‚Děti džungle‘. Známe detaily boje o přežití, který se zapíše do dějin Kolumbie

Budeme se bavit o velké zprávě, kterou zaznamenal celý svět. Čtyři děti se našly po čtyřiceti dnech v džungli, po pádu letadla, živé. Jsou zcela v pořádku?
Myslím, že v pořádku jsou. Teď se nacházejí ve vojenské nemocnici v Bogotě, měly by tam být dva až tři týdny. Lékaři jim dávají výživu, mají tam psychologa, protože zažily určité trauma, ale z posledních zpráv víme, že se jim daří celkem dobře.

Probíhá nějaké vyšetřování toho, co se vlastně stalo? Proč letadlo spadlo, jak spadlo, proč nemohli čtyřicet dní ty děti najít?
Letadlo spadlo kvůli tomu, že to byla malá Cessna s jedním motorem, a podle dosavadního vyšetřování to vypadá, že motor selhal a letadlo se zřítilo do nepřístupné, husté džungle. Trvalo dokonce dva týdny, než se jeho trosky našly. Letadlo spadlo 1. května, 15. května letadlo našli a začalo pátrání po dětech, když se zjistilo, že zřejmě přežily a někde putují džunglí.

Trvalo to tak dlouho kvůli tomu, že džungle je zalesněná tak moc, že…
To je taková úplně zelená stěna.

Nevidíš na dvacet metrů.
Nevidíš. Když vojáci pátrali po dětech, měli mezi sebou rozestupy nějakých deset, dvacet metrů, protože se báli, aby ty děti třeba neminuli. Tak hustá ta džungle je.

Děti samotné v džungli

Pojďme to odvyprávět od začátku. Ty jsi to řekl: 1. května malá Cessna 206 letí nad amazonskou džunglí, najednou se jí porouchá motor a spadne?
V letadle byl pilot, člen jednoho domorodého kmene, Magdalena Mucutuy, což byla máma těch dětí, a čtyři děti, nejstarší Lesly je třináct let, pak tam byly ještě tři další děti, celkem tedy tři holčičky a jeden chlapeček. Nejmladší holčičce bylo jedenáct měsíců a v džungli oslavila své první narozeniny, chlapečkovi byly čtyři roky a ten tam zase oslavil páté narozeniny. Nejmladší holčička se údajně dokonce naučila v džungli chodit nebo začala dělat první kroky. Letěli ze zhruba tři sta padesát kilometrů vzdáleného města, kde je čekal jejich otec, který z jihu Kolumbie utekl před partyzány, protože mu vyhrožovali smrtí. Vláda sice podepsala dohodu s FARC, levicovou gerilou, se kterou bojovala desítky let, aby už k žádné válce nedocházelo, ale pořád tam jsou určití rebelové, zvlášť ELN, což je taková odnož FARC, která armádě pořád určitým způsobem vzdoruje. Jde jim hlavně o drogové stezky, které chtěli kontrolovat, a o ilegální doly, kde se těží zlato a nad kterými taky chtějí mít kontrolu a obohacovat se. Manuelovi, otci dětí, vyhrožovali, aby jim nezasahoval do byznysu a nechal je na pokoji. On ze dne na den zmizel, pak zavolal svojí manželce Magdaleně, řekl: „Vezmi děti, nastupte do letadla a přileťte za mnou, a potom zkusíme jít třeba do Bogoty a začít zbrusu nový život.“ To byl důvod, proč nasedli do letadla.

Letadlo se zřítilo někde doprostřed amazonské džungle v Kolumbii?
Kolumbie je rozdělena na takzvané departamenty a letadlo spadlo mezi Caquetá a Guaviare, což je na pomezí amazonské džungle a takových jejich savan, oni jim říkají východní savany. Jde o totálně nepřístupný terén, kde žijí prakticky jenom nomádské kmeny, a my víme, že některé z nich mají minimální nebo vůbec žádný kontakt s civilizací.

Co se odehrávalo po pádu letadla a co o tom víme? Protože to teď musí odvyprávět ty děti, ne? Protože dospělí... přežili?
Jiný zdroj nemáme, protože nikdo z dospělých pád letadla nepřežil. Lesly teď řekla svému dědovi, který byl navštívit nemocnici, že máma přežila další čtyři dny, než zesnula. Děti nejdřív jedly mouku z juky, jak se tomu říká, to je takový ten maniok, typické jídlo domorodých obyvatel v oblasti.

