„Žádný problém není příliš malý.“ Co tíží duše mladých a jak jim pomoct

Praha 9. ledna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Začněme prosincovou tragickou střelbou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Před pár dny jsem mluvil s Johnem Donohuem, odborníkem na držení zbraní ze Stanfordské univerzity, který zmiňoval, že se podobné incidenty týkají především mladých mužů s nějakými potížemi, v anglickém originále „troubled young men“. Jak si tento pojem překládáte?
Matěj Kučera: V současné evidenci nebo obecně v tématu duševního zdraví při nějakých traumatických událostech tento pojem není vytesán do kamene. Nepozorujeme, že by to byl terminus technicus, se kterým bychom se všichni mohli potkávat a využívat ho. Nicméně u tragických událostí, jako je střelba na základních, středních nebo vysokých školách a převážně v Americe, se občas s podobným názvoslovím můžeme potkat. Obecně zarámovává typickou nebo standardní typologii pachatele. V evidenci se potkáváme častěji s muži v mladším věku, kteří jsou určitým způsobem v nestandardní životní a sociální situaci, jsou trošku na pomezí běžného fungování, a proto tento termín používá slovo troubled ve významu mírně problematičtější.

Může odkazovat i na duševní potíže?
Marie Salomonová: Když se podíváme na statistiky násilných trestných činů, tak tam v podstatě není žádná jasně prokázaná souvislost mezi závažnými duševními onemocněními a násilnými trestnými činy. Jen 3 až 6 % násilných trestných činů je dáváno do přímé souvislosti s duševním onemocním pachatele nebo pachatelky. Většinu násilných trestných činů spáchají lidé, kteří nemají diagnostikované žádné závažné a často ani méně závažné duševní onemocnění. Je to velký stigmatizující faktor, který bývá často nafukován, zvláště mediálně, a to je velký problém.

S vámi oběma jsem se před natáčením bavil o tom, že byste neradi, aby se stigmatizovalo právě to, že je tu proklamované riziko toho, že lidé s duševními onemocnění jsou automaticky rizikovější v tom ohledu, že by se podobné střelby mohly dít jejich rukou. Jak si ale vysvětlujete, že se teď mluví o tom, jestli by žadatelé o zbrojní průkaz neměli absolvovat psychotesty? Pro mě psychotest automaticky znamená odkaz na duševní zdraví.
MK: Zrovna jsme to řešili během odborné diskuse v rámci všeobecného praktického lékařství, kterému se taky věnuji, jelikož současná legislativa a v podstatě vydávání zdravotní způsobilosti je na odpovědnosti praktického lékaře. Pokud praktik chce anebo má určité podezření na to, že by provedení psychotestů bylo vhodné, tak to může doporučit nebo dát jako povinnost v rámci zdravotní prověrky. Osobně vnímám možnost využití psychotestů jako velice zásadní a důležité, samozřejmě v kontextu příběhu daného pacienta a jeho vztahu s praktickým lékařem. Může se stát, že jako praktický lékař svého dlouhodobého pacienta velice dobře znám, a v ten moment mám vnitřní jistotu, že tam není nějaká predispozice, která by mohla riziko zvětšovat. Ale může se stát, že to bude nový pacient, kterého vůbec neznám, a v ten moment to má stoprocentně smysl.

MS: Když si představíme psychotesty, tak také záleží na tom, jaké. Jsou různé psychologické testy, které cílí na odhalení nějakého onemocnění nebo určitých rysů, charakterových vlastností, temperamentu člověka. Není to jenom o tom, že diagnostikujeme nějaké duševní onemocnění, je to o celém profilu testovaného člověka, jaký je typ, k čemu může mít sklony. Ale není to nutně o tom, že diagnostikujeme nějaké onemocnění tak, jak si to možná někdo ve společnosti představuje, že zjistíme, jestli člověk má sklony k halucinacím, bludům, psychotickým stavům nebo depresi a tak dále. To je jenom jedna část toho, co psychotesty můžou odhalit, a je hodně potřeba vést o tom odbornou debatu, nikoliv jít jenom po povrchu, kdy se řekne: uděláme psychotesty. Záleží, co je to za psychotesty a co mají o testovaném člověku zjišťovat, a to už je potom úplně jiná debata...

