Nahé scény nemají být lascivní. Diváci jsou ohromeni, co tělo dokáže, říká Rosťa Novák o novém představení
R.I.E. – Rest in euphoria, neboli Odpočívej v euforii. Tak se jmenuje nové představení Cirku La Putyka, které vymyslel a režíroval principál Rosťa Novák mladší. „Chtěl jsem udělat představení pro dospělé, některá témata, která tam otevíráme, nebo scény, které tam jsou, ještě děti nemusí vidět,“ vysvětluje v rozhovoru pro Radiožurnál s tím, že představení otevírá témata, která rezonují ve společnosti – gender nebo environment.
Když se podíváme na to, jaké novinky v představení jsou, tak ta první je, že na to mohou lidé od 15 let. To je marketing? Nebo nějaká promyšlená edukativní snaha?
Marketing to určitě není. Když tvořím představení, tak se snažím přemýšlet nad tím, aby to bylo srozumitelné i tomu nejmladšímu publiku. A nejmladší divák je ten nejnáročnější, hrát pro dětského diváka je strašně složité.
Zvuk a světla se přizpůsobují pohybu akrobata, vypráví Rosťa Novák mladší. Co se stane, když se něco nepodaří?
Ale chtěl jsem udělat představení pro dospělé z toho důvodu, že jsem nechtěl mít tento blok, myslím, že některá témata, která tam otevíráme, nebo scény, které tam jsou, ještě děti nemusí vidět.
A myslím si, že si to i dospělí užijí, že vědí, že tam nemají to dítě po boku, že se nestydí za svoji reakci. Chtěl jsem vlastně udělat sám představení pro sebe, pro naši generaci, aby šla a v tom divadle si mohla odpočinout a reagovat mezi svými vrstevníky.
Říkáte, že jdete na hranu. Na hranu čeho a v čem?
Včera jsem mluvil s druhým režisérem, který se mnou tvoří Putyku, a tím je finský režisér Maksim Komaro, a on říkal, že se nám podařilo na tu hranu dostat, protože tam otevíráme témata, která rezonují ve společnosti, jako je třeba gender nebo environmentální témata. Ale myslím si, že jsme na to šli velmi citlivě.
Hudební periferie Česko. Labely sem přišly prodávat zahraniční nahrávky, ne generovat místní hvězdy
Číst článek
Je tam jedna scéna, kdy akrobaté jsou nazí. Nechtěl jsem udělat scénu o lascivnosti, sprostotě, vulgaritě, ale uvědomil jsem si, že se ráno oblékneme a koukají nám z oblečení jenom dlaně a obličej. A často zapomínáme na to, jaká je krajina našeho těla, že nemáme moc prostoru a času, zapomínáme sami na sebe v pokoře a respektu ke svému tělu.
Vidíte 18 akrobatů v akrobatických pozicích, víte, že jsou nazí, ale oni vám tu nahotu neukazují, protože tou akrobacií si intimní části těla zakrývají.
Je to pro mě vrchol představení, závěrečná scéna, a je opravdu o té intimitě a pokoře sám k sobě, k doteku. Je to o nějaké odvaze, o respektu vůči celému týmu. Myslím si, že diváci jsou z toho ohromení, jak tělo dokáže pracovat.
Když jste říkal, že v představení se dotýkáte aktuální jevů, tak už neplatí, že Cirk La Putyka se nevměšuje do politiky?
Neumím dělat politické divadlo, nikdy jsem ho nedělal, ale myslím si, že spousta našich projektů vyjadřuje názor k aktuálnímu dění, ať už to bylo během covidu nebo během válečného konfliktu, který stále trvá na Ukrajině.
Novocirkusový kabaret hledá cestu k euforii. Cirk La Putyka uvádí představení Rest in euphoria
Číst článek
To, jakým způsobem company vystupuje, jak se vyjadřuje, s kým spolupracuje, komu poskytuje prostor, to si myslím, že už je dost k vyjádření nějakých našich postojů ke společnosti.
A teď jsem vytvořil představení, kde je nová nastupující generace, všichni členové obsazení jsou o generaci mladší a u nich témata rezonují úplně jinak. Dozvěděl jsem se, že scénu o genderu nebo o sexualitě vlastně asi nemám dělat já jako bílý, heterosexuál, tři děti, docela dobře zajištěný.
Takže jsem do tvorby zapojil zástupce LGBT komunity, kteří tu scénu vytvořili, ať už choreografii nebo psali texty, a ukázalo se, že to byl správný krok, protože scéna rezonuje nejenom v mé generaci, ale i v té mladé a i u mých rodičů, kteří jsou zase o generaci starší.
Laik se může domnívat, že v novém cirkusu musí být všechno zatraceně přesné, včetně hudby, efekty… Kdo je ten, podle kterého se nakonec jede? Je to ten artista?
Zajímavá otázka. Hudbu k projektu Rest in Euphoria skládá Katarzia, slovenská zpěvačka a skladatelka, která je i společně s námi na jevišti.
Rap si pouštíme sami, v rádiích na něj nepřišel čas. Dramaturgové se bojí sprostých slov a stížností
Číst článek
Je to velký rozdíl skládat hudbu pro divadlo a pro nový cirkus, protože když tam je taneční scéna, která se spustí na klik, to znamená, že se spouští jedním tlačítkem jak světla, tak zvuk, tak tanečníci. Pokud se zpozdí, jsou schopni to dohnat, ale nehrozí tam žádná chyba, to jen kdyby vypla elektřina. Ale jinak to jede od začátku do konce.
Ale jakmile začne jakákoliv akrobatická scéna, tak i když se můžeme snažit být sebepřesnější, tak stačí v saltu vyskočit o trochu výš, nebo udělat chybu, dopadnout špatně, nebo se nepovede trik a akrobaté se rozhodnou ho zopakovat, nabírá to zpoždění.
To znamená, že v hudbě, i když je zkomponovaná dopředu, máme různé záchytné loopy a smyčky, kterými jsme schopni hudbu natáhnout a upravit. V 99 procentech se my – jako světla a zvuk – podřizujeme pohybu akrobata.