Kde ho sehnaly?
Měly ho na palubě letadla asi tři kila. To snědly, a potom už neměly co jíst, tak se tedy vydali do džungle. Podle nejstarší dcery jim matka řekla: „Jděte, najděte si tam pomoc, jděte také ke svému otci.“ To údajně řekla Lesly, nejstarší dcera. Děti se tedy vydaly do amazonského pralesa. Že se jim dařilo přežívat, víme kvůli tomu, že když po nich armáda a některé domorodé kmeny zahájily pátrání, tak neustále nacházely indicie toho, že děti pralesem putují. Byla tam odhozená kojenecká láhev, špinavá plenka, nůžky, gumičky do vlasů a takové věci. Pátrající taky našli přístřešek z palmového listí a větví, kde se děti snažily schovat, protože je zrovna období monzunových dešťů. Takže ještě ke všemu měly tu smůlu, že prakticky každý den byly zmoklé, asi se jim moc dobře nehojily nejrůznější rány jako škrábance a podlitiny, které utrpěly po cestě, protože, jak říkám, to je zelená stěna a lehce se tam zraníte.

Takže děti se po pádu letadla vydaly džunglí nějakým směrem, asi hledat civilizaci nebo pomoc, ostatně to jim říkala jejich matka, která postupně umírala čtyři dny. Vydaly se tedy do džungle. Mezi tím už ale v Kolumbii museli vědět, že nějaká Cessna do džungle spadla.
Sledovali ji na radaru, takže věděli, že letadlo tam někde spadlo, ale najít ho byl problém, takže jim opravdu trvalo dva týdny, než ho našli.

Ale věděli asi, kde spadlo, pokud jim zmizelo z radaru, ne? 
Jasně, ale to jsou stovky kilometrů čtverečních džungle, takže asi není jednoduché najít malinké letadlo, které spadne do takového zeleného moře.

Našli trosky, a pak se vydali hledat děti, pokud přežily.
Myslím, že děti se šly prostě někam do džungle najíst a najít pitnou vodu. Štěstí je, že to byly domorodé děti, zvlášť Lesly se už v džungli docela dobře vyznala, takže šly hledat nějaký potok a říčku. I kvůli tomu vojáci našli stopy dětí u jedné takové říčky, protože ony podle ní šly, aby měly pitnou vodu. Člověk si může říct, když prší, tak proč nepijí, že? Jenomže ta voda třeba zrovna padá na listy rostliny, která je jedovatá, takže to není moc velká legrace. Ale Lesly například věděla, jaké ovoce jíst, jaké ne, protože některé ovoce je taky prudce jedovaté. Bylo to kvůli tomu, že členové její rodiny, aspoň to vyprávěli její strýcové a tety pro kolumbijská média, si s dětmi hráli hry na přežití, takže je učili, jak si postavit nějaký přístřešek z přírodního materiálu, co v džungli jíst, nebo nejíst, jak se tam chovat, jak najít cestu k pitné vodě a tak. Zřejmě i kvůli tomu děti přežily. Kdyby to byly děti bělochů, tak by asi neměly šanci. Ještě k tomu musíme říct, že imunita domorodých dětí je jiná než potenciálně bělošských dětí. Nejsem odborník, ale bělošské děti by asi chytly třeba malárii nebo něco takového.

Tak jednomu z dětí byl rok…
To je asi ten největší zázrak, že to malé dítě přežilo. Ostatně to byl vlastně dvojí zázrak, protože děti přežily pád letadla, a pak čtyřicet dní v džungli.

Náročná záchranná akce

Jak velká ta pátrací akce vlastně byla? Protože kolumbijské úřady zjistily, že spadlo tady letadlo, našli se trosky, vydaly se hledat děti. Kdo všechno se do toho zapojil? 
Bylo to velmi emocionální, čtyři malé děti ztracené někde v džungli, kde na ně může zaútočit jaguár, puma nebo anakonda.

Jedovaté ovoce…
Přesně tak, je to v panenské přírodě, kde žijí jen nomádské kmeny, se kterými civilizace ani nemá pořádný kontakt. Takže to byl od začátku atraktivní příběh a sledovala to opravdu celá Kolumbie. 

Ta operace se jmenovala Naděje.
Jmenovala se Naděje. Gustavo Petro, levicový prezident, který se dostal k moci, je to půl, tři čtvrtě roku, se sám angažoval a informoval společnost. Udělal tedy chybu, že 17. května už na svůj Twitter napsal, že se děti našly, ale to byla mylná informace.

To byly jenom ty trosky, že?
Tvrdil, že našli i děti, ale měl špatné informace, tak se omluvil a tweet dokonce asi o den později smazal. Nasadil do té operace asi sto padesát vojáků, asi tři psy, nějakých sedmdesát členů domorodého kmene a mezi lidmi, kteří děti hledali, byl i jejich otec Manuel. Pročesali stovky kilometrů pralesa a za ty tři týdny, nebo jak dlouho to trvalo, probádali asi každý kout džungle. Ale znovu říkám, jak nemáte žádný výhled před sebe, tak je to hrozně těžké. Byla to svým způsobem jehla v kupce sena. Teď se zjistilo, aspoň to tvrdí jejich děda, že se děti dokonce bály, kdo za nimi jde, protože slyšely... Byla to hlučná operace, měli k tomu samozřejmě i vrtulníky, ze kterých rozhazovali letáky, na kterých stálo: „Jdeme vám pomoct, zůstaňte, nikam neutíkejte.“

To mohli shazovat třeba i potraviny, ne?
Shazovali i potraviny, balíčky z potravin, děti údajně ani jeden z nich nenašly. Ale možná se opravdu bály, tak se schovávaly ve stromech, aby je nenašli, protože nevěděly, kdo za nimi jde. 

Protože si mohly myslet, že to jsou třeba nějaké gerilové skupiny?
Třeba, ale přece jenom, teď z toho nechci dělat žádnou pohádku, ale domorodci se přece jenom po džungli pohybují tiše, a teď máte sto lidí, kteří křičí: „Lesly, Lesly!“ Z megafonu pouštěli nahrávku jejich babičky v jejich dialektu, která jim říkala: „Zůstaňte na místě, my si pro vás jdeme, nebojte se, jdeme vám na pomoc.“ Ta operace trvala každý den dvacet čtyři hodin, pomocí infračerveného záření a reflektorů džungli prohledávali i v noci, protože měli strach, že každá ztracená hodina snižuje šance dětí na přežití. 

Trvalo to, jak říkám, čtyřicet dní. Okamžik, kdy ty děti našli, byl jaký? Ten už mohli popsat i dospělí, kteří hledali, tak kde je nakonec našli?
První, kdo je našel, byl jeden ze psů, šestiletý belgický ovčák, který se jmenuje Wilson. Smutná zpráva je, že se sám v džungli ztratil a do dnešního dne ho vojáci hledají. Pes se k dětem dokonce přidal. Víme to, protože, jak teď děti tráví čas v nemocnici, tak tam nakreslily obrázek, jak jdou džunglí, a je tam nakreslený i tento pes a je u něj napsáno „Wilson“. On byl první, který se k nim dostal. Ale děti se pak při svém putování dostaly na nějakou mýtinu, kde nebylo moc stromů, takže je člověk z dálky mohl vidět, a jeden z vojáků řekl, že slyšeli plakat batole, tak se k nim samozřejmě rozběhli. První věta snad byla, řekl ji chlapec: „Moje máma zemřela.“ To byla jedna z prvních vět a Lesly řekla, že mají hlad a jestli jim nemůžou dát něco k jídlu. Nastoupily do vrtulníku a odletěly asi nejdřív do nějakého krajského města, a potom do Bogoty, kde se o ně stará tým lékařů. Už za nimi byl i prezident.

Byl?
Myslím, že v sobotu se za nimi stavil. On je považuje za…

Za nějaké národní hrdiny, ne?
Za národní hrdiny, on řekl, že to jsou děti džungle, a teď jsou to děti celé Kolumbie. Když je našli, z vysílačky se ozvalo: „Milagro, milagro, milagro, milagro,“ což je zázrak pro každé z těch dětí, protože čtyřicet dní, jak už jsme řekli, to je samozřejmě velký zázrak. A když ta zpráva byla zveřejněná, potvrzená, tak lidé v Bogotě vylezli na balkony, začali tleskat, auta začala troubit na klaksony, ta společnost zřejmě opravdu tím příběhem žila.

Ale nejenom v Kolumbii, ne? Tím žila velká část světa, kde se to objevilo ve zprávách.
Asi ano, ale nevím, že by v Praze někdo tleskal.

Takhle jsem to nemyslel, ale že určitě i v České republice ten příběh byl sledovaný.
Určitě ano, ale myslím, že byl sledovaný třeba v zemích, kde znají tropický prales a vědí, jak nebezpečné může být ztratit se v takovém lese.

Nevšední příběh

Myslíš i z toho důvodu, že se třeba ta neštěstí stávají častěji? Já nevím, jak je  v Kolumbii časté, že spadne letadlo.
Letadla asi padají, ale myslím, že tento příběh vstoupí do historie, protože toto se až tolik neděje, zvláště za takových okolností.

Já se ptám i z toho důvodu, že ty jsi v té oblasti žil, konkrétně ve Venezuele, napsal jsi o tom i knihu, takže víš, jak to tam vypadá. Tak děje se, nebo už se v minulosti někdy stalo, že by byla tak velká pátrací akce po přeživších po pádu letadla?
Já si to nevybavuju, zvlášť případ, ve kterém šlo o čtyři malé děti. Myslím, že to opravdu vstoupí do historie, jak řekl i prezident a jak to tvrdí řada dalších lidí, a zvlášť, že to dopadlo dobře. Nemusím připomínat, že Kolumbie má historii únosů bohatých lidí, politiků, lidí s konexemi, které do amazonské džungle unesli partyzáni a chtěli výkupné nebo nějaké lepší podmínky při vyjednávání s vládou.