MK: ... jak jsou testy robustní, jestli opravdu pokrývají celý příběh člověka, který by si zbraň chtěl pořídit.

V souvislosti se střelbou na FF UK se taky začalo mluvit o traumatu, kterým mohli projít svědci té události, pozůstalí obětí a podobně. Je z vaší zkušenosti nějaký zásah vůbec představitelný?
MS: U každého to bude pravděpodobně probíhat úplně jinak. Výborně to shrnuje psycholog Štěpán Vymětal, který říká, že to je úplně normální reakce na nenormální situaci, které je člověk vystaven, a že pokud máte reakci na takovouto událost, tak to není duševní onemocnění, ale projev traumatu, které se ale může dále rozvinout i v něco, co může být pak diagnostikováno jako onemocnění, pokud to není náležitě ošetřeno. Ten člověk se z toho může dostat sám, ale spousta těchto lidí bude potřebovat pomoct odborníka, odbornice, ať už v oboru psychoterapie nebo i psychiatrie na krátkodobou, ale třeba i dlouhodobější intervenci. U každého to bude probíhat úplně jinak i v závislosti na tom, jakou má kolem sebe podpůrnou síť svojí rodiny a blízkých, jak moc ho to zasáhlo, v jakém věku, v jaké chvíli, co všechno se mu ještě děje v životě. 

Jak Češi pečují o své duševní zdraví

Pokud by to člověk mohl zvládnout sám, tak jak Češi a Češky obecně dokáží pracovat se svým duševním zdravím?
MK: To je poměrně komplexní otázka, která se v průběhu času významně měnila, mění a doufejme, že i měnit bude. V rámci základních průzkumů, které byly v České republice poprvé udělané v roce 2014, jsme mohli pozorovat, že vztah k duševnímu zdraví je ve zkratce řečeno problematický. Část populace to vnímá jako důležité téma, ale podstatná část to dříve nevnímala jako styčné téma každodenního života. Potkávali jsme se s poměrně vysokou mírou stigmatizace, tedy nějakého negativního nálepkování duševního zdraví a duševních onemocnění, a zkratkovitým přemýšlením nad celou problematikou. V opakovaných šetřeních od roku 2014 až do současnosti vidíme, že postoj k duševnímu zdraví se posouvá a mění. To téma je daleko otevřenější, přínosnější. Můžeme diskutovat o tom, z jaké příčiny. Možná tomu mohl pomoct covid a nějaké hlubší propojování se na některých úrovních. 

Takže se to mění k lepšímu?
MK: Doufáme v to, zatím to tak vypadá. Obecně i v mediální prostoru si všímáme, že téma duševního zdraví je daleko živější a přínosnější. 

Pojďme to teď rozřadit na dvě skupiny: adolescenti a mladí dospělí. Viděl jsem, že Národní ústav duševního zdraví před pár měsíci vydával data o tom, jak jsou na tom s duševním zdravím deváťáci. Uhodilo mě do očí, že výsledek nebyl moc dobrý. Byl tam příklad třicetihlavé třídy, z toho poměrně velká část v průměru trpěla depresí a těžkými duševními obtížemi.
MK: Dovolil bych si trošku zjemnit tuto interpretaci. Jsou to screeningové nástroje a nedá se tedy mluvit o klinické diagnostice. To, o co se nejvíc opíráme, je duševní well-being nebo duševní pohoda. U našich deváťáků pro nás překvapivě vyšlo, že přibližně 50 % z nich, opět zkratkovitě řečeno a interpretováno, se necítí úplně dobře, nejsou úplně v pohodě. S dodatkem, že přibližně 40 % vykazuje určitou symptomatologii depresí a 30 % úzkosti. Ta procenta v porovnání se zahraničím nás ale i tak překvapila. 

U mladých dospělých máme nějaká data? Je to podobné? 
MS: V Česku zatím nemáme taková data, i když teď zrovna probíhá sběr podobných dat i na vysokých školách. Snad je budeme do budoucna mít. Ale zatím nebudou s ničím srovnatelná, protože nebudeme mít data z minulosti. To je problém i u dat o mladistvých. Hodně lidí se nás ptá, jestli se jejich situace zhoršila po covidu. Podle nějakých teorií a dat ze zahraničí si myslíme, že ano, je to naše hypotéza, ale nemáme tvrdá data na to, abychom řekli, jak se měly děti v Česku před covidem a jak se mají teď. Nemůžeme to ještě srovnat. 

MK: Na základě tohoto monitoringu se nám s Asociací vysokoškolských poraden podařilo na podzim minulého roku zopakovat stejný průzkum ve většině škol v České republice. V současné době máme zhruba 16 tisíc respondentů a data se teprve analyzují, takže bohužel nemám žádné primární výsledky. Ale podařilo se rozšířit spektrum dotazníků ještě o sebevražedné chování a myšlenky. Obecně vnímáme, že dopady v populaci jsou poměrně stejně významné v porovnání s deváťáky. Oproti tomu, co bychom si přáli, vidíme, že i populace mladých dospělých je nějakým způsobem zatížena. 

Víme aspoň, jaká témata mladé dospělé trápí nejvíc? 
MS: V Nevypusť duši jsme dělali průzkum ve věkové kategorii 12 až 19 let, takže v něm úplně nemáme vysokoškolské studenty. Řešili jsme například téma jejich přístupu k péči, tedy jak se k ní dostávají, pokud už nějaké potíže mají, a jaké jsou bariéry, které vnímají. 70 % z nich udává, že mají ostych svěřit se někomu, pokud mají duševní obtíže, protože mají strach z toho, že je někdo odmítne.

Zároveň se ale ukazuje, že více než dvě třetiny dotazovaných, což byl také nějaký vzorek české populace lidí v tomto věku, říká, že to je jejich téma a že je to zajímá. To je pro nás strašně důležité. Čím jsou starší, tím víc mají povědomí o tom tématu a tím víc ukazují, že je to zajímá. V průzkumu Národního ústavu duševního zdraví u deváťáků vyšlo, že více jsou zasaženy dívky než chlapci. U nás zase vycházelo, že dívky toto téma víc zajímá. Vypadá to, že to je i proto, že mají větší zkušenost s nějakými obtížemi. 

Tíživé myšlenky

Žádné průzkumy ani výzkumy sice nemám, ale jsem taky z vysokoškolského prostředí, tak dodám nějaká témata, která slýchávám u mladých dospělých: tlak ve škole, v práci, tlak rychlé doby, klimatická úzkost. Slýcháváte to taky ve svých profesích? 

MK: Hodně rezonuje pojem ekologického stesku, což znamená nějaký environmentální dopad. Ve své praxi se často potkávám s tím, že potíže dělá nastavení bariér vůči škole, osobní život a obecně práce u vysoké školy, také ekonomické zajištění každodenního života. Poměrně významná jsou témata, která se uzemňují do každodenního života, jako například: jak žít tak, abych nebyl neustále ve stresu ze školy, nebo jak zajistit, že budu mít dost financí na určitou kvalitu života.

MS: Vztahy jsou velká věc v rodině i ve škole, potom jsou to specifická školní témata, respektive vůbec mladistvá témata, jako je šikana a kyberšikana. Když se dostaneme hlouběji, tak jsou to vztahy s rodiči, ale i mezi vrstevníky, je to přístup ke škole a určitý tlak v uzlových bodech vzdělávání týkající se toho, kam dál se svým životem. Každý rok rezonuje jedno z velkých témat deváťáků spojené se střední školou a tím, kolik z nich se dostane na školu, kterou si vybere.

Generační spory, pochopení od společnosti a tak dále...
MS: Jedno z témat, ke kterému se dostáváme v bariérách přístupu k péči, je porozumění a strach z bagatelizace těchto problémů. Když už přijdu a někomu se svěřím, tak aby neřekl: vždyť ti je 14, co můžeš vědět o životě, jak můžeš mít depresi nebo takovéto myšlenky. S tím se setkáváme celých 8 let, co pracujeme v oblasti duševního zdraví. Vnímáme ale velký posun v tom, že co se týká stigmatizace, situace se lepší minimálně u mladší generace. V čem nevnímáme posun, je obava z bagatelizace těchto témat starší generací.

Kde najít pomoc

Co bariéry v přístupu k pomoci? Když si mladí lidé nedokážou pomoct sami nebo nenarazili na volnější kalendář psychoterapeuta nebo psychoterapeutky, kam se mají obrátit? A proč se v případě adolescentů tak dlouho mluví o tom, že v Česku nejsou děčtí psychologové a psychiatři?
MK: Dovolím si zareagovat na špičku péče o duševní zdraví v České republice, a to je nejvyšší odbornost na úrovni dětských psychiatrů a klinických dětských psychologů. Současný nedostatek nabídky pomoci je čistě na úrovni personálního zabezpečení. Tato problematika je samozřejmě velice komplexní... 

Když to zjednoduším, chybí lidé. 
MK: Přesně tak. V roce 2023 fungovalo v České republice 200 dětských psychiatrů, z toho zhruba 80 bylo starších pětašedesáti let. Dětských klinických psychologů je na celou Českou republiku asi stovka, což je nejvyšší špička té pyramidy. V případě, že dítě či adolescent skutečně potřebuje odbornou pomoc, tak ambulantní péče a do určité míry i špička pyramidy je přesycená. Nicméně jsou tam i další patra pyramidy, na která je možná se obrátit. 

MS: Ta patra jsou taky odborná. Je tu péče sociálních služeb, sociálních pracovníků, ale i krizových interventů a podobně, ať už je to přímo v sociálních službách, jako jsou třeba nízkoprahové kluby pro děti a mládež, kde se v některých už začali specializovat na to, že dětem poskytují krátkodobou krizovou intervenci nebo i dlouhodobější psychosociální podporu. Jenže v roce 2022 jsme z našeho průzkumu o postoji dospělých k dětskému duševnímu zdraví zjistili, že jako dospělí si problémů u dětí a mladých lidí všímáme strašně pozdě. Pak už někdy opravdu nezbývá, než se obracet na velmi nedostupnou psychiatrickou pomoc. Kdybychom si ale všímali varovných signálů včas, nebagatelizovali problémy dětí a nečekali, až se vyskytne něco, jako je velmi rozšířený problém sebepoškozování, záškoláctví nebo velké potíže v prospěchu, tak bychom mohli spoustu potíží podchytit včas. Intervence, která by byla potřeba, by byla levnější, daleko dostupnější, protože lidí, kteří by mohli pomoct, by bylo větší spektrum i v sociálních službách, a zároveň by zdaleka tolik neovlivnila kvalitu života dítěte i celé rodiny. Náš velký problém ve společnosti je, že necháváme problémy vyhnít. 

Ať už je to u našich dětí nebo sami u sebe, když se dostanu zpátky k vysokoškolákům?
MS: Tam si netroufnu říct, jestli to je tím, že necháme vyhnít, nebo jestli si problémů opravdu nevšímáme, nebo se taky stydíme říct si o pomoc i v mladém dospělém věku. Někteří odborníci z Národního ústavu duševního zdraví hovoří o gramotnosti celé společnosti v oblasti duševního zdraví, o tom, co bereme jako normální nebo za co se víc stydíme. Ale ano, necháváme to často zajít velmi daleko. 

Chytím vás za slovo – co gramotnost vlády? Sedíte v Radě vlády pro duševní zdraví, tak slyší vláda na duševní potíže mladých lidí a dospívajících?
MS: Vůbec si netroufám hodnotit gramotnost vlády, co se týče duševního zdraví. Také jsou na to škály a podobně. Ale tomu tématu dlouhodobě není dávána dostatečně vysoká priorita. Vždycky ho lze odsunout, ačkoliv velmi často vyplave jako první nebo druhé na řadu v nějakých větších krizích.

Je období po tragické střelbě v prosinci ta krize, kdy opět vyplouvá na povrch?
MK: Zcela určitě a nejenom u cílových skupin, o kterých se bavíme, tedy děti a adolescenti nebo mladí dospělí, ale u celé populace jako takové, včetně dospělé a seniorní populace. 

Jak se starat o duševní zdraví, jak si říct o pomoc?
MS: Nebát se říct si o pomoc včas. Můžete využít linky důvěry, pokud není k dispozici zrovna nic jiného anebo chcete zůstat v anonymitě. Ale nebojte se obrátit i na sociální služby ve vašem okolí, pokud čekáte dlouho na termín. Nebojte se říct si o pomoc včas. Žádný problém není příliš malý na to, aby nezasloužil pozornost a nějakou péči. 

MK: Nebuďte na to sami a buďte trpěliví s celým procesem. Celý proces a duševní zdraví potřebují svůj čas a prostor a potřebujeme si to každý z nás dovolit.