Nudný, trochu uťáplý vysokoškolský profesor, jehož ambice rozhodně sahají dál než akademické výsledky, se začne objevovat jiným lidem ve snech. Stovkám a tisícům z nich, cizím i blízkým. Co to udělá s jeho životem? V novém filmu režiséra Kristoffera Borgliho si profesora Paula Matthewse zahrál Nicolas Cage.

Premiéry Pavla Sladkého Paříž 17:13 11. ledna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Borgli je původem norský režisér, který po řadě krátkých filmů zaujal ve světě celovečerním snímkem Je mi ze sebe špatně. Zajímají ho bizarní a palčivá současná témata, která zpracovává se satirickým odstupem a načernalou ironií.

V jeho paradokumentárním snímku DRIB jde o podvratnou manipulaci nejen v byznysu s energetickými nápoji, PR a marketingu. V Je mi ze sebe špatně zase prozkoumává narcismus věku sociálních sítí a snahu prosadit se za jakoukoli cenu.

To se mi snad zdá na oba zmíněné náměty do značné navazuje. Borgli ale novinku natočil ve studiu A24 a v produkci Ariho Astera (Slunovrat, On se bojí ad.), což je nežádanější firma na pomezí arthouse a mainstreamového filmu s cool pověstí a jeden z jejích z nejhypovanějších režisérů dneška. To mu umožnilo mimo jiné prvotřídní casting v čele s Nicolasem Cagem v hlavní roli muže, který se začne objevovat mnoha cizím lidem ve snech.

Střelec. Upír. Král

Cage si v současnosti užívá pozornosti mladší generace režisérů, pro které je cool do značné míry právě z těch důvodů, které ho z pozice velké hvězdy 90. let začaly odstavovat na okraj, a to byla určitá bizarnost a pokleslost rolí i krajní polohy hereckého projevu v žánrových filmech. Toho teď využívají režiséři, kteří chtějí prolínat žánry s artem a nacházet nový výraz.

Woody Allen si užívá náhody. Novinka Zásah štěstím není tak příšerná jako jeho minulé filmy

Číst článek

A tak se Cage objevil například jako Dracula v akční komedii Renfield, coby zoufalý majitel lanýžového prasete ve snímku Pig anebo ve velice atmosférickém, metalově fantasmagorickém příběhu dřevorubce na cestě za divokou pomstou po vraždě manželky Mandy – Kult pomsty od režiséra Panose Kosmatose. Plně na Cageovi stojí i netflixovský seriál Dějiny nadávání o amerických vulgarismech.

Pro Borgliho s gustem ztvárnil muže, který má například podezření na svou bývalou kolegyni, že vykradla jeho akademickou práci. Jednak ale svoje myšlenky nikdy veřejně nepředstavil, protože plánovanou knihu pořádně ani nezačal psát. A není ani schopen se za sebe v konfrontaci s kolegyní pořádně postavit.

Když se Matthews začne objevovat ve snech své rodiny, svých studentů a studentek i své bývalé přítelkyně, je zájmem potěšen. Nijak se nebrání otázkám médií i jednotlivců a věří si, že by mohl – ničím nezaslouženou – pozornost obrátit ve svůj prospěch. Vydat knihu. Proslavit se. Být idolem a naplnit svoje zasuté ambice. Zažít revival i v osobním životě.

Brzy je ale Matthewsovi divné, že ve snech se dějí divné a nepříjemné věci (jak to ve snech často bývá) a on vždycky jen přihlíží. Vše se začne obracet proti němu. Co dělat s veřejným hněvem, který je stejně nezasloužený jako obdiv někoho, kdo nic nedokázal?

Borgli obrací pozornost k mediálním agenturám a jejich bezpáteřní manipulaci s popularitou. Hledá se někdo, kdo je schopen čehokoli. A pak přichází na řadu cancel culture a pád na dno. Že by ho opravdu stíhala smůla a nebyl to jen břídil?

Borgliho film je mnohem jednotnější ve svém stylovém uchopení, (pod)zimním barevném ladění a kamerovém snímání než ve vyznění děje. Dokáže nahodit udičku divákům a vytvořit znepokojivé a zajímavé situace. Na to jsou ostatně sny vždy výborný materiál.

To se mi snad zdá je typ filmu, který se dá dobře prodat. Ale s postupujícím dějem režisér přihlíží destrukci svého hrdiny, aniž by se dokázal soustředit na nějaký aspekt současného života a říct nám o něm víc, než co nabízí efektní výchozí situace.

Cageova kreace působí po část filmu bezmála jako kritika cancel culture a jejího globálního rozložení. Společnost začíná ubližovat někomu, kdo jí reálně nic neprovedl, ať už z moralistických, oportunistických nebo bázlivých důvodů.

Borgli zkouší uplatnit svůj pichlavý humor na více stranách a uchovává si svou drzost. Paralely, jako je například ta mezi člověkem a zbarvením zvířat, které umožňuje živočichům vystoupit z davu a zaujmout, nebo se naopak skrýt před predátory, jsou spíš dramaturgicky efektní než intenzivní. To se mi snad zdá je tak na jednu stranu nápaditý a odvážný, ale také povrchní, efektní film.

Snímek To se mi snad zdá měl v českých kinech premiéru 11. ledna 2024. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít