Venezuela bývala prosperující jihoamerickou zemí, dnes se utápí v krizi. Všudypřítomná chudoba a nedostatek přitom bolestně decimují zejména místní zdravotnictví. Police v lékárnách zejí prázdnotou, pacienti jsou odkázáni na vzájemnou solidaritu a lékaři, jejichž plat nestačí ani na jídlo, utíkají ze země. Příběhy lidí v kulisách krize zachytil režisér Tuki Jencquel. „Bují šarlatánství a léčení hadím olejem,“ líčí v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha/Caracas 10:11 16. března 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Stařenka Rosalía Zolová otevírá svou lékárnu. Dělá to každé ráno, přestože od ní většina zákazníků odchází s nepořízenou. Léky – ať už na horečku nebo pro onkologicky nemocné pacienty, zkrátka nejsou.

Mrtví švábi, plesnivé zdi, nedostatek léků. Venezuelské zdravotnictví kolabuje

Číst článek

Příběh lékárnice je jen jedním dílkem smutné mozaiky, kterou ve svém dokumentu Está Todo Bien (Vše v pořádku) skládá venezuelský režisér Tuki Jencquel. Svůj snímek nedávno přijel představit na lidskoprávní festival Jeden svět.

„Mimo hlad a nedostatek potravin má stav zdravotnictví na lidi největší dopad,“ říká filmař v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

V dějišti humanitární katastrofy zachytil příběh mladého lékaře, onkologicky nemocných pacientek i humanitárního pracovníka. Jak se kolabující zdravotnictví promítá do života Venezuelanů? A existuje v „nemocné zemi“ naděje na šťastný konec?

Viděla jsem váš film včera a musím říct, že ve mně vyvolal smutek a celkem zoufalý pocit beznaděje. Jsou tohle také emoce, které vládnou současné Venezuele?
Líbí se mi vaše otázka, že na to nahlížíte z jiného úhlu. Nevím, jestli je to nálada, která v současnosti ve Venezuele převládá. Myslím totiž, že jsou Venezuelané obecně vzato velmi optimističtí. Tak jsou zkrátka nastavení. Vždy doufají, že budoucnost bude lepší. Ta beznaděj, kterou popisujete, je spíše můj vlastní negativní pohled, který se do filmu promítl. Zrovna dnes jsem byl v Muzeu Franze Kafky – což je jeden z mých oblíbených autorů. A vzpomněl jsem si, že když jsem film natáčel, četl jsem Proces. A měl při tom povědomý pocit.

Kontury státu, který není zcela viditelný. Lidé volající po pomoci od vládních organizací, které existují na papírech nebo sídlí v budovách, ale ve skutečnosti lidem neslouží… Tenhle pocit zoufalství a neschopnosti cokoliv udělat, pocit viny za vlastní existenci, která je zároveň vaším trestem a že není nikdo, kdo by vám pomohl – to cítím, když čtu Proces a cítím to, i když jsem ve Venezuele.

Podle vás je tedy situace v zemi stejně absurdní jako děj Kafkova románu?
Ano, je to něco, čemu jde jen stěží rozumět – jde to mimo jedince. Ten v tom všem může jen stát a stát dokud nezemře. Myslím, že to je přesně to, čím mnoho lidí ve Venezuele právě prochází. Až 80 procent populace si nemůže dovolit tři jídla denně, děti chodí do postele hladové – ale mají obézního prezidenta, který v televizi tančí salsu a hoduje v tureckých restauracích. Je to totální absurdita, nesoulad, skoro bych řekl perverze.

Myslím, že tuhle situaci můžeme nazvat humanitární krizí. A hrdinové Está todo bien v ní žijí - lékař, jehož výplata nevystačí ani na jídlo, pacienti zoufale hledající pomoc a lékárníci, kteří nemají co prodávat. Je to právě zdravotnictví, kde se krize projevuje nejvíce?
Myslím, že je rozhodně jednou z nejvíce zasažených oblastí. Ale ta situace – situace zhrouceného státu – je viditelná v celém systému, ve všech formách veřejných služeb. Vidíte ji v hromadné dopravě, ve zdravotnictví, v dodávkách potravin, v bezpečnosti. Napříč celou společností. Ale mimo hlad a nedostatek potravin má stav zdravotnictví na lidi největší dopad.

Bylo právě pozorování takového zoufalství na celém natáčení nejobtížnější?
Popravdě… ti lidé, se kterými jsme natáčeli, v jejich chování bylo tolik důstojnosti. Ve způsobu, se kterým přistupují ke svému životnímu údělu. Nikdy nikdo ani sebemenším zábleskem nedal najevo, že by vyžadoval soucit, že chce politování. Vždy byli velmi důstojní a silní. Plni naděje. To mi svým způsobem při natáčení dodávalo sílu. Když vidíte, jak v té situaci lidé bojují a to nejmenší, co můžete udělat, je zachytit to – sami nemůžete upadnout do deprese. Když jsem viděl, jak bojují, dobíjelo mě to. Samozřejmě ale byly dny, kdy jsem se vracel domů a byl jsem naprosto zdrcený.

Dopad na nás jako diváky je zřejmě o to silnější, že se s postavami můžeme ztotožnit. Sledujeme osudy obyčejných lidí, jako jsme my sami, kterým do života vpadla krize a musí jí čelit.
Všichni jsou totiž představiteli střední třídy, nebo alespoň toho, co bývalo střední třídou. Jsou to lidé, kteří do celého toho víru krize spadli. Rozhodl jsem se nesoustředit na ty nejchudší – jejich příběhy byly daleko smutnější a temnější – ale spíše vypovídaly o chudobě jako takové, než o současné krizi.

Lékaři žebrající na ulicích

Jedna ze scén, které mi uvázla v hlavě, zachycuje jednání místních politiků, kteří na sebe pokřikují, hádají se a z ochozů na ně lékaři volají: „Pacienti umírají v našich náručích a vy nic neděláte!“ Je tohle scéna typická pro současnou politickou situaci?
Ano, bylo to tak alespoň v době natáčení. Aby tomu ale diváci opravdu porozuměli, musí znát místní politickou scénu. Rozhodl jsem se ji tolik neakcentovat a raději vystihnout obecnou náladu – absurdní státní vedení. To, co popisujete, je parlament zvolený v prosinci 2015. Opoziční koalice měla většinu a chtěla prosadit zákon, podle kterého by zažádala o mezinárodní humanitární pomoc. Ale zůstala bezmocná. Dnes vidíme to samé, ale už tehdy byla situace závažná. Ve filmu pak pozorujeme vládní orgány, které se zákon snaží zablokovat a parlament, který v té době neměl žádnou moc s tím něco udělat.

Jak je vůbec možné, že politici situaci takhle ignorovali, zatímco lidé umírali a nedostávalo se jim ani základní zdravotní péče? Báli se?
Přiznáním toho, že je krize a že potřebují humanitární pomoc, by dali najevo, že jimi prodávaná ideologie zklamala. Raději předstírají, že se nic neděje, že média lžou a že má Venezuela nejlepší systém zdravotní péče na světě. A možná jim na ostatních vůbec nezáleží, nevím. Ale je to dost šílené.

Dotkla se mě také scéna, ve které se mladý doktor Efraím baví s pacientem a říká, že mu zdvojnásobili plat. Pacient je překvapený a ptá se ho, co s tolika penězi bude dělat. Na což Efraím odpovídá, že si nejspíš koupí dvě kila mouky. To od něj byla nadsázka?
Ne, taková je realita. Proto také víc než polovina venezuelských doktorů zemi opustila. Buď za hranicemi pracují jako lékaři, anebo dělají jinou práci. Někteří žebrají na ulicích.

Efraím je rozhodnutý v zemi zůstat, přestože mnoho jeho přátel odešlo. Opustí Venezuelu nakonec i on? Jste s ním ještě v kontaktu?
Bohužel zatím nemohu o Efraímovi ani Franciscovi (humanitární pracovník, další z postav filmu, pozn. red.) hovořit. Požádali mě, abych moc nemluvil o tom, co právě dělají.

Rozumím. Můžete alespoň naznačit, jak za současných okolností, po odchodu tolika zdravotníků, fungují nemocnice?
Nefungují. Mnoho zařízení je zavřených, protože nemají personál. Pacienti musí v čekárnách čekat v dlouhých frontách a často je ošetřují lidé, kteří nemají dostatek zkušeností a potřebných vědomostí.

Spása v hadím oleji

Jak se nemocní s takovou situací vyrovnávají?
Mnoho z nich využívá domácí léčitelství. Bují šarlatánství, léčení hadím olejem a podobné věci. Mnoho lidí se také obrací ke své víře a doufají, že situaci změní nějaká vyšší moc nebo spirituální síla.

Ve snímku popisujete i to, jak si někteří shánějí léčiva přes sociální sítě. Překvapilo mě, jak snadné je získat to, co nemají lékárny, přes Facebook či Twitter. 
Myslím, že lidé obecně dokážou být velmi kreativní. Nejen ve Venezuele, ale jistě i v Česku. Když něco nenajdete, zkoušíte to jinde, a když to není ani tam… zkrátka hledáte jiné způsoby. Když tedy lidé nemohou pomoc sehnat v lékárně, obrací se jeden na druhého. A sociální sítě jsou v tomhle dobrým propojením. Pokud má někdo léčiva, která už nepotřebuje, proč by je zahazoval, když je může dát někomu, kdo je potřebuje?

Takový nedostatek potřebných léků si u nás ani neumíme představit…
Ano, ale třeba včera jsme měli promítání a debatu v městské knihovně a starší paní, Češka, ke mně potom přišla a říkala, že jí to hodně připomnělo dobu, kdy bylo Československo součástí sovětského bloku. Nevím, možná to nebylo tak zlé, ale zkrátka jí to přišlo povědomé. Dokonce plakala. Byl to velmi emotivní moment.

Emotivní, a také smutný, konec má i váš film. Vidíte vy sám pro Venezuelu nějakou nadějnou cestu z krize? Má reálný předobraz dokumentu happy ending?
Ne. Nevidím, že by se věci zlepšovaly. Dokonce si myslím, že se o dost zhoršily od té doby, co jsem film natočil. Ale nemám křišťálovou kouli, nevím, zda se něco změní. Doufám, že lidé v mé zemi brzy budou mít férové a svobodné volby. Ale dokud k tomuhle nedojde – nemyslím, že se toho mnoho změní. 

Daniela Brodcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít