro mě taková zvláštní.

Jak bys porovnala tenisové a atletické prostředí?
V atletice se zaplatí příspěvky na rok, máte trenéra a je to na vás, jak moc chcete trénovat. Lidé, co hráli tenis, tak ví, jak tam peníze lítají. Vše má své pro a proti. V tenise jste jeden z mnoha, a když si vezmete lepší tričko v atletice, tak vám to někdo přeje, někdo na vás divně kouká a někdo vám to nepřeje. S tím se ale musíte poprat, ta prostředí jsou trochu jiná.

Směřuješ svoji tvorbu na sociálních sítích jen na instagramu nebo třeba na Tik-Toku?
Hlavně na instagramu, ten mě nejvíc baví i to nejvíc umím. Jednou jsem ale měla nějakou spolupráci a oni říkali, že to chtějí dělat jen na TikToku a že když ho nemám, tak budu muset skončit. Založila jsem si ho a sleduje mě tam stejný počet lidí, jako na instagramu.

Co je teď mezi mladými trendy?
Mezi mladšími TikTok, tak okolo 11 let, ale jsou tam i starší. Kolem dvacátého roku ale má instagram už každý.

Je to tvoje hobby nebo práce?
Začalo to jako hobby, pořád mě to baví, ale teď už je to i práce.

Ty si tím vyděláš určitě víc, než sportem. Není to demotivující?
Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Říkám si, že je fajn, že si sociálními sítěmi mohu trochu vydělat. Když vidím třeba atlety, co jsou výkonnostně lepší, než já, tak si toho atletikou tolik nevydělají. Je tedy fajn, že si tím mohu nějaké peníze vydělat.

Jak důležitou stránkou je pro tebe profilovat se jako sportovkyně?
Asi to nejhlavnější. Kdybych netrénovala a nedělala sport, tak bych tam neměla co dávat, protože to je můj život. Myslím, že bych pro lidi nebyla vůbec zajímavá, kdybych sport nedělala.

Vnímáš kolem sebe touhu ne být ani tak sportovec, umělec, ale třeba influencer nebo youtuber?
To je těžké říct. Spíš mě někdy šokuje, jací lidé inspirují mladé a mají velkou sledovanost. Sama vidím, jak jsem se nechala já inspirovat, když jsem byla mladá a koho jsem sledovala. Když sledují malé děti nějaké špatné vzory, tak je nemotivují vůbec k dobrému a kdyby sledovali třeba sportovce, umělce, tak by je to motivovalo něco dělat a ne jen chodit do nákupáku nebo na párty.

Uvědomuješ si, že ve svých dvaceti letech ovlivňuješ mladší generaci?
Vůbec ne, než mi začaly mladší holky psát, že jsem jejich vzor a že kvůli mě začaly s atletikou. Je to strašně hezké a v poslední době mi takových zpráv chodí víc, než nabídek na rande. Menší holky mi píšou, že třeba z atletikou přestaly, ale kvůli mě znovu začaly, protože je moje videa motivují. To mi dělá radost.

Bereš zodpovědně, které spolupráce si vybíráš?
Stoprocentně. Já mám své fanoušky ráda a nechtěla bych je přesvědčovat o něčem, čemu sama nevěřím. Bylo by mi nepříjemné jim říkat, že nějaký produkt je dobrý, i když mu sama nevěřím.

Konzultuješ to třeba s mámou?
Určitě, zeptám se i na názor. Její sociální sítě spíš dělám já, protože jí to moc nebaví a neumí to. V tomhle mi ale vždy poradí dobře. Řekne mi, hele, když tomu nevěříš, tak to neber.

Jak na tuhle brigádu koukají ostatní lidé ze sportovního prostředí?
Mám skupinu, která je skvělá a můj trenér instagram nemá, ale občas přijde a řekne, že něco viděl. Je fajn, podporuje a to a vidí, že si i díky tomu něco vydělám. Holky ze skupiny to taky berou pozitivně, protože díky tomu jim občas mohu něco dát, nebo jim s něčím pomoci. Jsou tam ale i tací, kteří mi to nepřejí, vadí jim to a jsou někdy zlí. S tím se ale musím poprat.

Je tam třeba někdo, kdo chce poradit a zeptá se tě, jak to děláš?
To se mi asi úplně nestalo, ale byla tam jedna holka, která mě trochu šikanovala a pomlouvala. Říkala, že Lucka instagram sem a tam...pak za mnou přišla, že chtěla nějakej email na spolupráci, tak jsem se tomu docela smála.