Takže to mohlo dopadnout úplně jinak?
Když se mě ptáš na to, jestli Kolumbie něco takového zažila, tak mě asi nejvíc vyvstává na paměti příběh Ingrid Betancourtové. To byla prezidentská kandidátka, kterou FARC unesla v roce 2002, to bylo v dobách, kdy země byla v občanské válce. Na jedné straně levicový partyzáni, na druhé polovojenské jednotky, armáda, do toho kokainové kartely, to byl jeden vír násilí a hrozivých věcí. Ale Ingrid v džungli zůstala šest let, než ji armáda osvobodila. To se samozřejmě taky sledovalo, co s ní bude. Ona má navíc francouzské kořeny a v té době se snažila, nebo byla součástí kampaně na prezidenta. K tomu bych to asi přirovnal, tehdy také celá země sledovala, co se v džungli děje a kdy dojde k nějaké záchranné akci. Dlouho trvalo, než se zjistilo, kde by mohla být, takže ji taky považovali dlouho za mrtvou. Nechci říct, že u těch dětí si lidé mysleli, že to nepřežijí, ale každý další den to samozřejmě vypadalo, že to asi nebude šťastný příběh.

Nakonec to šťastný příběh je. Gustavo Petro, prezident Kolumbie, to označil za případ totálního přežití, který vstoupí do historie, sám jsi říkal, že to tak patrně  skutečně bude. Myslíš si, že to tak vnímá i celá kolumbijská společnost?
Určitě, myslím si, že Kolumbie po padesáti letech občanské války, po covidu, teď inflace, jedna špatná zpráva za druhou... Každá země asi občas potřebuje nějaký příběh naděje a inspirace.

Jestli to někdo třeba nezlehčuje?
Nevím, před pár dny jsem mluvil s jedním domorodcem, bylo to hodně zajímavé povídání, protože jeho pohled na ty děti, na džungli a na všechny okolnosti kolem toho byly trochu jiné než, řekněme nás bělochů. Sice nezlehčoval nebezpečí džungle, zvlášť, co se týká dravé zvěře, ale pro něj to trošku bylo drama bílého muže. Mluvím o tom mediálním humbuku, sociálních sítích a emocionálně vypjatých plačtivých zprávách. Tento domorodec mi říkal: „Myslím, že to dopadne dobře, a to ze tří důvodů. Jednak to jsou domorodé děti, a když narazí na nějaký kmen, tak nejen, že je ochrání, ale adoptuje si je a vezme si je za své, a džungle je naše matka, a i když je svým způsobem nebezpečná, tak nám taky dává život.“ Takže byl dost optimistický. Ještě samozřejmě tvrdil, že sám zažil, že se někteří členové kmene ztratili v džungli, dokonce i nějací zkušení lovci, a že se třeba ke svému kmeni vrátili až po letech. Ale nebylo to tak, že…

Ztratili pojetí o čase třeba?
Ztratili pojetí o čase, ale vrátili se s nějakou novou moudrostí, dovedností, zkušeností, s nějakými novými vizemi. Díval se na to trochu jinak, ale nechtěl bych, aby to vyznělo, že to úplně zlehčoval, protože samozřejmě i on věděl, že roční dítě vystavené všem nebezpečím džungle, že to je prostě strašně nebezpečné. Ale byl to takový jiný pohled. Taky trochu kritizoval armádu, že se při záchranné akci chovala moc hlasitě, a tím si mohla znepřátelit lesní duchy. Říkal, že tyto a jiné bytosti by dětem mohly třeba po cestě ublížit. Ale to je jeden pohled, myslím, že většina těm dětem držela palce a asi to sledovala den ode dne. V tom jim samozřejmě pomáhala média, která to sledovala. Byla tam spousta spekulací, co se děje, neděje, jak daleko od nich vojáci můžou být. Nakonec se zjistilo, že děti byly jenom tři hodiny chůze od letadla, takže byly poměrně blízko. Ale znovu, je to tak špatný a těžký terén, že tam člověk jde krok za krokem, musí různě obcházet, prodírat se. Anebo chodily v kruhu, kdo ví, to se ještě všechno dozvíme. Ale zvládly to.

V podcastu byly dále využity zvuky z ČT, youtubových kanálů El País, Noticias Caracol, Guardian, Vanguardia, Daily Mail, CNN en Espańol, Todo Noticias a twitterového účtu marchenojob.