Sebeuvědomělá cukrkandlová komedie Grety Gerwigové uvádí do hraného filmu ikonickou panenku, která na generacích dětských duší napáchala stejné množství užitku i škody. Možná i tak trochu za trest proto Barbie staví do přímé konfrontace s lidským údělem – ovšem jen co jí vstřícnost výrobce a produkčního studia Mattel dovolí. Vítejte v další fázi produktové kinematografie.

Recenze Barbieland 15:51 21. července 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Když Barbie před více než šedesáti lety přišla poprvé do prodeje, měla podle své tvůrkyně Ruth Handlerové nabízet alternativu k do té doby nejrozšířenějším panenkám miminek, se kterými se holčičky cvičily na maminky. Dlouhonohá blondýnka s útlým pasem a vystouplým poprsím představovala nové možnosti hry na dospělost. Takové, které nutně neobsahovaly mateřství.

Barbie se postupem let přizpůsobovala, aby co nejlépe reprezentovala své dětské majitelky i jejich (domnělé) kariérní ambice. Stala se zrzkou, černoškou, prezidentkou i držitelkou Nobelovy ceny míru Malálou Júsufzaj, dostala invalidní vozík a milimetry navíc v pase.

Bylo by směšné vůbec naznačovat, že svým přispěním dovedla druhou vlnu feminismu k nastolení jakési ženské utopie ve společnosti. Pro satiricky laděný snímek, který má stran kritiky ke svému blahosklonnému výrobci z pochopitelných důvodů svázané ruce, je to ale slibný začátek.

Nákaza lidskostí

Hrdinka filmu Stereotypní Barbie (Margot Robbie), pojmenovaná podle svých poznávacích kvalit – blond, s dokonalými rysy i postavou, a tím pádem vůbec to první, co člověku přijde na mysl, když se řekne Barbie – tudíž žije ve světě blažené nevědomosti.

Ten se rozprostírá před malovaným pastelovým pozadím, táhne se zhruba od pláže přes prezidentský Růžový dům až k malé zatáčce s průhlednými vilami a všechno v něm řídí dětská fantazie a logika.

Mission: Impossible drží standard akční zábavy pořád proklatě vysoko

Číst článek

Barbie vstává s úsměvem na rtech a perfektním účesem. Sprchuje se bez použití vody. Mezi patry svého domu ani ne tolik chodí, jako se vznáší. Její nabitý den obnáší několik výměn outfitů, zdravení se s dalšími barbínami (prezidentkou Issou Rae, doktorkou Hari Nefovou, vědkyní Emmou Mackeyovou mezi mnohými dalšími) a Keny (Simu Liu, Kingsley Ben-Adir, Ncuti Gatwa aj.) a pořádání extravagantních domácích party s komplikovanou skupinovou choreografií.

Znovu a znovu až navěky prožívá perfektní, bezstarostný den. Tedy až do chvíle, kdy ji náhle přepadnou myšlenky na smrt a na perfektně vyhlazeném plastovém stehně se jí objeví celulitida. Což je všechno výhradně lidská devíza.

Podle Divné Barbie (Kate McKinnonová) – barbíny, která získala své nedokonalé vzezření tím, že si s ní někdo až příliš intenzivně hrál – za to můžou chmury Barbieiny majitelky. Vyšle ji proto na cestu do reality, aby tomu přišla na svůj neexistující kloub. To, jak skutečný svět opravdu funguje, ovšem nepřekvapí pouze dětsky naivní panenku, ale i černého pasažéra jejího „barbmobilu“ Kena (Ryan Gosling), jehož úlohou a posláním dosud bylo pouze Barbie bezmezně obdivovat.

Nová éra ‚mattelovek‘

Nedá se říct, že by třetí samostatný režijní počin Grety Gerwigové, která se proslavila jako herečka v nezávislých konverzačních filmech (třeba u svého životního partnera Noaha Baumbacha), nezapadal do jejího tvůrčího portfolia. Už zčásti autobiografická Lady Bird a poté i Malé ženy, adaptace klasického románu Louisy May Alcottové, se věnovaly tématu žen hledajících své místo na zemi. 

