Dokud bude pokračovat ghettoizace, střety mladých s policií ve Francii neustanou, varuje emeritní profesor
Francouzské nepokoje mají od roku 1981, kdy na východním předměstí Lyonu vypukly protesty známé jako horké léto v Les Minguettes, stále stejný průběh. Policie zabije nebo vážně zraní mladého člověka, což vyvolá vlnu násilí v postižené čtvrti i okolí. Nad eskalujícími protesty se pro akademický server Conversation zamýšlí emeritní profesor z Univerzity v Bordeaux Francois Dubet.
Posledních 40 let dominuje městským vzpourám ve Francii zuřivost mladých lidí, kteří útočí na symboly pořádku a státu, tedy radnice, sociální centra, školy a obchody. Ničí přitom vlastní čtvrti.
Jejich obyvatelé to sice odsuzují, ale současně chápou motivaci protestujících. Volení zástupci, sdružení, církve, sociální pracovníci a učitelé přiznávají svou bezmoc a odhalují institucionální a politické vakuum.
Ze všech vzpour bylo horké léto v Les Minguettes jediné, které připravilo půdu pro sociální hnutí. Byl jím Pochod za rovnost a proti rasismu v prosinci 1983, který čítal více než 100 tisíc lidí a byl významně medializován.
Nepokoje ve Francii
Současné nepokoje ve Francii odstartovala smrt 17letého mladíka Nahela, kterého zastřelil policista při dopravní kontrole. Video ze zásahu se rozšířilo po sociálních sítích. Mladík řídil sportovní vůz bez řidičského průkazu a snažil se ujet. Policista je vyšetřován kvůli zabití. Jeho právník uvedl, že policista mířil na nohu řidiče, ale při rozjíždění vozu do něj narazil, což ho přimělo vystřelit směrem k jeho hrudi, a neměl v úmyslu teenagera zabít.
Levicový deník Libération dal demonstraci přezdívku La Marche des Beurs, což je hovorový výraz označující Evropany, jejichž rodiče nebo prarodiče pocházejí z afrického Maghrebu. Od té doby žádné podobné hnutí z popela nepovstalo.
Pokaždé při nepokojích se politici rychle vtělí do osvědčených rolí: pravice odsuzuje násilí a pokračuje ve stigmatizaci čtvrtí i obětí policie, levice odsuzuje nespravedlnost a slibuje sociální politiku. V roce 2005 se tehdejší ministr vnitra Nicolas Sarkozy postavil na stranu policie.
Současný francouzský prezident Emmanuel Macron vyjádřil soucit s mladíkem zabitým policií v Nanterre, ale politici a autority jsou v dotčených čtvrtích sotva slyšet. Opakování městských nepokojů ve Francii a jejich scénáře přinášejí několik poměrně jednoduchých ponaučení, vypočítává profesor Dubet pro akademický server Conversation.
Ghettoizace
Zaprvé, městská politika země se míjí účinkem. V posledních čtyřiceti letech bylo vynaloženo značné úsilí na zlepšení bydlení a občanské vybavenosti. Byty jsou kvalitnější, existují sociální centra, školy, vysoké školy a veřejná doprava. Na druhé straně se však zhoršila sociální a kulturní rozmanitost znevýhodněných předměstí. Nejčastěji jde o chudé nebo finančně nestabilní obyvatele, kteří jsou buď potomky přistěhovalců, nebo jsou sami přistěhovalci.
‚Spravedlnost za Nahela, spravedlnost za Adamu.‘ I přes zákaz protestovalo v Paříži přes dva tisíce lidí
Číst článek
Ti, kdo mohou periferii opustit, dlouho neváhají. Rychle je pak nahrazují ještě chudší obyvatelé ze vzdálenějších oblastí, pokud k tomu mají příležitost a prostředky. Životní podmínky se tedy zlepšují, ale sociální prostředí se rozpadá.
Jakkoli se lidé zdráhají mluvit o znevýhodněných francouzských čtvrtích, sociální proces, který v nich probíhá, je skutečně procesem ghettoizace. Tento termín označuje rostoucí propast mezi čtvrtí a jejím okolím a její sebeuzavírání posilované zevnitř. Navzdory penězům a dobré vůli místních představitelů se lidé stále cítí vyloučeni ze společnosti kvůli svému původu, kultuře nebo náboženství.
Toto vyloučení funguje oběma směry a nepokoje v minulých dnech ukázaly, že volení zástupci a sdružení nemají ve čtvrtích, jejichž obyvatelé se cítí ignorováni a opuštěni, žádnou oporu. Výzvy ke zklidnění zůstávají nevyslyšeny. Rozkol není jen sociální, ale také politický.
Nenávist k policii
I proto se stále častěji setkáváme s tím, že se mladí lidé střetávají s policií. Obě skupiny fungují jako „gangy“ s vlastními teritorii. Stát se opírá o legální násilí a mladí lidé o svou skutečnou nebo potenciální delikvenci.
Policie je posuzována jako „mechanicky“ rasistická, každý mladý člověk je a priori podezřelý. Mladí lidé cítí k policii nenávist, což dále podněcuje policejní rasismus a násilí na mládeži.
Starší obyvatelé by si přáli více policistů, kteří by dohlíželi na pořádek, ale také podporu vlastních dětí. Když však zemře mladý člověk, všechno vybuchne a přijde další povstání.
Vzestup krajní pravice
Emeritní profesor z Univerzity v Bordeaux Francois Dubet ale v současné situaci spatřuje i něco nového. Za prvé je to vzestup krajní pravice. Povstalci si vyřizují rasistické účty a nenávist je hybnou silou demonstrací. Panují obavy, že se tato hysterie promítne do výsledků voleb.
Druhým aspektem je politická a intelektuální paralýza politické levice. Ta sice odsuzuje bezpráví, ale nezdá se, že by předložila jiné politické řešení než reformu policie. Nepokoje spíše podněcuje, než aby konflikt zažehnala.
Dokud bude proces ghettoizace pokračovat, střety francouzské mládeže s bezpečnostními složkami jen tak neustanou, varuje emeritní profesor z Univerzity v Bordeaux Francois Dubet v komentáři pro akademický server Conversation.
