Záhada MH370: Hledači trosek hrozili smrtí. Existují teorie o sestřelení i únosu letadla Rusy

Co se doopravdy stalo se zmizelým letounem malajsijských aerolinek, díl II.
Článek vydaný v časopisu The Atlantic. Napsal William Langewiesche.

Kapitola III. Zlatá žíla

Indický oceán omývá desetitisíce kilometrů pobřeží – přijde na to, kolik ostrovů započítáte. Když Blaine Gibson začal pátrat po troskách, neměl jasný plán. Odletěl nejprve do Myanmaru, ostatně stejně tam měl namířeno. Po příletu se byl podívat na pobřeží a poptat se místních, kam přesně oceán vynáší naplaveniny. Nasměrovali ho na pár pláží a místní rybář ho na ně vzal lodí. Gibson sice našel nějaké úlomky, ale nic, co by pocházelo z letadla. Řekl místním, aby měli oči na stopkách, nechal jim na sebe kontakt a přesunul se dál. Podobně se zastavil na Maledivách a na ostrovech Rodrigues a Mauricius. Nic ale neobjevil.

Pak přišel 29. červenec 2015. Asi šestnáct měsíců potom, co letadlo zmizelo. Tehdy našla úklidová četa na pláži francouzského ostrova Réunion skoro dva metry velký aerodynamicky tvarovaný úlomek, který zřejmě právě vyplavil oceán na břeh. Šéfa uklízečů, muže jménem Johnny Bégue, napadlo, že by snad mohlo jít o úlomek letadla. Neměl ale tušení z jakého. Na chvíli zauvažoval, že z toho kousku vytvoří pomníček, položí ho na nedaleký trávník a zasadí kolem nějaké květiny, místo toho ale zavolal do lokálního rádia. Záhy se objevili četníci a předmět odnesli pryč.

Nalezený kousek na pláži ostrova Réunion byl poměrně rychle identifikován jako součást letadla Boeing 777. Konkrétně mělo jít o takzvaný flaperon – řídící plochu, která kombinuje funkci klapky a křidélka a najdete ji na odtokové hraně křídla. Podle sériového čísla následně vyšetřovatelé zjistili, že jde skutečně o část ztraceného malajsijského letadla.

Byl to tolik potřebný fyzický důkaz toho, pro co zatím existovala jen elektronická data. Totiž že letadlo prudce narazilo do hladiny Indického oceánu – tisíce kilometrů východně od Réunionu. Zatím se ale pořád nevědělo, kde přesně k tomu došlo.

Rodiny cestujících se v tu chvíli musely vzdát jakékoli naděje, že jejich milovaní mohou být stále na živu. Byl to pro ně šok bez ohledu na to, jak racionální a realistický pohled na zmizení letadla do té doby měli.

Grace Nathanovou objev trosek úplně zničil. Svěřila se mi, že několik týdnů po nalezení odlomeného kusu stroje byla jen sotva schopná normálně fungovat.

Gibson odletěl na Réunion. Na pláži tam narazil na Johnnyho Béguea. Byl vstřícný, ukázal mu, kde vyplavený kus letadla našel. Francouzská vláda už nechala provést pátrání po dalších úlomcích, ale bezvýsledně. I tak se Gibson – byť bez velkého očekávání – rozhodl kolem jen tak porozhlédnout. Ono nějakou dobu trvá než se sem na Réunion přes Indický oceán, tedy od východu na západ v nízkých zeměpisných šířkách, cokoli dostane. Navíc tenhle kus křídla možná dorazil dřív a rychleji než jiné zbytky letadla – jeho část mohla fungovat jako plachta.

Gibson dal na Reúnionu rozhovor jednomu místnímu novináři. Oblékl si na něj tričko s nápisem Hledání pokračuje. Pak odletěl do Austrálie, kde se měl setkat se dvěma oceánografy – Charithou Pattiaratchim z University of Western Australia v Perthu a Davidem Griffinem, který pracuje pro vládní výzkumné centrum v Hobartu. Griffin byl také přidělen jako poradce pro Australský úřad pro bezpečnost v dopravě, který pátrání po letu MH370 vedl.

Griffin i Pattiaratchi jsou experty na proudy a větry Indického oceánu. Griffin dokonce strávil několik let monitorováním plovoucích bójí pro sledování proudů, a tak už začal s modelováním pravděpodobné cesty úlomku na Réunion. Doufal, že se mu podaří plochu podmořského pátrání po zbytcích letadla zúžit. To, co potřeboval Gibson, bylo prozaičtější: chtěl vědět, kde je největší šance, že trosky oceán vyplaví. Dostalo se mu rady, že by kousky mohl najít na severovýchodním pobřeží Madagaskaru a taky možná, byť s menší pravděpodobností, na pobřeží Mosambiku.

Gibson se rozhodl pro Mosambik. Nikdy dřív tam nebyl a mohl si tak aspoň odfajfkovat 177. navštívenou zemi. Vybral si město Vilankulo. Zdálo se být bezpečné a mělo hezké pláže. Dorazil tam v únoru 2016. Na místě prý požádal o radu rybáře, od kterého se dozvěděl o písčině Paluma. Byla hned za útesem, kam rybáři vyráží sbírat ztracené sítě a bóje vyplavené Indickým oceánem.

Gibson najal lodníka Sulemana, aby ho tam odvezl. Našli spolu nejrůznější harampádí, hlavně plasty. Pak ale najednou Suleman na Gibsona zavolal. Do výšky zvedl asi 60 centimetrů velký trojúhelníkový střep. Tázavě pohlédl na Gibsona: „Není to z 370?“ Úlomek měl plástvovitou strukturu a na povrchu podle šablony vysprejovaná slova “No step”, tedy “nešlapat”.

Gibson si nejprve úplně nemyslel, že by zrovna tenhle kousek mohl být z nějakého velkého letadla. Vzpomíná na to takhle: „Mozek mi říkal, že to nemůže být z toho letounu, ale srdce tvrdilo opak. A teď vám řeknu něco osobního – museli jsme se pak už vrátit, a tehdy se tam objevili dva delfíni, duchovní zvířata mé matky. Doprovodili nás z té písčiny. Když jsem ty delfíny viděl, projelo mi hlavou, že tenhle kousek bude z toho hledaného letadla.”

Můžeme si o tom myslet, co chceme. Ukázalo se ale, že Gibson měl pravdu. Ten úlomek z vodorovného stabilizátoru byl téměř určitě z letu MH370. Gibson odcestoval do hlavního města Maputo a předal střep australskému konzulovi. Pak zamířil do Kuala Lumpuru. Právě včas, aby mohl být u druhého výročí tragické události. Tentokrát už ho přijali jako starého přítele.

V červnu 2016 Gibson obrátil pozornost ke vzdálenému severovýchodnímu pobřeží Madagaskaru, které se nakonec ukázalo být zlatou žílou. Už první den prý našel tři kusy letadla a další dva o pár dní později. Týden na to, na jiné pláži, vzdálené asi 13 kilometrů, získal další tři kousky. A tím to nekončilo. Rozneslo se totiž, že Gibson je ochoten za trosky zaplatit. Jednou prý dal za úlomek 40 dolarů – tolik peněz, že vesničané proflámovali celý den. Holt místní rum je očividně dost laciný.

Spousta vyplavených trosek neměla s letem MH370 nic společného, desítky z nich byly ale s pravděpodobností – a některé i s jistotou – identifikovány jako části hledaného boeingu. Asi třetinu z nich našel Gibson. Oceánograf Griffin se dokonce obával, že jeho četné objevy na Madagaskaru mohou zkreslit statistiky na úkor možných nalezišť víc na sever. Nazval to Gibsonovým efektem.

Faktem nicméně zůstává, že ani po těch letech se podle nalezených trosek nikdo nedopracoval k vytrasování přesné polohy letounu v jižní části Indickém oceánu. Gibson ale dál neklesá na mysli a stále doufá, že objeví další trosky, které by zmizení letounu osvětlily – například ohořelou elektroinstalaci svědčící o požáru nebo střepiny dokazující zásah raketou – ačkoli to, co víme o posledních hodinách letu takové možnosti do značné míry vylučuje.

Objevení takové spousty trosek nicméně dokládá, že analýzy satelitního spojení vedly správným směrem. Stroj letěl dalších šest hodin, než se zřítil. Nikdo se nepokusil s letounem kontrolovaně klesat. Roztříštil se.