Luci, mám z tvých příspěkvů na sociálních sítích pocit, že máte s mámou idylický vztah. Co je tím receptem?
To je hezké, že to tak působí a do nějaké míry to tak je. Samozřejmě jsme ale mamka a dcera, které se taky často hádají kvůli blbostem. Máme hezký vztah a myslím, že recept je takový, že mamce věřím, že mi může poradit ve sportu a já jí třeba s instagramem. Máma je taky pořád ve formě, takže můžeme spolu na kolo, zaběhat si, na tůru. Je to moc fajn.

Řeší stravu a přípravu u Krpálka nebo Macíka. Trenér a výživový poradce Provázek připravuje hvězdy

Číst článek

Je to něco, na čem spolu pracujete?
Určitě si spolu povídáme. Byly jsme spolu na soustředění, spojily jsme to s dovolenou, a jednou jsme se tam pohádaly. Mamka mi řekla, ať si to dělám sama. Já jí řekla, že teď je moje trenérka, teď se mnou musíš na trénink a poradit mi, protože tak by to trenér udělal. Někdy se musí rozeznat ten vztah rodič a trenér.

Jak moc tě máma v dětství do sportu lámala? Prý si jako dítě nesnášela kolo, běžky, běh a túry po horách.
Myslím, že nelámala, že to se mnou moc neuměla. Když jsme sebou vzali psa, kamaráda, bratrance, tak jsem byla nadšená. Když jsem byla ale s mamkou sama na dovolné, tak jsem byla otrávená, že musím jít na nějakou túru do kopce s mámou. Když by mě namotivovala, že nahoře bude horká čokoláda, tak by to bylo dobré, ale to asi máma moc neuměla.

Jak doháníte ten objemový trénink?
To už se máma asi zmiňovala dřív, ale teď, když je závodní sezona, tak se dělá kvalita. Určitě mi objemy chybí, protože jak jsem hrála tenis, tak jsme objemy nedělaly. Teď už se ale v závodní sezoně spíš běhá rychle.

Působíš rozumným dojmem a že si spoustu věcí uvědomuješ. Respektovala si mámu v tom, že rozumí sportu? Je to něco, kam si dospěla věkem?
Myslím, že asi i věkem. Když jsem hrála tenis, tak jsem mámu nerespektovala, protože myslím, že tomu moc nerozumí z pohledu hráče, protože ho nehrála. Když někdo tenis nehrál, tak neví, jaký je to pocit, když je shoda, 5:5, jste nervózní, tak jsem hrála víc opatrně. Ona to nechápala, že nehraju pořád stejně, tak vznikaly různé hádky. Když dělám atletiku, je to o něčem jiné, protože je to trochu podobné tomu běžeckému lyžování.

Lucko, je ti 20 let a ke sportu ještě studuješ. Jaký obor?
Sportovní management v angličtině.

Co to bude, až to doděláš?
Studuji to trochu proto, že musím. Kdybych nemusela, radši dělám něco jiného. Nějak to zvládám a když musím, tak se to naučím.

Je tam motivace, že obor, který studuješ, budeš pak chtít využít?
Spíš doufám, že mi to dá obecný přehled a naučí věci do života. Teď jsem si založila projekt Pojď běhat, nebo ten instagram, takže mi v tom škola moc nepomáhá. Ale třeba jednou skončí svět sociálních médií a budu se muset živit jinak.

Co je to za projekt Pojď běhat?
Když jsem dosáhla 50 tisíc sledujících na instagramu, tak jsem chtěla něco udělat pro fanoušky a napadlo mě, že s nimi půjdu běhat. Přišlo hrozně moc lidí, malé holky, tatínek s dcerou, tenisté. Řekla jsem si, že bych takových akcích mohla udělat víc, takže na tom pracuji, vymýšlím logo a baví mě to.

Nebála ses do toho jít?
Bála jsem se hrozně, byla jsem nervózní a nevěděla, jestli přijdou dva lidi, nebo hodně. Je hustý vidět, že když vás na instagramu sleduje tolik lidí, kolik jich přijde v reálu a jak vypadají. Na instagramu jsou to jen čísla.

Jsou to lidé z tenisového, atletického, nebo i třeba nesportovního prostředí?
Bylo tam všechno. Lidé, co veslovali, paní, co si jde občas zaběhat, holky, co mě sledují, ale nesportují. Byli tam všichni.

Kdyby spadly sociální sítě, musela by ses živit jinak. Za pět let se vidíš, že se živíš sociálními sítěmi?
Nevím, co se s nimi stane. Vše se mi zdá šílené, že to vzniklo rychle, máme strašně moc infuencerů a lidí, co si tam chtějí vydělávat peníze. Když to tady za pět let pořád bude, a mě to bude pořád bavit, nechci dělat reklamy na produkty, ale spíš využít sledovanost na to, abych mohla udělat projekt, jít s lidmi běhat a na základě toho si udělat reklamu.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít