Pokoření 11 hodin mě pohánělo. Poslední kopec mi chutnal, říká nejrychlejší muž Beskydské sedmičky
Za jak dlouho se dá uběhnout 101 kilometrů s celkovým převýšením 5500 metrů v Moravskoslezských Beskydech? Na závodě Beskydská sedmička stanovil Tomáš Maceček nový traťový rekord 10 hodin, 58 minut a 12 sekund. V rozhovoru pro iROZHLAS.cz prozradil, co pro něj vítězství na 14. ročníku horské výzvy znamenalo, ale také že narození jeho syna Viktora byl tak trochu ulitý start.
S jakým cílem jste vstupoval do premiérového vystoupení na Beskydské sedmičce (B7)?
Rád dělám věci naplno a nejlépe, jak umím. Takže s letošní formou jsem nemohl mít jiné cíle než běžet o vítězství a co nejlepší čas. Aby lidi mohli přijít zafandit na trať a taky abych měl přehled, jak jsem na tom časově, jsem si na facebook rozepsal mezičasy tak, abych cílil na traťový rekord. Trochu jsem si tím na sebe ušil bič, protože můžeš mít skvělou formu, ale na takový výkon musí všechno sednout i v ten závodní den a šance, že se něco pokazí je na tak dlouhých závodech velká. Hlavně jsem si ale taky chtěl užít skvělou atmosféru nejen na startu a proběhnout si za jednu noc celé Beskydy, stezky a kopce, které moc dobře znám.
Narození syna Viktora a pak vítězství na Beskydské sedmičce navíc v rekordním čase. Jak s odstupem času hodnotíte emotivní týden kolem B7?
Syn se měl narodit původně až v pondělí po Beskydské osmičce. Takže jsem rád, že ‚ulil start‘ a mohl být u toho. Já tak nemusel jet třeba z Ostravice uprostřed závodu rovnou do porodnice. Ta energie a emoce ze všech stran byly obrovské. Ze strany rodiny i celé běžecké komunity. Když mě pak v cíli čekala žena s ani ne týdenním synem, vznikl z toho krásný příběh nejen pro nás, ale asi i pro všechny okolo.
Kdy vůbec padlo rozhodnutí, že do závodu B7 půjdete?
Asi v době, kdy jsme se dozvěděli, že v tom termínu budeme čekat narození syna. Žena trávila těhotenství na chatě v Beskydech a já věděl, že určitě nebudu cestovat po závodech do zahraničí, ale budu chtít být nablízku. Častokrát jsem dostával otázku, jestli už jsem běžel B7, protože to je často jediný horský závod, který širší veřejnost zná. Takže letos přišel ten pravý čas a souhra okolností jej konečně absolvovat.
Konstantní tempo
Kdy jste si v průběhu závodu poprvé řekl, že můžete útočit na vítězství a potenciálně na traťový rekord?
S tím cílem už jsem stál na startovní čáře. B7 jsem ale běžel poprvé a všichni mi říkali, že úvodní kilometry po asfaltu pod první kopec se běží třeba tempem 4 minuty na kilometr. Tak jsem tak vyběhl a najednou jsem byl za tím policejním autem sám. Bylo mi to trochu blbé hned takhle po startu, tak jsem ještě počkal a chvilku pokecal s klukama vpředu, ale pokud jsem chtěl dodržet rozepsané mezičasy, musel jsem už dál běžet sám.
Můj trenér Zdeněk Kříž mi psal v průběhu závodu zprávy, že přesněji už to snad ani nejde držet. Pak mě rozesmál, když mi psal, jestli vždy schválně čekám před tou čipovou kontrolou, abych tam byl přesně podle toho plánu. Je pravda, že mi to vycházelo fakt přesně a postupně jsem začal získávat od Lysé hory dál. Krize přišla až na Čertově mlýně, kde už mě dost začínaly bolet okopané palce a nárty, hlavně v prudkých sebězích jsem dost zpomalil, dokonce i jednou spadnul.
V Ráztoce jsem se přezul a věděl jsem, že mám zhruba 10 minut náskok na traťový rekord a půl hodiny na druhého borce. Tam jsem chvilkami pochyboval, protože Marek Causidis běžel ten závěr v roce 2019 hodně dobře a o těch deset minut jsem mohl lehce přijít. Myslím, že brzo může někdo bez krize a s ještě lepší výkonností v pohodě překonat čas 10 hodin a 30 minut.
Jaké boty a vybavení jste během závodu používal a kolikrát jste měnil obuv?
Používám vybavení značky Salomon, do jehož českého týmu patřím. Závod jsem začal v botech Salomon S/LAB Pulsar 2 SG, což je lehká bota spíš na kratší závody, ale já chtěl být rychlý, tak jsem to risknul. Na Ráztoce, tedy zhruba po 80. kilometru jsem se už potřeboval přezout do pohodlnějších a suchých bot. Proto jsem zvolil Salomon S/LAB Genesis, díky kterým jsem si mohl dovolit pustit i poslední seběh z Velkého Javorníku na maximum.
Na sociálních sítích jste zveřejnil komentář k jednomu z dalších náročných závodů: ,Takže ani to třetí místo pro mě dneska nebylo zadarmo, a naopak mi připomnělo, jak bolí závody, jak se musím kousnout a nepovolit v hlavě, když chybí ta lehkost a forma.‘ O čem na tak dlouhých závodech přemýšlíte, když zrovna třeba zažíváte krizi?
Byly to hlavně mé pocity na dalším závodě (30 kilometrů), který jsem absolvoval dva týdny po B7 a nebyl jsem v ideální formě. Asi jsem to závodění po tak náročné B7 trochu uspěchal a potřeboval více zregenerovat a dotrénovat. Jinak se řídím tím, že každá krize přejde, že všichni ostatní taky trpí, že se prostě musím hýbat dopředu a že vzdát nebo povolit by mě pak hodně mrzelo.
Po skvělé premiéře na B7 bude příštím cílem překonat vlastní traťový rekord?
Překonání rekordu nechám na jiných. Příští rok téměř určitě B7 nepoběžím, v tom termínu je plno krásných a velkých závodů v zahraničí, takže budu směřovat buď na trasu 100 kilometrů v rámci nejslavnějšího horského závodu na světě, kterým je Ultra Trail du Mont Blanc (UTMB) nebo na světový šampionát ve skyrunningu. Ale rád bych se na B7 určitě někdy zase vrátil, uvidíme, jak brzy to bude.
‚B7 bez přípravy neuběhnete‘
Je závod Beskydská sedmička pro každého sportovce? Protože při pohledu na výsledkovou listinu je vidět docela dost běžců, kteří závod nedokončili..
Je i není. Je to krásná výzva a motivace dát B7, ale pokud na to člověk není připravený, tak nejen že ho to bude hodně bolet v závodě, ale může si tím i ublížit. Absolvovat 100 kilometrů v horách je pro netrénovaný organismus strašná zátěž. To prostě nejde absolvovat z gauče ani z pobíhání v městském parku. Moc hezky to v podcastech nebo článcích vysvětluje trenér a kamarád Jan Kempa. Já se ke stokilometrovému běhu dostal až po téměř deseti letech, kdy se horskému běhu věnuji naplno.
Kde se vám běželo nejlépe, a kde vám to naopak „nechutnalo“?
Strašně dobře jsem se cítil nahoru do kopců a dolů jsem to nikam nehnal, ale spíš kontroloval. Celou trasu znám a užíval jsem si to být tam sám v noci a tichu. Na Čertově mlýně a Pustevnách jsem toho už měl celkem dost a sám nechápu, co se stalo na tom posledním kopci. Na ten Javorník jsem se najednou cítil, jako kdyby to byl první kopec v závodě, skoro jsem nemusel přejít do chůze a ten poslední seběh napálil úplně naplno. Vidina pokořit 11 hodin, že to je tak blízko, mi stála za to se snažit a tlačit až do cíle.
‚Dal jsem si třeba i brambůrky.‘ Devatenáctiletý Matěj ovládl nejslavnější český ultramaraton
Číst článek
Upravoval jste nějak váš program před závodem, případně jste šel později spát, když závod měl start až pozdě večer?
Naopak, zdřímnul jsem si odpoledne před startem.
Využíval jste všechny občerstvovací stanice?
Ani jednu. Když chce člověk takový závod jen dokončit nebo nemá ty možnosti supportu na trase, dá se to v pohodě zvládnout s pomocí občerstvovacích stanic od pořadatelů, kterých bylo i tady dostatečné množství. Ale když chceš honit každou minutu a pozici, tak i tohle vstupuje do závodu. Celý závod se o mě fantasticky starali kamarádi Marek s Hankou. Podpora byla samozřejmě povolena jen na těch občerstvovacích stanicích, oni to stihli na všechny a byli tam pro mě celou noc, míchali mi moje pití, masírovali nohy. Bez jejich perfektního servisu, podpory a hecování bych to nebyl schopný zaběhnout tak rychle
Bez holí a bez tepáku
Sledujete během tak dlouhého závodu tempo, tepovou frekvenci nebo kolik kilometrů vám zbývá do cíle?
Určitě sleduju čas, abych nezapomněl průběžně jíst a doplňovat energii. Kilometry raději ne, i když někde za polovinou trasy mě povzbudilo, že mi tam skáče šedesátý kilometr a já se cítím pořád svěží. Trasu B7 jsem znal zpaměti, ale na závodech v zahraničí, které běžím poprvé, určitě sleduji i profil, kolik mi zbývá kopců i kilometrů.
Tepovku nesleduji, hrudní pás používám na všechny tréninky právě proto, abych co nejlépe poznal své pocity v závodě, kdy jej nenosím. Ale pod Lysou horou jsem si při chůzi do kopce vytáhnul telefon a zkontroloval svůj náskok podle průběžných výsledků na internetu.
Na kolika procentech trati jste využíval běžecké hole?
Celý závod jsem běžel bez holí, asi jako jeden z mála. Mám rád volné ruce a určitě toho nelituju, mě osobně by nepomohly. A bez batohu. To myslím, že asi jako první v historii, což mi ale umožnily skvělé kraťasy Salomon s kapsami kolem celého pasu, kam jsem dal celou povinnou výbavu i pití. Také mi pomohl můj support tým, který mi v každém údolí doplnil vše, co jsem potřeboval.
Používáte během dlouhého závodu nějaké speciální ponožky?
Speciální ne, jen vyzkoušený model. Jen jsem pro tento dlouhý závod nohy preventivně namazal krémem proti opruzeninám.
Soustředění v Keni mi pomohlo k osobním rekordům. Určitě se tam brzy vrátím, říká běžec Vebr
Číst článek
Jaký je váš největší běžecký sen, který jste si doposud nesplnil?
Letos se mi podařilo vyhrát stříbrnou medaili na mistrovství Evropy ve skyrunningu na trase Ultra. Takže teď ještě zabojovat o tu světovou medaili. Hlavně se chci ale běháním a sportem bavit, zažít ten kousek dobrodružství každý den, mít stále nějakou motivaci se zlepšovat.
Jaké je vaše zaměstnání, protože trénink na takto extrémně dlouhé závody přece jen zabere dost času na samotný trénink, ale i regeneraci?
Pracuju jako analytik na OSVČ a zároveň spolupracuji s Expedition Clubem nebo TrailCamps při pořádání běžeckých kempů, takže mám nějakou volnost si práci řídit sám flexibilně. Zároveň mi to dává tu svobodu se sportem více bavit a nebýt na něm finančně závislý. Jsem vděčný za svoje sponzory a partnery, kteří mě v běhání podporují jak finančně, tak materiálně, bez nich by to pak byl opravdu nákladný koníček se závody po celém světě.
Kolik průměrně naběháte kilometrů za týden?
Svůj trénink měřím spíš na čas než na kilometry. Za rok to je přes 600 hodin, což je zhruba 12 hodin týdně. Tam počítám i cyklistiku, skialpy, běžky nebo posilovnu. Oproti ostatním běžcům na podobné úrovni toho naběhám o dost méně, kolem 3000 km ročně, ale jde spíš o skladbu tréninku než o samotný objem kilometrů.