Existenciální krize ale nejspíš ještě nikdy nebyla tak poťouchlá, ani růžová jako právě v případě Barbie.

Příběh otce atomové bomby. Oppenheimer exploduje jako morální drama

Číst článek

Hraný celovečerní snímek, následující zhruba čtyřicítku animovaných se jménem Barbie v názvu, je výsledkem producentských snah Margot Robbie a hračkářské společnosti Mattel, která se chce zřejmě vydat cestou komiksového Marvelu a vytvořit si vlastní, úspěšné filmové universum. V plánu je už například zcela vážně míněné „temné, emotivní drama“ se závoďáky Hot Wheels. A sázka na výrazný autorský hlas pro pilotní projekt nové éry dává naprostý smysl. 

Hlavní rozdíl mezi Barbie a předchozími projekty Gerwigové přece jenom leží v nesrovnatelném finančním zázemí. Mluvíme o rozpočtu, který je oproti sólodebutu Lady Bird asi čtrnáctinásobný, čemuž by se vzpíral jen málokterý hladový tvůrce, natožpak někdo „odkojený“ nezávislou scénou.

Efekt stamilionového rozpočtu je ovšem zřetelný z každé scény fiktivního Barbielandu, v pestrosti jeho výpravy a doprovodných kostýmů i ve hmatatelnosti detailů, nemluvě o jejich věrnosti vůči miniaturním předlohám.

Důkladně odbarvený Gosling si ve své nejlepší komediální roli od Správných chlapů střihne rockovou baladu o mužské zranitelnosti, pochopitelně doplněnou o až muzikálové taneční vystoupení. Zaujmou také animované gagy a filmové odkazy, které divákům čas od času připomenou, že za tímhle produktovým sdělením stojí zarytí příznivci kinematografie.

Gosling samotný v jednom z rozhovorů vyzdvihl například velmi krátkou, ale o to památnější zemanovskou odyseu s praktickými efekty.

Člověk v cukrkandlové nadsázce

Gerwigová sviští barbínovským katalogem a nebojí se přitom ukázat i některé z jeho vyřazených kousků. Na pozadí příběhu o sebepřijetí tak vzniká poměrně zevrubná „barbiepedie“, která se pokouší vyznívat inspirativně a zároveň vůči společenskému odkazu své vypůjčené protagonistky vystupovat kriticky.

To je možná až příliš náročný akrobatický kousek i pro někoho, kdo byl v minulosti opakovaně vyzdvihován právě za lehkost, s jakou se v rámci filmové zkratky popasoval se složitostí lidské nátury. 

Na scénáři se podílel už zmíněný Baumbach, který píše filmy o smutných intelektuálech, rozvodech nebo Madagaskar 3. Upřímný údiv nad tím, že Barbie není jenom přímočarou pohádkou o plastových ideálech, může tedy vyjádřit jenom někdo, kdo se s jejich tvorbou ještě nesetkal.  

Ten sice dostane jejich nejnablýskanější a mainstreamově nejpřístupnější projekt, přijde už ale o ostrost a vypointovanost, která bývá pro jejich psaní příznačná. V cukrkandlové nadsázce se totiž náznak pravdy a upřímnosti mnohdy rozmělní pod nánosem polopatických monologů a vtipů opakovaných do naprostého opotřebení. Vyznění snímku se tak ocitá ve zvláštním paradoxu: části publika to nebude stačit, pro další to zase bude dalece za hranicí jejich komfortu.

Řečeno slovy nepřehlédnutelné marketingové kampaně k filmu: Tahle Barbie je tak trochu pokrytec. Tahle Barbie ale taky jenom dělá, co může. A to je ten největší lidský kompliment, co lze snímku dát.

Snímek Barbie měl českou premiéru 20. července 2023.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít