Utržená ruka? Pro lékaře na frontě rutina. Z toho mě mrazilo, líčí reportér

Praha/Vuhledar 6. února 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

My jsme teď pro prezidentské volby v Česku dlouhé dny opomíjeli dění na frontě. A ty jsi byl, tak jak jsem to zaznamenal z tvých reportáží v televizi, přímo v zákopech na Donbasu. Tak kde přesně?
Já jsem spolu s kameramanem Janem Bradáčem byl přímo v bodě nula na linii dotyku kolem města Vuhledar. A to vlastně jen pár hodin předtím, než tam Rusové spustili tu novou vlnu ofenzivy.

Pod Vuhledarem začíná jižní část doněcké uhelné pánve, jižní část Donbasu, to je prostě území znásilněné mnoha různými historickými etapami. Za posledních 150 let to byla etapa nějakého bezohledného dobývání uhlí, hladomor. Potom se tím územím probojovávaly nejdříve německé tanky na východ, poté na západ sovětské. Ráz krajiny taky brutálně změnila kolektivizace, stejně tak jako složení obyvatelstva změnily represe řízené Moskvou - rusifikace.

Takže i z tohoto pohledu je to území chudé, obývané farmáři, pracovníky v těžkém průmyslu, hlavně starými lidmi. Pro mě je to území mimořádně esteticky odpudivé, mimořádně chladné, porostlé jen keři, trávou, sem tam je nějaká linie listnatých stromů. A od roku 2014 se právě těmi liniemi, které vlastně poskytují v terénu asi jediné vizuální krytí, zpravidla táhnou vojenské zákopy.

Jak ses do nich dostal? Ty jsi tam měl nějaký kontakt?
Samozřejmě vojáci na taková místa nevezmou jen tak někoho, komu nevěří. Už jsme s jednotkou z této brigády natáčeli loni na několika místech na frontové linii. Oni věděli, že se umíme pohybovat v takových prostorách, na takových místech, že víme, jak natočit záběry tak, abychom neprozradili ani lokaci nebo nějaké další citlivé informace.

Díky tomu nás třeba ještě na základně vzali do takové podzemní velící místnosti plné map, živých záběrů z dronů apod. To byl, myslím, výraz velké důvěry vůči nám. A potom nám ještě takovým tím suchým vojenským humorem řekli, že schovávají oběd, pokud se vrátíme živí z té frontové linie.

A pak to probíhalo jako obvykle. Naložili nás do zamaskovaného terénního pick-upu a skrze takovou spletitou síť různých polních cest nás zavezli do zákopů. Když jsme dorazili, tak nás tam uvítala ozvěna kulometné palby. Trochu dál byly pak slyšet dopady dělostřeleckých nebo minometných granátů.

Já to vlastně nepoznám, jak co zní. Vlastně jsem se na to ani neptal, protože se nás hned na úvod ujal voják s přezdívkou Barvinok. No a ten nám řekl, že zhruba km až dva od nás se právě v tuto chvíli Rusové pokouší o prolomení linie a vlastně strašně rychle s takovým ustaraným výrazem nás vzal vstříc všem těm zvukům. 

Zákop, kterým jsme šli, se klikatí mezi stromy, jak jsem popisoval. Byl na takové vyvýšenině, na obě dvě strany se svažovalo dlouhé roky neobdělávané pole. Já měřím s tou přilbou na hlavě asi 190 cm a nemusel jsem se krčit, abych nebyl vidět.

I když byly tam pasáže, kdy bylo potřeba přejít nějaké místo buď velmi rychle, nebo právě bylo nutné sklonit hlavu. Ale pokud bych to měl rozměrově popsat, tak byl ten zákop široký metr a půl široký a dva metry hluboký.

A v tom zákopu vojáci tráví veškerý svůj čas?
V podstatě ano, oni tam přežívají na zásobách, které si přivezou během dnů, kdy je ta okolní černozem zmrzlá a vlastně sjízdná. Viděl jsem tam nějaké konzervy, sušené maso atd.

Vojáci slouží na jednotlivých pozicích v minimálně dvojicích. Vždy jeden z dvojice je na té předsunuté pozici a druhý, který ho má za zhruba dvě hodiny nahradit, tak ten vydechuje v podzemním úkrytu někde v zadní části toho zákopového komplexu. 

My jsme se tam dali do řeči s vojákem jménem Serhij, otcem pěti dětí. On si pochvaloval, že v tom vyhloubeném úkrytu má díky rozpálené peci, kterou mu tam dovezli dobrovolníci, teplo a sucho. 

Já jsem se ho ptal, jestli tam třeba i usne. On říkal, že ne, že jen sedí na židli, užívá si "klidu", pojídá u toho slunečnicová semínka a myslí na to, až bude z té nehostinné stepi někde pryč, doma u dětí. Ale je jasné, že na tu rotaci má několik dlouhých týdnů, takže několik dlouhých týdnů se nepodívá za svou rodinou.

Počkej, a kde tedy potom spí?
Na různých základnách blíže k týlu. Střídají se v těch zákopech po nějakém nespecifikovaném období. Vojáci o takových informacích neradi hovoří. Já jsem se na to shodou okolností ptal, ale ani tito mi neřekli, po kolika dnech se vlastně střídají, protože to může být pro nepřítele strategická informace.

Já si představuji, že tam musí být obrovská zima, zvlášť teď v zimním období. Jak se vojáci zahřívají?
To je nedílná součást toho všeho nepohodlí. Já tomu mám vlastně takový příběh. Před mým odjezdem na Ukrajinu v Praze jsem se potkal s ukrajinskou komunitou. Převážně to jsou ženy, děti, které vyrábějí zákopové svíčky.

To jsou vlastně takové plechovky, třeba od hrášku nebo od kukuřice. Vyprázdní je, vyčistí, nalijí do nich vosk a přidají takový mohutný kartonový knot. A když se taková svíčka zapálí, tak dokáže v zákopu zahřát, dá se na tom třeba uvařit káva apod.

Já jsem naložil dvě bedny těch svíček v Praze a odvezl jsem je právě do tohoto zákopu. Na těch svíčkách ženy, děti zanechaly místy opravdu dojemné vzkazy, modlitby atd. A já jsem si myslel, že pro ty vojáky to bude více pomoc morální, než faktická. Ale nebyl jsem vůbec blízko pravdě.

Ten voják Barvinok si otevřel jednu bednu, byl opravdu rád a popisoval mi, že i takový malý zdroj tepla je, zvláště na té předsunuté pozici, opravdu někdy hranicí mezi zachováním zdravého rozumu a psychickým podlehnutím tomu okolnímu mrazu.

Že si můžou nad tou svíčkou pak zahřát třeba vojáci ruce.
Ano, ruce, uvařit si třeba vodu na čaj atd. Představ si, že jsi několik dní prostě na pozici, někteří spí třeba i venku, protože nemají tak dobře vybudovaná ta vyhloubená místa. Takže musíš spát třeba venku na mrazu jen ve spacáku a na karimatce, na kartonu. Takže i takový malý zdroj tepla je opravdu zejména z toho psychického vypořádávání se se zimou důležitý pro vojáky.

To znamená, že jsou i takoví vojáci, kteří nemají to štěstí, že by se vraceli někam hlouběji do týlu, na základny, aby se vyspali, ale že skutečně spí někde venku na mrazu?
Zcela určitě. Ono záleží, na kterém úseku frontové linie jsi. To, co jsi popisoval, se děje zejména v okolí města Bachmut. Tam jsou ty útoky opravdu nekonečné ze strany Ruska. Takže alespoň podle toho, jak jsem hovořil s vojáky, kteří tam bojují, tak tam opravdu není vůbec žádný čas na nějaký byť omezený odpočinek nebo nějaké vydechnutí si.

U Vuhledaru je to velmi podobné, ale zákopy, ve kterých já jsem byl, tam stojí už od roku 2014, tedy od bojů se separatisty, takže jsou poměrně dobře zařízené na dlouhý vzdor vůči okupačním invazním jednotkám.

