Teprve o více než deset procentních bodů je za nimi první člen vlády, Ivan Bartoš, a pětici uzavírá předseda Senátu Miloš Vystrčil. Na úplném konci žebříčku je pak předseda lidovců Marian Jurečka, premiér Petr Fiala a předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. Ti se velké společenské nedůvěře „těší“ dlouhodobě.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Vláda věčného sebeklamu. Fiala a spol. zavírají před realitou oči, vymstí se to

„Od nás žádní voliči neodcházejí,“ nechal se značně sebevědomě nedávno slyšet Petr Fiala během konference Spolu k eurovolbám. Už jenom ty samotné jsou důkazem nekoherence Spolu a bude zajímavé sledovat, jak na rozkročení od ultrakonzervativců po liberály zareaguje voličstvo.

Ale to je jen jedna kapitola příběhu. Tou další a mnohem důležitější je obecně nezvládnutá politika i rétorika vůči většině obyvatel v Česku, především pak vůči těm, kteří vládní strany nevolili.

Už více než rok sledujeme, jak se důvěra ve vládu potácí u samého dna. Veřejnost ji považuje za druhou nejhorší po vládě Petra Nečase, která se do historie a paměti obyvatelstva zapsala jako ta nejvíc asociální vláda po roce 1989 – a také jsme na to kolektivně doplatili.

Strašení Babišem

Vláda Petra Fialy kráčí v jejich šlépějích. Nejen, že neplní své vlastní předvolební sliby (což je možná i dobře), ale oblasti, které jsou pro rozvoj země klíčové, škrtí a šetří na nich.

Typickým příkladem je třeba vzdělání. To pětikoalice propagovala jako svou hlavní prioritu, přesto však nedokáže najít dostatek peněz na rozvoj vzdělání u nás. Plánované výdaje na školství přesahují cca 285 miliard Kč. Rozpočtový výhled slibuje resortu 258 miliard Kč. A pokračovat můžeme dát.

Vysoké výdaje na základní potřeby už třetí rok zatěžují významnou část obyvatel, Česko čelilo citelnému poklesu reálných mezd. Proti vládě také protestuje už kdekdo: kromě nedávných zemědělců to byli mladí lékaři, učitelé nebo zaměstnanci vysokých škol, jejichž mzdy především v humanitních a společensko-vědních oborech jsou nedůstojné.

Velkým projevem nepochopitelné arogance vlády je i neustálé útočení na státní úředníky, kteří se stali hromosvodem všech problémů v Česku, a neustále se spekuluje, jaké státní zaměstnance škrtat. To vše v situaci, kdy například zaměstnanci úřadů práce neustále apelují na ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečku, že jejich situace je neutěšená.

A vláda nedokáže zajistit budoucnost ani mladým lidem – klimatickou krizi nebere dostatečně vážně, neprosadila narovnání práv pro LGBTQA+ lidi ani se jí (snad jen prozatím) nedaří efektivně řešit krizi bydlení.

Může se zdát, že popularita premiéra nebo důvěra ve vládu nejsou podstatné věci. Ale je tomu naopak: to, jak obyvatelstvo vnímá politiku a její reprezentaci, se přímo odráží na ochotě participovat na demokratickém vývoji země. Strašení Babišem jakožto jediná strategie Spolu je už směšné. Zavírání očí před tvrdou, ale adekvátní společenskou zpětnou vazbou je však ještě horší: je totiž vysoce nebezpečné.

Autorka je publicistka a dokumentaristka

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít