Nohavica jako oběť? ‚Mluvit o návratu komunismu je nehorázné,‘ říká hudební publicista

‚S Putinem nesouhlasím. Ta válka je mi proti srsti,‘ říká písničkář Jarek Nohavica. Přesto mu v Polsku nakonec zrušili celé turné. V Česku neměl a nebude mít plánované vyprodané koncerty v některých městech. Distancovala se od něj organizace Člověk v tísni. V některých městech naopak mít koncerty bude a jsou rovněž vyprodané. O čem to podle vás vypovídá?
O tom, že má Jaromír Nohavica obrovské posluchačské zázemí, které celkem pomíjí různé kritiky, které se na něj snáší už od počátku 90. let. Respektive ono je to trošku jiné publikum, než měl při tom svém prvním období v letech osmdesátých, ale je také mnohem širší a je vůči němu, řekl bych, tolerantní. Myslím, že před temnějšími nebo řekněme ne úplně vysvětlenými stránkami Nohavicovi éry zavírá oči.

Nicméně některé kritiky přesto očividně má, protože některé koncerty, a teď zmiňoval jsem Polsko, zrušené turné, Česko, jsou města, kde prostě nebude hrát a nehrál. Olomouc, Uherský Brod…
Tak to zcela jistě. Ona přišla ta výzva hned po 24. únoru, aby Jaromír Nohavica vrátil tu Puškinovu medaili, kterou dostal osobně od prezidenta Putina v roce 2018. Ale on to odmítl. Řekl, že jsou to laciná gesta. A na to začaly přicházet ty reakce. Nejprve z Katovic, potom z dalších asi pěti polských měst. Byly zrušeny také dva koncerty v České republice, ale zřejmě některé zrušeny nebyly. Jedno to vystoupení, které už absolvoval, chtěl výtěžek z něho poslat Člověku v tísni. Ale tato organizace to odmítla, protože právě nesouhlasí s celou řadou Nohavicových postojů. A to už je právě složitá otázka těch postojů nebo respektive celé té jeho kauzy, která se táhne vlastně více než 30 let.

Ondřeji, Pánové nahoře, to je skladba, kterou Jarek Nohavica zahájil nejen tento díl podcastu, ale i svůj online koncert 2. března. A je to skladba, kterou se obrací právě i na Putina. Je to píseň francouzského spisovatele Borise Viana, kterou Nohavica v překladu Miloše Rejchrta zpíval a hrál už před 40 lety. Tehdy v 80. letech platil za jakého umělce vedle hudebníků té ery, jako byli třeba Karel Plíhal nebo Vladimír Merta?
Já mám pocit, že tuhle píseň dost možná hrál dokonce Nohavica na svém prvním významném vystoupení. To bylo na festivalu folkový kolotoč v roce 1982 v Ostravě. Vlastně objev. Tehdy přijeli někteří mí přátelé, hudební publicisté František Horáček nebo Jiří Černý, s očima navrch hlavy, že najednou potkali takhle vyzrálého, vlastně úžasného, osobitého folkového písničkáře, který navíc má silné charisma. To publikum je z něj vlastně fascinované. Byl jako knihovník a ctitel nebo milovník literatury ohromně sečtělý. Zejména v poezii české, ale i světové, mimochodem ruské. A používal bohatý slovník se spoustou příměrů. V písničkách byly takové náznaky určitého patosu, ale který velmi fungoval a ono ještě k tomu uměl při té performanci náležitě podtrhnout a jak se říká, prodat.

Vy jste to nakousl. Pojďme to dopovědět. On hrál ruské umělce…
Ano, ano. Objevil několik bardů. Nebyl první, protože například píseň Ahoj studente napsal Vladimír Merta, věnovanou Bulatu Okudžavovi, což byl písničkář, ale také zároveň literát. Vyšly tady i u nás některé jeho romány a ta Mertova věc už je hodně stará. A zároveň tedy byli někteří rusisté, překladatelé, kteří se věnovali tvorbě především tedy Vladimíra Vysockého. Herce velmi úspěšného, slavného, takového kontroverzního a zároveň velmi takového bouřlivého písničkáře, který nevím, jak by si zrovna momentálně mohl počínat v Putinově režimu, ale on předčasně zemřel už před poměrně dlouhou dobu. A oba, jak Okudžava, který ale byl takový velmi jemný, intelektuální, a tak ten bouřlivý, divoký a s hereckou schopností ty písně podávat a přehrávat Vysocký byly silný inspirační proud pro Nohavicu a on některé ty jejich věci hrával právě už těch 80. letech.

Za zlom v Nohavicově životě můžeme považovat rok 1986. Tehdy se upsal Státní bezpečnosti. Víme, přesně, co jako agent pod krycím jménem Mirek tehdy Nohavica dělal?
Já myslím, že o prvních kontaktech moc informací není, že to zmizelo někde ve skartovacích zařízeních. Dost možná je, že první roky a první setkávání s jeho řídícím důstojníkem ani žádné zvláštní výsledky nepřinášela. Dost možné, že ten kapitán jenom Nohavicovi přímo nebo nepřímo vyhrožoval. Zejména tím, že mu dokazoval, kolik toho všeho o něm a o jeho přátelích ví, protože zřejmě nespoléhala tajná bezpečnost jenom na Jaromíra Nohavicu. Myslím z těch písničkářských kruhů. Ostatně víme velmi dobře, neboť se k tomu sám pak přiznal, že jeho souputník, který s ním vystupoval i na společných koncertech, a dokonce Nohavicu vozil v autě, Pepa Streichl, že byl také podchycen StB. A mimochodem vlastně nasazený i na toho Nohavicu, to je opravdu takové docela smutné, absurdní. První a také možná vůbec nejzávažnější, když to vezmeme kolem a kolem, je ta informace ze začátku roku 1989, kdy na schůzce s řídícím důstojníkem přišel Jaromír Nohavica s tím, že jmenoval nějaké konkrétní lidi. Tam můžeme mluvit v té kategorii udání. Šlo především o Jarmilu Polákovou, organizátorku různých koncertů a akcí. Takových polopovolených nebo polozakázaných, která v zázemí nějakého koncertu většího rozdávala k podpisu petici za propuštění Václava Havla, který byl uvězněn za pouhé položení kytice k soše svatého Václava ve slavném Palachově týdnu. Paní Poláková byla tehdy u výslechu, ale nic hrozného se jí zaplať pánbůh nestalo. Takže v tom není nic, co by někomu ublížilo. A možná, že si dokonce Nohavica mohl myslet, že když už je pod tím tlakem, tak by potřeboval něco přece jenom dát, jak se říká. A že zrovna tohle jméno je policii zcela určitě známé, protože Jarmila Poláková se nijak s aktivitou podpisovou netajila. A potom je tam další záležitost, která už se týká výletu slavného, v uvozovkách, do Vídně na přelomu července a srpna 1989 a setkání s Karlem Krylem v Nachtasylu, ve vídeňské hospodě českého undergroundu emigrovavšího. A setkání také u Pavla Kohouta, který ale se vlastně s Nohavicou předtím nijak neznal myslím, byla to spíš jen taková vzájemná zvědavost. Ale Kryl samozřejmě o Nohavicovi věděl a stál o setkání. Také se nesetkali jen jednou, ale během těch několika dnů to bylo vícekrát.

Nohavica o své minulosti po revoluci pořádně nikdy nemluvil. Zkraje 90. let se k těm stykům s StB vyjádřil pouze jakýmsi bonmotem. Když budu citovat: „Byl jsem s děvkou jen v kavárně, na pokoj jsem s ní nešel.“ Vracel se Jarek Nohavica k 80. letům třeba nějakými písněmi, ve kterých by si sám vyříkával to, co se na konci 80. let odehrálo?
Obecně se k éře totalismu nebo komunismu vracel a vracívá. To dělá vlastně pořád do jisté míry, že to prostě byla podivná doba, která s lidmi dělala podivné věci. To zcela určitě. Jestli se ptáte konkrétně na závazek StB, tak k tomu se nepřímo v písních vyjadřoval, že patrně se tak dá vykládat song v hospodě na rynku. O tom naverbování do armády, byť nějaké pomyslně napoleonské nebo za doby napoleonských válek.

Ale že je to naverbování u rumu, protože Nohavica prošel protialkoholním léčením na začátku 90. let. Ale myslím, že jenom soukromým tedy nebo vlastním, že nebyl v žádném zařízení. A netajil se nikdy druhou polovinou 80. let, kdy právě se ocital pod tlakem zakázaný, nezakázaný, pořád něco bylo nebezpečné. A do toho ještě potom, co jsme se dozvěděli, až později, přišel tlak od státní bezpečnosti, takže nesmírně pil. Já jsem to sám zažil několikrát s ním v 80. letech, kdy to už potom ke konci večera bylo téměř neúnosné, takže on na tom nebyl zrovna dobře. Tomu se přiznává a o tom je ta písnička, že u rumu z hlouposti se nechá naverbovat.

Leckdo si to tak opravdu vykládal, že se jedná o právě jakousi básnickou licenci té verbovky, jak tomu říkávali ruští řídící důstojníci, když někoho chtěli získat. Ale zajímavé na tom je, že to je píseň už z roku 1990. Čili už tehdy se to, že ten závazek existoval, proláklo, jak se říká. Samozřejmě víme, že už před létem roku 1990 byly zveřejněny známé Cibulkovy seznamy, které v podstatě se ukázalo, že z drtivé většiny jsou ověřitelné. Takže on to asi popřít úplně nemohl, že by to bylo celé vymyšlené, ale stavěl se k tomu tak a ten narativ potom držel dlouhou dobu, že tedy sice ano, podlehl, ale vlastně nic se nestalo. A rozhodně od něj nebylo slyšet nějaká větší sebereflexe, neřku-li omluva. Pak tedy následovala éra, kdy vznikly písně, které si dnes hrají lidé u táboráků a období, kdy se stal skutečnou hvězdou v České republice. On byl velká hvězda folkového publika v 80. letech. A některé ty písně, jak říkáte u táboráku, se hrají právě i z tohohle toho období. Určitě třeba Kometa, která byla vlastně reakcí na to, že se v té druhé polovině 80. let tady opravdu k zemi přiblížila Halleyova kometa. V té písně bude, že až se zase jednou vrátí, my už tady nebudeme.

A je to takové právě také široké, poměrně dost patetické, ale je to silný song v každém případě. Ale on hlavně v letech 90. přišel na rozdíl od všech svých kolegů z toho folkového světa, ať už tady vytrvali až do 17. listopadu nebo se vraceli ze zahraničí, přišel na rozdíl od nich s tím, že našel, o čem dál zpívat. Zatímco oni takzvaně bez nepřítele, který zmizel, to znamená té totality, byli trošku bezradní a přešlapovali na místě. Tak Nohavica naopak se nadechl ke druhému uměleckému životu. A vlastně ještě mnohem úspěšnějšímu. Deskami, který začal vydávat v 90. letech, to znamená Mikymauzoleum a potom především to Divné století v roce 1996, najednou dostal mnohem nebo získal mnohem širší publikum, které ho do té doby zčásti ani neznalo anebo teprve vlastně dorůstalo. On totiž najednou začal zpívat vlastně o starostech obyčejných lidí, mimo jiné o tom, že začíná nové století a nový svět po tom rozpadu sovětského impéria a že jsou vlastně lidé v tom trošku zmatení. To všechno působilo na publikum hodně silně. Včetně toho, že se Nohavica, který vždycky měl smysl pro humor, začal projevovat i po této stránce, takže i s využitím toho moravskoslezského nářečí. To je několik písní, které jsou skutečně výborné. Ukázalo se, že umí oslovit i dětské publikum. A album Tři čuníci mělo gigantický úspěch, takže on najednou získal obrovskou spoustu právě nejenom teenagerů, dokonce i dětí, které zcela jistě by na jeho koncerty v 80. letech nechodily.

Ztratil nějak na popularitě pak v roce 2005, kdy vyšel slavný rozhovor v týdeníku Respekt, kdy musel reagovat Jarek Nohavica na nově objevenou část svazku StB nebo fanouškovská základna už prostě byla tak obrovská, že o nikoho prostě už přijít nemohl?
Je to třeba rozdělit. Já si myslím, že on bagatelizací svého závazku k StB a k neochotě se k tomu vyjádřit, ta vedla část jeho původního publika z let 80. k docela silnému rozčarování. Ne že by zrovna veřejně pálili jeho alba, ale dost se od něj odvrátili. Ale ještě pořád si byli ochotní připustit, že ty písničky z 80. let jsou pěkné, ale že nicméně šrám tam je. To, když se objevila přece jenom část spisu agenta pod jménem Mirek, tak to bylo velmi nepříjemné. To je patrné z toho článku, který napsal tehdy Jaroslav Spurný, protože když se ta informace, že se našlo něco nového, objevila, a byly na to vzneseny dotazy, tak on na to odpovídal, že neví, o čem jde řeč, protože to neviděl. Ale Jarda Spurný mu to v té kavárně ukázal. Nohavica dost pozorně, evidentně nervózně si to přečetl, protože tam byly věci, které se odehrávaly v létě 89. To znamená setkání s jeho idolem Krylem, o němž potom vypráví policii, že je nespokojený ve Svobodné Evropě, že to řídí emigranti z roku 48 a 68, kteří nestojí o spolupráci mezi národy a takové věci. Tak to je všechno velmi nemilé. A on také potom najednou říká, tak teď vidím, že na to budu muset nějak skutečně reagovat. Čili vlastně připouští, že do té doby to bagatelizoval. Jenomže reakce stejně nepřišla. A to samozřejmě ty, kteří je, jak už jsem říkal, byli nahlodaní z toho dřívějška, tak to pro ně znamenalo definitivní rozchod s Nohavicou. A o tohle publikum, to staré z 80. let, už z velké části přišel a zjevně ho ještě k tomu díky těm dalším věcem, to znamená některým postojům v migrační krizi, přijetím medaile od prezidentů Zemana a Putina a fotografie s Tomiem Okamurou, to najednou je taková skládačka až příliš pestrá. Ale bohužel v tom negativním smyslu.

Jarek Nohavica v roce 2017, už jsme to tu zmínili, dostal medaili Za zásluhy od prezidenta Miloše Zemana.

Rok nato v roce 2018 Puškinovu medaili od ruského prezidenta Vladimira Putina, se kterým si tedy v Moskvě potřásl rukou. Pochopili Nohavicovi fanoušci, proč se do Moskvy Nohavica vydal a proč ocenění od ruského prezidenta vlastně převzal?
Já myslím, že ti, kteří ho skutečně milují a jsou z jeho písní dojatí, když si najdete třeba na YouTube některé Nohavicovy věci a přečtěte si reakce pod tím, tak všichni mluví pořád o husí kůži a slzách v očích. Oni jsou skutečně Nohavicou fascinovaní, milují ty písničky, pomáhaly jim v některých třeba krušnějších momentech jejich života a oni zřejmě jsou ochotní mu odpustit úplně cokoliv. A domnívají se, že vlastně to jak Nohavica, to sám vysvětluje, že to není žádná medaile za nějaké politické postoje, ale za skutečně je to sbližování české a ruské kultury a za jeho interpretaci těch ruských bardů, takže to oni berou. A že to ovšem není samozřejmě náhoda, když Putin někomu dává medaile. Ostatně čeští nositelé jsou jen tři. Předseda Česko-ruské společnosti pan Klapka, exprezident Václav Klaus a Jaromír Nohavica.

Jarek Nohavica teď odmítá rušení svých koncertů a tvrdí, že v komunismu se narodil a v komunismu umře. Tomu jeho fanoušci rozumí také?
Narozen v komunismu, umřu v komunismu je kousek textu z písně, kterou Nohavica reagoval právě na novější objev, nebo detailnější objev jeho raportů Státní bezpečnosti.

To je píseň ‚Já si to pamatuju‘, ve které mluví o hrůze, kterou prožíval tenkrát, a to velmi emotivně, ale že se vlastně vrátila, že jako je to úplně stejná situace, jako byla tenkrát.

To si myslím, že leckoho skutečně z jeho původních fanoušků dorazilo, protože mluvit o tom, že jsme zase tam, kde jsme byli v letech 80. za Brežněva, Husáka, to je skutečně absurdní a vlastně nehorázné. Ale bohužel Nohavica tuhle kartu, abych tak řekl v uvozovkách, jede vlastně pořád a dělá ze sebe tu oběť. On prostě pořád permanentně je ta oběť. Byl oběť toho StB a teď zase oběť těch, kteří to o něm vědí.