Gibson si myslí, že stále existuje šance na nalezení nějakého řekněme vzkazu v láhvi, nějaké zoufalé zprávy, kterou někdo napsal v posledních chvílích života na palubě letadla odsouzeného k zániku. Gibson už na plážích našel několik batohů a velké množství peněženek – všechny prázdné. To, co bylo takovému vzkazu nejblíž, je podle něj malajsky psaná zpráva na spodní straně kšiltovky. Překlad toho nápisu zní: „Na vědomí tomu, koho se to může týkat: Můj drahý příteli, setkáme se později v domku pro hosty.“

Kapitola IV. Konspirace

Po zmizení letu MH370 byla spuštěna tři oficiální vyšetřování. První bylo největší, nejdůkladnější a taky nejdražší. Zajišťovali ho Australané a šlo o technicky pokročilé pátrání pod vodní hladinou. Zaměřilo se na hledání největší části trosek, aby bylo možné získat letová data a hlasové záznamy z kokpitu. Zahrnovalo výpočty pravděpodobného chování letounu, rozbory satelitních záznamů, studium oceánských proudů, desítky statistických analýz a taky zkoumání naplavenin z východoafrického pobřeží – většina z nich pocházela od Blaina Gibsona.

Celá tahle akce si vyžádala náročné námořní operace v nejrozbouřenějších částech oceánu. Nápomocní byli dobrovolníci z řad inženýrů a vědců, kteří se spojili prostřednictvím sociálních sítí. Sami si začali říkat Nezávislá skupina a pracovali tak efektivně, že jejich práci vzali s díky v potaz i samotní australští vyšetřovatelé. A to se v historii šetření nehod ještě nikdy nestalo. Tak či onak, po více než třech letech a utracených 160 milionech dolarů, což je skoro 4 a půl miliardy korun, Australané případ bez úspěchu uzavřeli.

V pátrání započatém Australany pokračovala po letech americká společnost Ocean Infinity. Na předchozí snahy navázala v roce 2018, a to na objednávku malajsijské vlády. Domluvili se, že pokud pátrání nebude mít žádný výsledek, vláda za něj nebude nic platit. Do hledání byli zapojeni vyspělí, dálkově ovládaní podvodní roboti a lidé z Ocean Infinity pokryli další část úseku oceánu určeného sedmým, a tedy posledním spojením letu se satelitem. Zaměřili se na oblast, které dávala Nezávislá skupina největší šance. Po několika měsících však i pátrači z Ocean Infinity skončili bez úspěchu.

Druhé oficiální vyšetřování vedla malajsijská policie. Ta prověřila každého, kdo byl na palubě, včetně přátel těchto lidí. Těžko říct, jaký byl skutečný rozsah nashromážděných informací – výslednou zprávu tehdy v kompletním znění nechtěl nikdo zveřejnit. Dokonce ji označili za tajnou a přístup k ní neměli ani malajsijští vyšetřovatelé. Někdo zevnitř nakonec ale zprávu vynesl. A právě tehdy vyšlo najevo, že jsou v ní určité nedostatky.

Především se zdálo, že zpráva neobsahuje všechny známé informace o kapitánu Zahariem. Ne že by to někoho překvapovalo. Premiérem Malajsie byl tou dobou Najib Razak, odporný člověk, údajně obrovský korupčník. V malajsijských novinách byla cenzura. Kdo dělal potíže, toho nechali zmizet. Úředníci měli důvod k ostražitosti. Museli myslet na svou kariéru a zřejmě se i strachovali o život. Bylo evidentní, že padlo rozhodnutí už dál nešťourat ve věcech, které mohly vrhnout špatné světlo na malajsijské aerolinky nebo tamní vládu.

A pak tu bylo ještě třetí oficiální vyšetřování. Jeho účelem bylo zjistit příčinu nehody. Mělo být provedeno mezinárodním týmem podle těch nejvyšších standardů. Jenže nakonec si ho vzala na starost pracovní skupina namátkově sestavená malajsijskou vládou. Od samého počátku přitom tým nefungoval, jak měl. Policie a armáda jím opovrhovala. Vládní činitelé ho vnímali jako rizikový. Zahraniční odborníci, kteří byli vysíláni na pomoc, odjížděli sotva přijeli.

Americký expert odkazující na mezinárodní letecký protokol, kterým se má šetření leteckých nehod řídit, řekl následující: „Příloha 13 tohoto dokumentu týkající se vyšetřování nehod se šila na míru stabilním demokraciím. Ve státech, které jsou nestabilní, autokratické a plné byrokracie, kde aerolinky vlastní vláda nebo je tam považují za věc národní prestiže, se tato příloha aplikuje poměrně těžko. Takovým státem je i Malajsie.”

A přidáme ještě jeden hlas, tentokrát nejmenovaného blízkého pozorovatele pátrání po zmizelém letu MH370. Vypověděl následující: „Je jasné, že hlavním cílem Malajsijců bylo nechat to být. Od začátku měli tendenci věci zastírat. Ne proto, že by se snažili něco hrozného utajit, ale protože nevěděli, kde je pravda, a báli se, že by se ven mohl dostat nějaký kompromitující materiál. Jestli něco skrývali? Ano, to, o čem sami neměli tušení.“

Z této třetí linie vyšetřování nakonec vznikla zpráva o skoro 500 stranách a jen sotva splňovala požadavky zmíněné Přílohy 13. Byla plná šablonovitých popisů systémů Boeingu 777, které byly zjevně převzaty z příruček a byly v tomhle případě k ničemu. Ostatně, vůbec nic ve zprávě nemělo vypovídací hodnotu, protože dokumenty od Australanů už plnohodnotně pokryly všechny relevantní informace ze satelitů a přinesly i analýzy oceánských proudů.

Zpráva Malajsijců mohla být těžko považována za něco víc než jen snahu o retuš australských informací. Jejím jediným přínosem byl upřímný popis selhání řízení letového provozu, a to pravděpodobně jen proto, že polovinu odpovědnosti bylo možné přenést na Vietnamce a taky proto, že malajsijští dispečeři představovali politicky nejsnazší cíl. Zpráva Malajsijců byla zveřejněna v červenci 2018, víc než čtyři roky po tragické události. Uvádí se v ní, že vyšetřovací tým nebyl schopen určit, proč letadlo zmizelo.

Takový závěr vybízí k dalším spekulacím. Ne že by byly důvodné, satelitní data tvoří nejpřesnější záznam trasy letu a těžko s nimi polemizovat. Pokud ale mají lidé příběhu podloženého čísly věřit, musí mít důvěru v čísla samotná. Kdekdo na sociálních sítích šířil teorie, které ignorovaly satelitní data a v některých případech dokonce i radiolokátory, letecké systémy, záznamy o řízení letového provozu, fyziku letu nebo základní geografická fakta.

Tak například jedna Britka, která na internetu vystupuje pod jménem Saucy Sailoress a živí se čtením z tarotových karet, se potloukala po jižní Asii se svým manželem a psy. Byli spolu na zaoceánské plachetnici. Tvrdí, že té noci, kdy let MH370 zmizel, pluli Andamanským mořem a ona viděla, jak se k ní blíží něco, co vypadá jako řízená střela. Náhle se prý proměnila v nízko letící letadlo s dobře osvětleným kokpitem. Mělo být obklopené podivnou oranžovou září a zanechávat za sebou kouřovou stopu. Když prolétlo kolem, usoudila, že jde o sebevražednou misi namířenou proti čínské námořní flotile. V té chvíli ještě netušila nic o ztraceném letu MH370. Když se to ale za pár dní dozvěděla, vyvodila pro sebe jasnou souvislost. Zřejmě nepravděpodobnou, ale publikum si našla.

Jeden Australan zase už několik let tvrdí, že našel zmizelý boeing prostřednictvím aplikace Google Earth. Na mělčině a neporušený. Odmítá přitom prozradit, o jaké místo jde. Mezitím shání peníze na to, aby se na místo sám vydal.

Na internetu narazíte na zvěsti o tom, že letadlo bylo nalezené v celku v kambodžské džungli, že přistálo na indonéské řece, vletělo do časové trhliny nebo bylo vtaženo černou dírou. Podle jednoho scénáře stroj odletěl zaútočit na americkou vojenskou základnu na britském ostrově jménem Diego Garcia v Indickém oceánu. Letadlo prý mělo být sestřeleno. 

Vyšla taky online reportáž o tom, že se kapitán Zaharie objevil živý v jedné tchajwanské nemocnici a trpěl ztrátou paměti. Tenhle příspěvek měl tak velký ohlas, až ho musely malajsijské úřady – poněkud rozhořčeně – dementovat. Tato zpráva mimochodem pocházela ze satirického webu, který mimo jiné informoval taky o tom, že amerického cestovatele a dva jeho šerpy v Nepálu sexuálně napadlo stvoření podobné yettimu.

