Země duchů. Karabach po blitzkriegu zpustl, válka se může přesunout do Arménie

Náhorní Karabach 6. října 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Do Náhodního Karabachu před pár dny dorazila mise OSN. Stalo se tak po dlouhých třech dekádách. Jaká je tedy na místě situace? Skutečně tak vážná?
V Náhorním Karabachu situace skutečně vážná je, a to už poměrně dlouhou dobu. Když odmyslím, že tam mizerná situace panuje celou postsovětskou éru, tak bych chtěl zdůraznit, že tam už několik měsíců probíhá blokáda ze strany Ázerbájdžánu. Začátek můžeme datovat 12. prosincem 2022. Humanitární situace se za těch několik měsíců, kdy do oblasti nebyly vpouštěny zdravotnické potřeby, potraviny, léky, energie a ve finále tam byly i velké problémy s pitnou vodou, dramaticky zhoršila, a celá oblast se ocitla prakticky na pokraji hladomoru. Neříkám, že tam hladomor jako takový propukl, ale když bych to řekl trošku odosobněným výrazem, tak tam lidé zažívali velký potravinový diskomfort. Když tam po 9 měsících, myslím, že to bylo 12. září, dorazil první humanitární konvoj (který ale nedorazil přes Lačinský koridor, který spojuje Arménii s Náhorním Karabachem, ale z ázerbájdžánské strany přes Agdam) tak si leckdo mohl říct, že nastane uklidnění a že dojde k deeskalaci napětí. Nicméně opak byl pravdou. Týden potom Ázerbájdžán zahájil bleskovou válku – finální úder na tu oblast, kterou vždycky považoval za svoji součást, která se odštěpila se snahou připojit se k sousední Arménii. Tímto bleskovým úderem z pohledu Baku Ázerbájdžán obnovil svoji teritoriální integritu.

Bavíme se o malé oblasti v regionu Zakavkazska, vtěsnané mezi Ázerbájdžán a Arménii. Z té oblasti odešlo za poslední dny a týdny na 100 tisíc lidí. Jsou tam úplně vylidněná města – nepřišla pomoc od OSN nakonec pozdě? Má vůbec ke komu směřovat?
OSN často chodí pozdě a selhává v takových situacích. A do Náhorního Karabachu skutečně přicházejí, jak se lidově říká, s křížkem po funuse. Jestli tam v té oblasti žilo na formálně 120 tisíc Arménů (já osobně bych operoval s trochu menším číslem) a nyní máme zaregistrovaných nějakých 100 až 101 tisíc uprchlíků ve vlastní Arménii (přičemž tam někde těch pár tisíc lidí „lítá statisticky“), tak OSN přichází v momentě, kdy sama odhaduje, že v oblasti zůstalo maximálně tisíc Arménů.

Nikdo tam nežije. Když jsem Náhorní Karabach několikrát navštívil v dobách, kdy ho ovládali etničtí Arméni, tak tam byla celá řada pustých míst. To bylo v důsledku první války o Náhorní Karabach na začátku 90. let v čele se známým případem ázerbájdžánského města Agdam, které bylo vybombardováno a rozstříleno a zůstalo jako postapokaliptická ukázka toho, co dokáže válka. Byla tam také celá řada dalších vesnic duchů – částečně v ruinách, hlavně ve východní části Náhornokarabašské republiky, která se potom přejmenovala na republiku Arcach – což je mezinárodně nikým neuznaný arménský stát na území Náhorního Karabachu. Nicméně v současnosti je pustý úplně celý Karabach. Když si vezmeme, že to je oblast, která měla přes 4000 km čtverečních a Stěpanakert byl zhruba 60tisícové hlavní město, správní středisko, (Ázerbájdžánci mu říkají Chankendi, Stěpanakert je arménský název), tak to musí být pohled ještě mnohem dramatičtější a děsivější než situace, která tam byla do té doby, kdy se města a vesnice duchů nalézala jen ve východní části. Nyní je to celá oblast, která bude v dohledné době pravděpodobně dosídlena etnickými Ázerbájdžánci. Ale to bude nějakou dobu trvat. Videa, která jsem z oblasti viděl, působí někdy velmi sugestivně.

Náhorní Karabach v září ovládly vojenské síly Ázerbájdžánu velmi rychle – na to, jak dlouho se o tu oblast bojuje… Jak je to možné?
Ázerbájdžán byl během 25 let od období příměří z května 1994 stále frustrovanější – myšleno ve smyslu statičnosti a neúspěšnosti mírových jednání. Nějakých 13–15 % jeho území ovládala arménská vojska. Arméni první válku z vojenského hlediska vyhráli, ale arménská strana tu dobu, kdy měla naprosto nezpochybnitelnou vojenskou výhodu a mnoho trumfů při vyjednávání, prospala. Oddalování, neřešení a spoléhání se na status quo vedly k tomu, že byl Ázerbájdžán stále více frustrovaný. Ale jak rostla ta ázerbájdžánská frustrace, tak rostla síla ázerbájdžánské ekonomiky. Mezi ázerbájdžánské zákazníky patří i Česká republika. Ázerbájdžán začal velice důsledně kapitalizovat své přírodní bohatství, které se nalézá především v kaspickém šelfu, v kaspické pánvi. Je tam ropa, zemní plyn, ty, nejdůležitější uhlohydráty. O tom bohatství rozhodovala velice úzká klika rodiny ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva. Alijev je regulérní diktátor, takže se v souvislosti s Ázerbájdžánem nemůžeme bavit o nějakých demokratických procesech. Peníze za nerostné zdroje směřovaly na konta Alijevovy rodiny a jeho klanu, ale Alijev také začal zásadně posilovat ozbrojenou sílu Ázerbájdžánu, což Arménie nedělala.

Arménie byla uklidněná příměřím.
Byla ukolébaná příměřím a spoléhala se na ruskou pomoc a garance, které sice byly smluvně stvrzeny, ale Rusko nikdy nepřerušilo vztahy s Baku. A vnímavější arménští analytici velice nervózně tento proces sledovali a upozorňovali na to, že ruská podpora není jednoznačná, že ruská strana prodává spoustu kvalitní zbrojní techniky Ázerbájdžánu a Arménii posílá s prominutím šrot. A to často za tichého souhlasu arménských elit, což mělo především formu korupčních vazeb. Ulehčeno to bylo tím, že v Arménii byl dlouho u moci tzv. karabašský klan, což byla garnitura politiků – karabašských Arménů, kteří se skutečně v Karabachu narodili, a mnozí z nich si udělali jméno v první karabašské válce, kterou Arménie dovedla z vojenského hlediska do vítězného konce. A ten karabašský klan, který je symbolizován především bývalým prezidentem jak Náhorního Karabachu, tak později Arménie, Robertem Kočarjanem, to byla velmi proruská klika. U moci byla dlouho a pokud chceme někoho na arménské straně vinit z toho marazmu, do kterého se Arménie a arménské ozbrojené síly dostaly, tak je to právě karabašský klan. Situace dospěla do takového stádia, že Ázerbájdžán získal vojenskou převahu, vojenskou superioritu, která se jasně ukázala v roce 2020…

V šestitýdenní válce. To byl ostrý, horký konflikt…
Naprosto jasně... Svět byl orientován spíše na problémy s COVIDem-19 a tak dále. A celkově to mezinárodní dění bylo v mnoha ohledech rozhozené, tak toho využili. Navíc měli k dispozici mnohem asertivnějšího patrona než Arménie – a to Erdoğanovo Turecko, který tam navíc dokázal naverbovat také tisíce syrských džihádistů, kteří naprosto prokazatelně na ázerbajdžánské straně bojovali.

Kde to začalo?

Proč o Náhodní Karabach ty dva státy soupeřily?
Když se rozpadalo carské Rusko a rodilo se bolševické Rusko a Sovětský svaz, tak v této oblasti žilo 91 % etnických Arménů a zhruba 9 % Ázerbájdžánců. Nicméně, když v kontextu dohod Vladimíra Iljiče Lenina s Kemalem Atatürkem, který byl velkým advokátem těch svých soukmenovců, etnických bratranců (Ázerbájdžánci nejsou totéž, co anatolští Turci, ač jsou to národy příbuzné a velmi blízké), tak Lenin přiřkl oblast Náhorního Karabachu Ázerbájdžánské sovětské socialistické republice – a Arméni to brali vždycky jako křivdu. V průběhu 70 let existence Sovětského svazu se dostáváme na konec 80. let, kdy je tam Arménů pořád 76 % – čili naprosto jasná populační většina v té oblasti je tvořena etnickými Armény. V kontextu hlavně perestrojky, kdy se díky glasnosti otevírají různé staré historické křivdy a národnostní spory a tak dále, byly arménské požadavky jedny z prvních, poněvadž Arméni je měli velmi dobře i intelektuálně vyargumentované. V této souvislosti hrála důležitou roli arménská diaspora. Velmi silná většina etnických Arménů žije mimo nezávislý národní stát Arménů. Ázerbájdžánci nebyli úplně připraveni na to se s tím vypořádávat. Sovětské centrum tehdy stranilo spíše Ázerbájdžánu, a to z poměrně logického důvodu – poněvadž se bálo o dominoefektu. Povolíme administrativní územní změny v souvislosti s Náhorním Karabachem a máme tady řetězec dalších. Ten parad suverenitětov, přehlídka suverenit, zasáhl celý postsovětský prostor v opravdu plné parádě. Ale případ Náhorního Karabachu byl první, ve světě hodně rezonoval a jako první začínal dostávat ozbrojenou formu. Ozbrojené střety tam začínají už na konci roku 1987, přičemž rok 1988 je naprosto běžně brán jako začátek ozbrojeného konfliktu o Náhorní Karabach. Až od toho počátku roku 1992 se z konfliktu stává mezistátní válka. Skutečně to bereme jako konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem, kdy je Náhodní Karabach tím jablkem sváru.

V průletu historií této oblasti jste zmínil, že na tomto zakavkazském písečku si rádi hrají Rusko a Turecko. Jak Recep Tayyip Erdoğan na jedné straně a Vladimir Putin na té druhé pozorují to, co se v Náhorním Karabachu děje? Jak se vylidnil, jak ho Ázerbájdžán velmi rychle po dlouhotrvajícím ozbrojeném konfliktu převzal?
Erdoğan samozřejmě Ázerbájdžán v této souvislosti podporuje a Alijev má Erdoğanovu podporu, co se týče protiarménských kroků, kroků proti Náhornímu Karabachu a tak dále. Co se týče putinského Ruska, tam je důležité zmínit jednu věc. Oni vnímají (a i Západ to tak často schematicky vnímá), že Arménie je proruská. Režim, především ten Kočarjanův, proruský byl a potom ten Sarkisjanův, což byl jeho nástupce a stejně jako Robert Kočarjan byl karabašský Armén. Ale v roce 2018 dochází v Arménii k takzvané sametové revoluci, při které se dostává k moci dnešní arménský premiér Nikol Pašinjan. A barevné revoluce, jak my moc dobře víme, Vladimir Putin nemá rád a nemá rád politiky (především politiky v postsovětském prostoru), kteří se dostávají k moci tímto způsobem. Takže Vladimir Putin ten Pašinjanův příchod k moci nepřijal. A rozhodl se potrestat Pašinjana a tu jeho garnituru a lidi, kteří ho volili, tím, že dal od karabašské záležitosti ruce pryč. A tím dal Ázerbájdžánu při nejmenším tichý souhlas k reintegraci.

Ukázalo se to velice dobře v šestitýdenní válce – tam skutečně faktická pomoc z ruské strany nepřišla. V listopadu 2020 tam bylo uzavřeno příměří, kdy se Rusko zavázalo k určitým krokům, jako je třeba patrolování toho Lačinského koridoru.

Jediné spojnice mezi Arménií a Náhorním Karabachem…
Přesně tak. A to je složitá cesta. Párkrát jsem tam jel, a jet tam nějakým klasickým tahačem, kamionem je řidičsky skutečně velká výzva. Nepředstavujme si to jako nějakou dálnici. Silnice je sice z celkem kvalitního asfaltu, ale přece jenom vede přes horské průsmyky ve vysokohorském prostředí. A jak se Rusové tohoto úkolu zhostili jsme viděli na té devítiměsíční blokádě, kdy vůbec nebyli schopni těch svých závazků dostát. Celá řada karabašských Arménů, kteří byli vždycky ještě více proruští než mnoho Arménů v samotné Arménii, byla naprosto v šoku z toho, jak se k nim Rusové chovají a že vůbec nejsou schopni zajistit jim fyzickou bezpečnost.

Obloukem jsme se dostali zpátky do současnosti, kdy arménský Náhorní Karabach přestává 1. ledna 2024 existovat.
Prezident Šachramanjan to tedy k 1. 1. 2024 lidově řečeno zabalil. Ale nic jiného mu ani nezbývalo.

Protože mu tam nezbyli ani lidi, kteří utekli do Arménie.
Úplně to implodovalo. A naprosto pochopitelně za té stávající situace. A Karabach jako arménský Karabach přestává existovat.

Potenciál k něčemu horšímu

Zajímá mě ještě jedna dodatečná otázka. Co to bude znamenat pro Arméni? Protože přijmout 100 tisíc lidí není jen tak. Co s nimi bude dál? A co to znamená do budoucna pro vztahy mezi Arméni a Ázerbájdžánem?
Přijmout je rozhodně nebude jen tak. Arménie je formálně 3milionová, ale reálně tam žije spíše méně lidí. Kvůli té letité geopolitické situaci, která znamenala i ekonomický marasmus a reálnou chudobu, je tam velký odliv lidí a mozků. A přijmout 100 tisíc lidí v takové zemi to je velká zátěž. Mezinárodní společenství (především to západní) tam tu situaci ignoruje a ignorovalo. Nyní Arménii slibuje, že jí bude pomoženo v humanitární zátěži, která na ni byla těmi 100 tisíci uprchlíků uvalena. Je nutné si ještě uvědomit, že kvůli té blokádě přicházejí uprchlíci ve velice mizerném zdravotním stavu. Vyhladovělí, s nemocemi, které nemohli léčit, poněvadž se tam hroutil zdravotnický systém kvůli tomu, že tam nebyly pouštěny dodávky léků, zdravotnických potřeb atd. Světová zdravotnická organizace už pokud vím zahájila nějaké reálné kroky pomoci z Bruselu, Washingtonu – tam je poměrně silná arménská lobby. Ale zátěž to bude samozřejmě obrovská.

A pro další vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem to znamená co?
Samozřejmě to zadělalo na další obrovské křivdy. Je to regulérní etnická čistka. To, že není zatím až tak krvavá, je to dost možná jen zatím. Protože to, že se ti lidi zvedli, nebo že se zvedli sami, tak to neznamená, že to udělali dobrovolně.

Také tam mohli zůstat. Ázerbájdžán říkal: my vám nic neuděláme.
Ale věřte diktátorskému režimu, který nerespektuje základní lidská práva a svobody ani svých vlastních etnických soukmenovců. Takže věřit cokoliv takovému režimu nemůže velmi často ani sám Ázerbájdžánec, natož Armén. V té vzájemné dehumanizaci a démonizaci došlo tak daleko, že to je práce na generace a generace. Pokud to vůbec někdy nějakým způsobem změněno či vyléčeno bude.

Co bude po 1. lednu 2024? Jaká je vaše predikce?
Nebude tam žádný Armén. Možná tam pár stovek Arménů zůstane – to by se Baku trochu hodilo, aby mohlo říkat, že se integrují a Ázerbájdžán nějakým způsobem garantuje jejich práva, integruje je do společnosti a tak dále. Možná v oblasti kolem Stěpanakertu zůstane nějaký formální status. Samozřejmě by se to hodilo hodně Rusku, aby tam pár Arménů zůstalo, aby mohli odůvodňovat svoji vojenskou přítomnost. Ale reálně arménský Karabach končí. A není zde vůbec vyloučeno, že se ten konflikt může přilít v mezistátní konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem. K přestřelkám dochází i včera, dnes, přímo na mezinárodní arménsko-ázerbájdžánské hranici v arménské provincii Gegharkunik. Oni se obviňují navzájem. Jsou tam historicky i územní požadavky na jih Arménie, na spojení Korinu s Nachičevanem. Celá řada Ázerbájdžánců v duchu pan-turkických idejí by možná ráda tu genocidu Arménů, která byla započatá během té první světové války, dokončila. Taková rétorika je naprosto běžná na sociálních sítích i v ázerbájdžánském akademickém prostředí. Dokonce i íránští Ázerbájdžánci, kteří se rádi jezdí v létě opíjet do Jerevanu, protože do křesťanského města Alláh nevidí, tak také vyjadřují nadšeně to sjednotí a vyhladí Armény z povrchu zemského. Vidíme, že někteří ázerbájdžánští vojáci mají nášivky s portrétem osmanského ministra války Envera Paši s protiarménskými nápisy atd. Stále zde existuje i tato rovina. Navíc v kontextu, kdy Turecko nikdy nepřiznalo odpovědnost za arménskou genocidu. Celkově ta politika popírání je velmi bizarní a je to ve své podstatě pokračování té genocidy. Minimálně na rétorické úrovni. Potenciál k tomu, aby tam došlo k něčemu ještě horšímu, bohužel existuje. A netvařme se, že se jedná o něco, co už se dnes přeci nemůže stát. Podívejme se, jak dopadly vztahy mezi Rusi a Ukrajinci. Nechci být úplně pesimista, ale zvykl jsem si už očekávat cokoliv.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize, serveru News.am a youtubových kanálů AP Archive, AFP News Agency a Al Jazeera English.