A v těch zákopech, pokud si to dobře představuji, jsou i nějaká "hnízda".
Ano. My jsme se na jedno takové podívali. Ruční zbraně, kulomety, protitankové střely, možná i minomety atd. V tom úseku, na kterém jsem byl, nebyly žádné vyloženě těžké zbraně. Houfnice a raketomety samozřejmě pokrývají ten prostor před zákopem, ale jsou vlastně kilometry za ním, protože mají velký dostřel. Já jsem se tam bavil s kulometníkem Petrem. 

Popisoval mi, že Rusové tam neustále vrhají nové skupiny útočníků po 10 15 lidech, které se zpravidla za tmy snaží opravdu fyzicky proniknout do toho zákopu. To je podle něj ten nejčastější typ útoku.

Ale s respektem a vlastně s takovým zastíraným strachem hovořil o tom, když je ta skupina útočníků doprovázena třeba tankem nebo nějakým obrněným vozidlem. To už je opravdu mnohem horší situace a na tu reagují i za pomoci právě těchto těžkých zbraní.

Andreasi, my jsme tady před časem mluvili s lidmi z aero rozvědky a oni nám vyprávěli o tom, jak využívají v této válce drony. Jak jsou na tom Rusové? Taky vám prolétávaly nad hlavou jejich drony, když jsi byl v zákopech nebo na frontě?
Ano, stalo se nám to u Bachmutu. Tam to skončilo tím, že nás nakonec na základě informací, které Rusům poskytl dron, který nám proletěl nad hlavou, zaměřilo ruské dělostřelectvo. A to byl opravdu krajní situace, co se dělo potom.

Ale ty se ptáš na tu obrannou linii, kterou jsem navštívil, tak i tam se nám to stalo. Minometem nebo dělem ten zákop samotný trefíte jen těžko. Tam jde spíše o to, že když zasahujete okolí toho zákopu, tak držíte ty vojáky za prvé nehybné a za druhé je vystavujete opravdu velkému stresu a zasahujete hlavně jejich psychiku.

Pokud ale chcete zabíjet v zákopu, tak vypustíte do vzduchu dron s granátem a poté ten granát pustíte přímo někomu "na hlavu". Proto jsou ty drony vnímány vlastně jako největší nebezpečí. 

A když jsme tam byli, tak hlídka jeden ten dron ohlásila, my jsme se museli skrýt a voják, který nás v tu chvíli doprovázel, tak si pod takovým chatrným přístřeškem zapálil. Podíval se nahoru. Řekl, že pokud nás už viděl, tak nás stejně ta dřevěná palisáda neochrání. A začal nám vykládat, jak před pár dny takový z dronu shozený granát zabil několik lidí z jeho jednotky. 

Tak to jsem měl tedy poměrně nahnáno.

Přesuňme se teď na místo, které k válce taky patří, ale kde má zase trochu jinou tvář. Do polní nemocnice. Tam jsi taky natáčel. Jak si mám představit polní nemocnici teď někde na východě Ukrajiny - je to stan jak ze seriálu MASH?
Ne, to určitě ne. Možná jsou takové, ale ta, kde jsem byl já, tak rozhodně nevypadala. Možná se znovu vraťme k tomu mému popisu jižního Donbasu. V zimě je to vlastně nehostinná krajina, ve které jsou ostrovy vesnic a měst.

Zatímco města jsou tvořená betonem, panely, jsou to opravdu monstrózní stavby, bloky pro tisíce lidí. Tak vesnice jsou jen zděné jednopatrové domky s plechovou střechou, nějakou kůlnou, polem, hliněným dvorkem před nimi atd. A právě v jednom z takových dvorků slouží tým lékařů v bývalém obýváku, po kterém zbyly vlastně už jen tapety na zdech.

A ta místnost je uzpůsobena polní ošetřovně, to znamená, jsou tam dva operační stoly, spousta obvazů, jehel, léků. Na dvorku pak jsou různé propriety, které nasvědčují tomu, jak těžké chvíle tam prožívají - zkrvavená nosítka, různé zkrvavené uniformy, které jsou určeny na podpal atd.

Já jsem se ptal na statistiku a vedoucí lékař mi říkal, že jeden ze tří vojáků, kteří k nim přijdou se zraněním, bohužel nepřežije.

A ty jsi tam byl svědkem i třeba nějakého příjmu pacienta, který prostě potřeboval okamžitou pomoc?
Ano, my jsme v té polní ošetřovně byli hned ráno, byl tam klid, vlastně se nic moc nedělo. Povídali jsme si s lékaři, vyprávěli nám, že chybí některé dražší léky a tak, ale že jsou dostatečně dobře zásobení na to, jaké hrůzy se tam odehrávají. Vše jen nasvědčovalo tomu, jak to tam vlastně vypadá.

Tam mě upoutalo, že na dvorku v hlíně byly přimrzlé kusy lidského masa. A v jednu chvíli, kdy mi to přišlo jako opravdu nejklidnější pasáž dopoledne, tak přišli k tomu masu toulaví psi a začali ho ožírat. A to jsem si myslel v tuto chvíli, že to už je na mě moc.

Ale asi za minutu potom se vysílačkou ozvali z první linie a řekli, že přišel ruský přepad ukrajinských pozic a minimálně jeden raněný voják míří za tímto týmem. Zatímco jeden z lékařů dával vysílačkou instrukce, říkal, jak podat první pomoc, tak ti zbylí dva chystali operační stůl a potřebné vybavení.

Potom bylo asi 15 dlouhých minut, během kterých já jsem byl nervózní, protože jsem nevěděl, co mě čeká. Ti lékaři vykouřili dohromady asi krabičku cigaret a byli poměrně v klidu. Bylo až pateticky nesnesitelné vidět, že pro ně to je naprostá rutina. 

Po chvíli potom dorazilo z fronty prostřílené auto i s vojákem. Měl úplně roztříštěnou ruku v předloktí, trčely mu z toho cáry kůže a masa. Byl to opravdu ošklivý pohled. Hned ho vyvedli na sál. Sundali mu zkrvavenou vestu a uniformu. Tu odhodili na kupu uniforem, kterou jsem předtím sledoval. Podali mu nějaké utišující látky a začali mu ránu čistit.

Já jsem si myslel, že ten voják bude v nějaké agónii, šoku, že nebude vnímat, že bude odevzdaný jeho osudu. Ale vůbec. On byl, a to mě nejvíce zaujalo, při smyslech. Neuvěřitelně křičel, sprostě nadával, že ho to bolí. Říkal doktorům, že mu je zima, ať jsou opatrní.

Oni s ním také komunikovali. Zatímco jeden mu čistil tu ránu, tak se ho ptal třeba na to, zda má u sebe doklady a mobil. A on přes zuby s tím pahýlem procedil, že ano, že má vše v nějaké tašce. Takže se tam v tom zmatku potom ještě hledala taška s jeho pasem a mobilem.

Do toho všeho se ozývaly zvenku salvy z raketometů. Nedaleko probíhala dělostřelecká bitva. Bylo to součástí ještě toho ranního ruského útoku, takže to bylo poměrně náročné, minimálně na moje nervy.

A asi po 20 minutách přijela sanitka, naložila toho vojáka a odjela s ním do nemocnice. Pokud vím, tak přežil hlavně díky tomu, že mu spolubojovníci na té pozici hned po tom zranění zastavili turniketem krvácení.

A to zranění bylo nějakým šrapnelem z nějakého minometného granátu?
Z toho, co nám říkali, to bylo po zásahu ukrajinských pozic raketometem Grad.

Je mi trochu špatně už jenom z toho popisu, a tak si vlastně nedokážu ani představit, jaké to je vidět na vlastní oči. Jak rozdílné je vnímat smrt, která je samozřejmě všude kolem tebe na té frontě, ale tato druhá rovina, to znamená být svědkem nějaké lidské fyzické bolesti, to je přece asi úplně něco jiného?
Bylo zvláštní, jak kromě toho křiku vojáka byli všichni okolo s výjimkou mne v klidu. Z toho až mrazilo, když si člověk uvědomí, že pro lékaře, zdravotníky, všechny okolo to je rutina, která v tomto případě ještě vlastně dopadla dobře, protože ten člověk "jen" přišel o ruku. Na té pozici ten den padli jeho kamarádi.

Já už jsem předtím viděl asi i horší věci. Možná v nemocnici v Konstantinivce. Přímo přede mnou na operačním sále zemřela postarší dáma po zásahu odštěpkem ruské rakety. Já jsem viděl její poranění v břiše. To bylo opravdu něco, co zamávalo i s mojí psychikou.

Je pravda, že v té polní ošetřovně byla chvíle, kdy jsem třeba vytáhl svůj mobil, abych natočil jeden záběr. Musím říct, že jsem si uvědomil, jak se mi klepe ruka, ale nemohl jsem s tím sám nic dělat. Byl to nějaký automatický reflex.

Já obecně velmi těžce pozoruji, jak se válka, zvláště na sociálních sítích, stává čím dál tím víc záležitostí nějakých memů, vtipů, zesměšňování statistik. Pro některé to je jako počítačová hra. Ale ona to je špína, bláto, krev, bolest, zruinovaná města a podobně zruinované osudy.

A to jsme v situaci, kdy Ukrajinci čekají na jaře další ruskou ofenzivu. Jaké informace o tom máš?
Já samozřejmě do hlavy Vladimiru Putinovi nevidím, ale nový ruský útok by teď z pohledu Kremlu dával vlastně velký smysl. Upřímně, Ukrajina na tom není vůbec dobře. Útoky na její energetickou infrastrukturu působí velmi negativně na psychiku obyvatel. Problémy s běžným žitím to působí od Kramatorsku až někde po Užhorod.

Ukrajinu teď zaměstnaly také velké korupční skandály. Připomněly, že strukturální problém zdejší společnosti s válkou rozhodně nevymizel. Objevují se problémy s mobilizací, velká část mužů se jí vyhýbá. Vojáci rozdávají povolávací rozkazy v barech, restauracích, venku na ulici. Ukazuje se, že lidé, kteří mají peníze a vliv, se dokáží z té mobilizace nějakým způsobem i vyvléci.

Z toho, co mi říkali samotní vojáci, se množí také případy dezerce, zejména právě na východní frontové linii. Co je důležité, o tom jsme hovořili a hovoříme o tom neustále v reportážích. Ukrajině dochází munice do děl, do minometů a raketometů.

Západní techniky rozhodně není dost. Některé jednotky, se kterými jsem hovořil, tak západní zbraně zatím ani neviděly. Takže pomoc Západ z nějakého důvodu dávkuje, na Ukrajinu dodává jen promile svých kapacit a to samozřejmě podlamuje její schopnost vést tuto válku. 

Naopak Rusko i přes prvotní předpoklady Západu zbraně i munici má. Sankce se mu daří obcházet díky Číně, Indii a dalším státům. I ta ruská otupělá společnost se vlastně nechala zmobilizovat ve velkém. Kreml má k dispozici obrovskou novou lidskou sílu. Možná ne tak dobře vyzbrojenou, možná ne tak dobře vycvičenou, jako to bylo loni v únoru. Ale bavíme se stále o statisícové armádě, která bude bojovat hlavně svým počtem.

Takže pokud Rusko zaútočí, dává to z jeho pohledu velkou logiku. Bude mu řada proměnných hrát do karet. Dobrou zprávou pro Ukrajinu možná je jen to, že na avizovanou ofenzivu se chystá už řadu měsíců. Ale co bude, to opravdu nevím.

V podcastu byly dále využity zvuky z archivu Andrease Papadopulose, České televize, Bloomberg TV, facebookového profilu Stepana Barny a telegramový kanál Dambiev.