Newyorský publicista Jeff Wise prozměnu přišel s hypotézou, že jeden z elektronických palubních systémů byl možná přeprogramován, aby vykazoval falešná data. Měl vysílat signál, že letoun odbočil v oblasti Andamanského moře na jih, zatímco ve skutečnosti zamířil na sever směrem na Kazachstán. To vše, aby vyšetřovatele svedl ze správné cesty.

Tenhle údajný trik rozsáhle studoval a popsal v knize, kterou vydal v roce 2019. Podle něj mohli letadlo unést Rusové, aby odvrátili pozornost od tehdy probíhající anexe Krymu. Slabým místem Wiseovy hypotézy je ale chybějící vysvětlení, jak by mohly části letounu skončit v Indickém oceánu, pokud by letadlo skutečně odletělo do Kazachstánu. Jeho teorie je, že trosky v oceánu někdo úmyslně nastražil.

V době, kdy se do pátrání pustil, byl Blaine Gibson na sociálních sítích nováčkem. A čekalo ho překvapení. Popsal, že hned jak našel první části trosek – ten trojúhelníkový díl s nápisem “Nešlapat” – hned se objevili internetoví trollové. A s každým dalším nalezeným kouskem jich přibývalo.

Internet jitří emoce i v případě zcela bezvýznamných událostí. Co teprve taková katastrofa? Gibson byl obviněn z podvodu a z pouhého využívání pozůstalých, taky z honu za publicitou, z drogové závislosti, byl označen za ruského agenta, amerického agenta a úplně nakonec za blázna. Začaly mu chodit výhrůžky smrtí – šlo o zprávy na sociálních sítích i telefonáty jeho přátelům věštící jeho konec.

V jedné ze zpráv Gibsona neznámý člověk varoval, že pokud nepřestane pátrat po troskách letu MH370, bude z Madagaskaru odjíždět v rakvi. V jiné zprávě mu pisatel hrozil, že zemře na otravu poloniem. A to nebylo zdaleka všechno. Gibson na to ale nebyl připraven a nedokázal se bránit. Ve dnech, které jsem s ním strávil v Kuala Lumpuru, přicházely další útoky. Gibsona v té těžké době podporoval kamarád z Londýna. Tehdy mi řekl: „Udělal jsem tu chybu, že jsem se zaregistroval na Twitter. Ti lidé jsou kyberteroristé. To, co dělají, funguje…. je to efektivní.“ Gibson měl z toho všeho trauma.

V roce 2017 Gibson vymyslel způsob, jak nalezené trosky oficiálně převézt z Madagaskaru. Odevzdával je tamním úřadům, které je poté předaly malajsijskému honorárnímu konzulovi a ten zajistil jejich zaslání do Kuala Lumpuru k přezkoumání a uskladnění. Dne 24. srpna 2017 byl na honorárního konzula Malajsie spáchán atentát. Zastřelil ho muž, který z místa činu uprchl na motorce. Nikdy ho nedopadli.

Jeden francouzský zpravodajský zdroj uvedl, že konzul měl temnou minulost a jeho vražda tedy zřejmě neměla s letem MH370 žádnou spojitost. Gibson nicméně vyhodnotil, že nějaké pojítko existuje. Přestal proto zveřejňovat informace o tom, kde je, a nesděluje ani to, kam má namířeno. Nepoužívá e-mail a telefonuje jen zřídka. Kvůli šifrované komunikaci má rád Skype nebo WhatsApp. Často mění SIM karty. Občas má dojem, že ho někdo sleduje a fotí si ho.

Není pochyb o tom, že Gibson je jediným člověkem, který se rozhodl pátrat na vlastní pěst a podařilo se mu nějaké trosky letu MH370 najít. Představa, že by kvůli tomu ale někdo vraždil, je jen těžko uvěřitelná. Snad by se něčemu takovému dalo věřit, kdyby trosky letadla skrývaly stopy k nějakým temným tajemstvím a mezinárodním intrikám. Nicméně důkazy – a většina z nich je nyní veřejně dostupná – ukazují jiným směrem.

Pokračování příště.

V podcastu byly použity zvuky z komunikace mezi dispečery a kokpitem MH370, na Youtube záznam zveřejnila CNN. Pochází od malajsijských úřadů. Text z časopisu The Atlantic byl přeložený a zeditovaný pro potřeby podcastu.