Prodlužující se stopáže filmů jsou jen iluze, ale přestávka by se do kina vrátit mohla, míní Kokeš
Přesně za měsíc půjde do českých kin dlouho očekávaný film Oppenheimer režiséra Christophera Nolana. Diváci by měli počítat s tím, že i s reklamami v sále stráví téměř tři a půl hodiny.
V případě nového filmu Martina Scorseseho Zabijáci rozkvetlého měsíce, který bude mít premiéru v říjnu, to budou dokonce hodiny čtyři. V souvislosti se stále se prodlužujícími stopážemi se tak nabízí otázka, zda do kin – už jen kvůli lidské fyziologii – nevrátit přestávky, jako to bylo třeba u filmu Pán Prstenů.
Stopážemi filmů se dlouhodobě zabývá filmový historik z brněnské Masarykovy univerzity Radomír D. Kokeš. Výsledky jeho práce naleznete zde.
Definice dlouhého filmu
Kolik minut tedy definuje velmi dlouhý film, pokud mluvíme o hollywoodské produkci? Podle Kokeše je to 180 minut a výš. Složitější je to s kategorií „dlouhé“, tedy delší, než bývalo standardních 90 minut.
Kvůli prodlužujícím se stopážím se nabízí otázka, zda do kin nevrátit přestávky. Téma pro Alžbětu Havlovou
„Později se ten standard posunul na zhruba 106 až 120 minut, a pak dokonce na dvě hodiny až dvě hodiny a čtvrt. Takže co je delší než dvě hodiny a čtvrt, lze považovat za dlouhý film. Ovšem já vnímám tu důležitou hranici na dvou a půl hodinách, protože tam už to vyžaduje modifikaci klasických vyprávěcích postupů, které známe ze scenáristických manuálů. Tedy přidat nějakou dějovou linii, další postavy a podobně,“ vysvětluje pro Radiožurnál Kokeš.
Tři v jednom
Příkladem může být téměř 200minutový Titanic, na který se lidé do kina vraceli i několikrát nehledě na stopáž.
„U tříhodinových filmů musí tvůrci o ději přemýšlet úplně jinak, protože pak by výsledné dílo působilo jako nastavovaná kaše. Všimněte si, že jsou většinou složené z několika relativně samostatných bloků, takže jako bychom sledovali několik filmů za sebou nebo několik filmů vložených do sebe jako skládačka,“ popisuje filmový historik.
„Titanic třeba začíná jako dobrodružný film, když hledají poklad. To je vlastně jakýsi vstup do toho světa. Pak se představí postava z minulosti a začne vyprávět melodramatický příběh, který končí katastrofou. A pak je tam druhý film, který má úplně jinou náladu, ale který těží z toho předchozího. Takže dostáváme tři filmy za sebou, což se sleduje mnohem snáz, než kdyby měl třeba jenom dvě a půl hodiny a sledovali bychom třeba jenom Rose a Jacka,“ přibližuje.
„Dochází k paradoxu, kdy jsou tyto velmi dlouhé filmy často velmi zábavné. Působí v něčem jako kratší a dynamičtější než filmy, které třeba mají dvě a tři čtvrtě hodiny nebo dvě a půl hodiny, protože tvůrci už musí hledat jiné způsoby, jak naplnit čas, jak vést pozornost,“ podotýká Kokeš.
A připomíná, že většina více než tříhodinových filmů, kterých dosud vzniklo v Hollywoodu přibližně 50, jsou mimořádně úspěšné snímky. Třeba osmi Oscary ověnčený Jih proti Severu, který byl zároveň prvním filmem promítaným s přestávkou. Nebo Ben Hur, který měl dokonce 11 Oscarů.
Pokud se pohledem historika podíváme do 90. let, uvidíme tam tříhodinové snímky jako Tanec s vlky, Schindlerův seznam, v 70. letech třeba Kmotr II. S příchodem nového tisíciletí a seriály jako Ztraceni (Lost) nebo 24 hodin se ale velmi dlouhé filmy na čas vytratily.
„Kolem roku 2000 se zvyšoval počet filmů, které mají mezi dvěma a půl hodinami a třemi hodinami. Trend sledujeme dodnes. Jediný zlom, který nedokážu vysvětlit, byl rok 2010, kdy nebyl žádný film delší než dvě a půl hodiny, ale do té doby třeba kolem roku 2000 až 2012 bylo hned sedm filmů, které měly mezi dvěma a půl a třemi hodinami,“ doplňuje Kokeš.
Tvůrci, kterým se neodporuje
K pocitu, že filmy jsou příliš dlouhé, podle Kokeše přispěla i pandemie covidu, kdy se řada premiér odkládala, a pak se do kin snímky dostaly najednou. Když se dál podíváme na čísla, zjistíme, že více než třetina filmů z celkových 135, které od roku 1990 mají přes 150 minut, je spojena s malou skupinou režisérů.
Severus Snape mluvil jako by nic, ale ve studiu jsem drtil golfový míček, vzpomíná dabér Procházka
Číst článek
„(Martin) Scorsese a (Steven) Spielberg mají sedm filmů, které jsou takto dlouhé. Peter Jackson šest, (Quentin) Tarantino šest. Michael Bay a Christopher Nolan po pěti, stejně jako Ridley Scott a Oliver Stone. Takže ano, je to poměrně úzká skupina filmařů, kteří si můžou dovolit své filmy takto naddimenzovat,“ hodnotí Kokeš.
Situace se změnila také s příchodem platforem s filmy a seriály online, které chtějí diváka u televize udržet co nejdéle, a tak nechávají tvůrcům volné ruce. Podle filmového kritika Petra Cífky se zkrátka akcionářům vykazuje čas strávený u streamovací platformy a zároveň to znamená, že předplatitelé netráví čas u konkurence. Jako příklad dává mnohdy až směšné natahování seriálů.
Co se týče přestávky v kině, z fyziologického hlediska by ji Cífka ocenil. „Určitě by se prodalo víc občerstvení, ale zase si nedokážu představit, kdyby třeba takhle jely v multiplexu tři velké sály vedle sebe, protože by se mezi ně mohlo namíchat dalších deset lidí, že někdo neodejde. Nějak by to fluktuovalo a byl by to trošku jiný typ zážitku. Stále ale doufám, že se trend dlouhých filmů do jisté míry zastaví a že se to usadí tak, jako se to usadilo vždycky za posledních 100 let,“ věří.
Do Varů přijedou herci Ewan McGregor a Alicia Vikander. Festival zahájí drama Královnin gambit
Číst článek
Dlouhé stopáže jsou mnohdy únavné také podle dalšího filmového kritika Tomáše Stejskala, který je ale zároveň fanouškem evropských artových filmů, ty mají často přes tři hodiny.
„V nich se na první pohled nic neděje, ale když se napojíte na nějakou důmyslně propracovanou estetiku, která prostor potřebuje, tak to může fungovat. Dneska má ale dlouhé stopáže kdejaký superhrdinský blockbuster nebo středně rozpočtový, ambicióznější snímek oscarových tvůrců,“ konstatuje Stejskal.
Podle něj může být kromě výše zmíněného důvodem i to, že se tvůrci nějakým způsobem snaží vyrovnat se seriálovou tvorbou, kde mají jednotlivé díly třeba i hodinu a dvacet minut.
