Fico i Babiš se v politice dlouhodobě živí tím, že otáčejí spin politických událostí tak, aby z toho měli sami prospěch. A v této disciplíně, kdy se z katastrofy mediálně vytváří vítězství, jsou oba dobří, neboť nemají žádnou morální bariéru, za kterou by neuměli jít.

Přehrát

00:00 / 00:00

Petr Fischer: Normální česko-slovenský politický zlom

Fico teď ale zcela scestně brání „suverenitu svého rozhodování“, kterou mu ovšem na české straně nikdo nebere, jen obsah těchto suverénních rozhodnutí jaksi neladí se základním nastavením české vlády, takže není proč se scházet. To se ale stává i v lepších rodinách. 

Šéf ANO Babiš zase využije každou maličkost k tomu, aby zkritizoval současnou vládu. Je to legitimní postup, taková je politika. Babišův start na Fialu je ale tentokrát průhledně účelový, tak jako Babišova kritika podpory Ukrajiny, kterou lídr opozice vytahuje jen proto, že je pro jeho voliče momentálně hlavní téma; především v tom, že peníze na zbraně pak budou českým občanům chybět jinde.

Česko po příštích volbách

Babiš nemá prakticky na nic ve světě žádný názor, v tom je jeho síla neomezené politické pružnosti. Kdyby se vítr otočil, bude první, kdo bude nadšeně posílat peníze na výzbroj vojáků.

Dnešní Babišovo „mírové tažení“ v zájmu českého lidu a vstřícnost v této věci vůči Ficovi nemá světonázorový, nýbrž ryze pragmatický politický podtext. V tom se s Ficem shodnou: zhysterizovat událost, aby na politické kritiky dopadla co nejsilnější negativní emoce.

Na zvýznamnění Fialova symbolického gesta pracuje i slovenská opozice. Pro ni je to důkaz, že Fico je ostuda Slovenska, kde stále polovina lidí věří v západní hodnoty a je přesvědčena, že Ukrajině je třeba pomáhat.

I tady je cítit politická pragmatičnost, která nafouknutou nadinterpretací zastiňuje skutečný význam kroku české vlády, která přece nezrušila všechna bilaterální fóra, nerozpustila společné česko-slovenské rodiny ani nevymazala společnou historii.

A tak paradoxně největší míru střízlivosti prokázal slovenský ministr životního prostředí za slovenské nacionalisty Taraba, který řekl, že privilegovanost vztahů Česka a Slovenska po třiceti letech od rozdělení přirozeně vyprchává a společné zasedání vlád nemá smysl; dostáváme se tak na úroveň „normálních vztahů“ a samostatných politik, někdy bližších, někdy vzdálenějších.

Tarabova slova vlastně platí i pro celou Visegrádskou čtyřku, která na vládní úrovni, tedy jako nástroj koordinace společných politik, ztratila smysl, jakkoliv kulturní, vědecké a jiné úrovně dál nesporný význam mají.

Dostáváme se na normální úroveň vztahů, ale není vyloučeno, že také sledujeme jakési civilizační trhání střední Evropy, která v Česku a Polsku chce bránit západní výklad současných událostí, zatímco Maďarsko a Slovensko provozuje vypočítavou multipolární realpolitiku.

Není to ale nic nového, takové napětí tu existovalo vždy. Česko se po příštích volbách navíc může snadno obrátit stejným směrem jako Fico a Orbán. Zůstaňme tedy raději u těch „normálních vztahů“…

Skutečná katastrofa může přijít až na podzim roku 2025. Hlavní otázkou dnes je, zda jí vládní politici ještě dokážou zabránit.

Autor je komentátor časopisu Euro

Petr Fischer Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít