Týrání v plzeňské LDN? Bylo otázkou času, než to zase vyplave na povrch, míní socioložka

Praha 1. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Anno, věnovala ses příběhu z Plzeňska, kde se personál v jedné z tamních léčeben dlouhodobě nemocných měl nevybíravě chovat k seniorce. Upozornila na to její vnučka, podle které mělo v LDN docházet: „k hrubému zacházení, vulgárnímu oslovování, vyhrožování a zbytečnému přivazování k posteli.“ Jak ses k tomu případu dostala?
Anna Košlerová: Ozvala se mi její vnučka s tím, že její babička byla hospitalizovaná v Plzeňské nemocnici Privamed a nezdálo se jí, jak tam s babičkou zacházeli. Je veřejné tajemství, že se s lidmi v LDN nezachází dobře, občas to vyplave na povrch v nějaké mediální kauze, ale novinářsky je hrozně těžké tyto případy popsat a doložit. Je to proto, že ti, kterých se to týká, se z nemocnic často nedostanou anebo nejsou schopni vypovídat. V tomto případě mi ale vnučka velmi pomohla, protože udělala spoustu práce za mě. Celý případ měla výborně zdokumentovaný, měla k dispozici i skryté nahrávky, které už předala policii. Pak je předala mně a já jsem mohla pracovat s napůl začatou investigativní prací. 

Je to asi LDN od LDN, ale bavíme se o konkrétním případu, který jsi zmapovala za pomoci vnučky babičky, které se mělo dít nějaké příkoří. Mluvila jsi o skrytých nahrávkách, tak co přesně se mělo té paní dít a co je na nahrávkách? 
Vnučka si stěžovala na několik věcí. Je prokazatelné, že personál nemocnice zacházel s její babičkou hrubě, hrubě ji oslovoval, zaznívaly tam věci jako „ty mrcho jedna“ a také výhrůžky typu „jestli nepřestaneš hulákat, zalepím ti pusu“. Problematické bylo také kurtování seniorky. Tím mám na mysli, když jí přivazovali ruce k posteli. V Česku existuje zákon o zdravotních službách, který definuje, kdy a za jakých okolností lze využít omezovacích prostředků. Jde to jedině v případě, že člověk ohrožuje sám sebe nebo okolí, a pouze na nezbytně dlouhou dobu. V zákoně také stojí, že vše musí být důkladně zapsáno ve zdravotní dokumentaci pacienta. V případě této babičky zápisy chyběly, což potvrdila i policie, podle které se nemocnice dopustila přestupku. 

Týrání jako přestupek?

Pokud to policie vyhodnotila jako přestupek, tak dá se tomu říkat týrání? 
Záleží, koho se zeptáš. Když pomineme kurtování, tak podle policie bylo jednání s pacientkou, tedy způsob, jakým ji personál nemocnice oslovoval, v mezích zákona. Podle zdravotní etičky Barbory Řebíkové to bylo zcela nepřijatelné, podle ní žádný kontext neospravedlní neuctivé a ponižující jednání ze strany zdravotníků. Také jsem mluvila s právničkou Šárkou Duškovou, která se specializuje na práva pacientů a podle které lze podobné verbální útoky definovat jako formu psychologického násilí. 

Nepřijatelné to pochopitelně bylo také pro vnučku, která mě s případem obeznámila. Pak je otázka, jak se na celou věc dívala nemocnice. Mluvila jsem s primářem nemocnice Privamed a nenabyla jsem dojmu, že by si nemocnice připouštěla nějaké větší pochybení. 

To znamená, že se tato LDN hájí? Věděla o tom, co se přesně dělo? 
Věděla o tom, protože to řešila policie. Primář mi řekl, že v nahrávkách žádné hrubosti neslyšel, ale zároveň přiznal, že je neslyšel celé. 

Nemocnice tedy o případu ví, ale nepřiznává, že by došlo k nějakým hrubostem. Zároveň mi primář řekl, že jedna ze sester, která tam dříve pracovala, už tam nepracuje a naznačil, že mohlo dojít k ne úplně šťastnému jednání s rodinou. Ale víc to nespecifikoval. 

Identity dotčených lidí redakce zná, rozhodli jsme se je ale nezveřejňovat. Co bude s tímto případem dál? 
Byla jsem v kontaktu s právničkou vnučky, která mi popisovala, že případ hodlá řešit v rámci trestního řízení a že se také budou obracet na ombudsmana. Zdůraznila, že jejich cílem je upozornit na systémový problém a to, čemu jsou nejzranitelnější pacienti, jako tato babička, vystavováni, aniž by se mohli nějak bránit. 

Lucie Vidovićová: Nějaké formě násilí čelí velké množství seniorů

Jak časté jsou podobné případy, o tom mluvíme podrobněji se sociální gerontoložkou Lucií Vidovićovou z Masarykovy univerzity. Co jste si říkala, když jste četla příběh z plzeňské LDN? Co bylo to první, co vám proletělo hlavou?
Lucie Vidovićová: Na jednu stranu naprostá panika, na druhou stranu je to něco, co se dá čekat, protože tyto věci se bohužel ději. Byla jen otázkou času, kdy se to znovu dostane na povrch a na veřejnost. 

Když říkáte, že se takové věci dějí, znamená to, že toto není jeden případ ze sta, ale že každý druhý, třetí, čtvrtý senior v institucích typu LDN zažívá nějakou šikanu nebo nenávist?
Pro Českou republiku ještě nemáme přesná data, co se týká sociálních institucí nebo zdravotní péče, ale ze zahraničních výzkumů, které dělá i Světová zdravotnická organizace, víme, že se každý druhý pečující přiznává, že se dopustil nějakého násilí. Když říkám násilí, tak tím myslím velice široký pojem od týrání, zneužívání po podrývání důstojnosti. Mohou to být relativně lehké věci, jako když se někde ožene a řekne „uhni, dědku starej“, ale mohou to být těžké případy, jako je fyzické násilí nebo zneužívání léku k tomu, aby vás ovládali. Toto všechno zahrnujeme pod pojem násilí, protože je složité vyjmenovávat všechno a zároveň je každý z nás citlivější na něco jiného. Jenom oslovení „dědku starej“ může být neuvěřitelně zraňující. 

Z hlediska terminologie to tedy je násilí, nikoliv šikana?
Říkáme tomu fenomén EAN z anglického elder abuse or neglect. Původně to označovalo tlučení babiček a později se to rozvinulo do poměrně široké definice, která zahrnuje nejrůznější formy týrání, zneužívání, podrývání důstojnosti a šikana k tomu samozřejmě patří. Je to o definiční čistotě, ale myslím, že podstatnější je, co se děje, než jak tomu říkáme.

Jsme v tom nějak výjimeční třeba v rámci Evropské unie? 
Bohužel ne. Výjimeční jsme možná v tom, že jsme jedni z posledních, kteří na to připravují empirické studie. Dlouho jsme neměli vůbec žádná čísla, teď už máme k dispozici horentní číslo mezi třiceti až čtyřiceti procenty prevalence těchto forem násilí v seniorské populaci starší 65 let. Čekáme na čísla v kontextu sociálních služeb, ale jak se nám potvrdilo, že jsme zhruba na stejné úrovni jako ostatní státy v kontextu domácí péče, tak očekáváme, že to bude velmi podobné i v institucích. Ale v žádném případě nechceme démonizovat to, co se v takových institucích děje nebo jaké ty instituce jsou, protože jsou velmi nápomocné k tomu, když nezvládáme doma péči o naše seniory a seniorky. Zároveň však musíme otevřít debatu o tom, jak pečovat lépe. 

Cesta k lepší péči

Co může vést k tomu, abychom pečovali lépe? Co může za to, že v některých institucích, v případech některých seniorů péče není dostatečná v tom smyslu, že dochází k šikaně nebo násilí? 
Je to kombinace několika zdrojů. Začíná to tím, jak malou prestiž senioři mají v naší společnosti, že péče o ně není něco, co by vám zaručovalo skvělou kariéru, že vás lidé budou uznávat a že máte skvělé zaměstnání. Pečovatelé jsou extrémně nízko ohodnocení a tuto práci mohou často vykonávat i lidé z nízkým vzděláním nebo se základním výcvikem. Tato kombinace nepříznivých vlivů může vyprodukovat to, že personálu je málo, klientů je hodně, pečovatelé jsou přetížení, velice rychle vyhoří a potýkají se s velmi slabou podporou svého psychického zdraví. Je to výbušný koktejl, který je potřeba ošetřit ze všech stran. 

Liší se péče v LDN od domácí péče i v tom, že pečovatelé možná nemají ke starším žádný vztah? 
Ale tam by měli být profesionálové, kteří jsou na to vystudovaní a jsou odborníci na to, jak péči poskytovat dobře. To je rozdíl oproti neformálním pečujícím, kteří mají v současné době také velice slabou míru podpory. Jako Česká republika máme navíc takové specifikum, že máme pocit, že se to děje doma, je to takové špinavé prádlo. Nemluvím o tom, že péči nezvládám, a pak k těm situacím bohužel dochází. Ve výzkumu, který realizovala Masarykova univerzita, ve zkratce RESTABUS, vyplývá, že 30 procent původců násilí jsou děti, dalších asi 20 procent partneři a partnerky. 

Dětmi jsou myšleni potomci seniorů?
Ano, dospělí lidé a jsou tedy skutečně blízké vztahy. Dospělé děti seniorů jsou spíš z oblasti zanedbávání péče. U partnerů se násilí děje spíš v oblasti takzvaného omezování osobních práv. To znamená, že vás někdo zamyká v pokoji, nedovolí vám stýkat se s přáteli, nedá vám přístup k telefonu, čte vám poštu a podobně. 

Mluvit o tom je základ k tomu, aby se to změnilo? 
Přiznám se, že jsem se toho projektu strašně bála, styděla jsem se a panikařila, protože jsem si nebyla jistá, jak o takových věcech mluvit a jak je zkoumat. Ale pak jsem si zreflektovala, že to je můj vlastní strach, moje obava, že se o těchto věcech nemluví a že do toho musíme jít čelem, dát obětem a přeživším hlas a říct, že se takové věci dějí. V akademické sféře, která se tím zabývá, panuje konsenzus, že je bohužel nevykořeníme, ale musíme najít silné systémy podpory péče pro oběti a přeživší, ale i pro původce násilí. Už například spolupracujeme s Institutem pro restorativní justici, která upozorňuje na to, že když se tyto věci stanou, tak to není jenom problém pachatele, kterého je nutné potrestat, což platí i v sociálních nebo zdravotních službách, ale musíme se také zeptat oběti, co potřebuje, jak jí můžeme podpořit, ale musíme ošetřit celou komunitu, která je kolem toho. Právě v případě, o kterém dnes mluvíme, to dopadá na celou nemocnici, na všechny kolegy a kolegyně, kteří u toho mohli být přítomní, na všechny pacienty, kteří tam jsou, i na lidi, kteří si to přečtou. Říkáme tomu sekundární viktimizace - začnete se bát, že se to stane i vám, a pak se třeba bojíte svého seniora, seniorku do nějaké instituce umístit, protože jste četli, že se tam dějí strašné věci, přitom vás jako neformálního pečujícího ta péče stojí vaše vlastní zdraví. Je to strašně zamotané, a pokud o tom nezačneme mluvit, tak se z toho nevyhrabeme. 

Když dochází k nějakému násilí doma, tak z jakého důvodu to obvykle bývá?
Liší se to podle typu násilí. Náš dotazník byl poměrně obsáhlý a ptal se na různé věci od toho, jestli vás někdo omamuje léky, přes sexuální násilí, finanční zneužívání. Důvody mohou být různé. Mě velmi překvapilo, že někdo na všechny položky v dotazníku odpověděl, že se mu to stalo. To mi přišlo strašně zarážející. Byla to reprezentativní studie na běžnou populaci, a když přepočítáme poměry, tak s nejhoršími formami násilí, které byly relativně nejméně často zastoupené, se setkává asi tři a půl tisíce lidí ročně a s těmi nejčastějšími, což je právě podrývání důstojnosti nebo hrubé oslovování, 325 tisíc lidí. To jsou obrovské počty. 

Máte tedy pocit, že jsme teprve na cestě, abychom si dokázali vážit starších jako Češi a že křivka je stoupající s tím, že se nám to začíná dařit, nebo stagnujeme, případně přijde vám, že to je rok od roku horší? Chápu, že zatím nemáme úplné studie, ale můžete to zhodnotit z vlastní empirie?
Téma úcty ke stáří sleduji 20 let, takže nějaké srovnání bych mít mohla. Mám pocit, že to jde ve vlnách. Někdy se to otvírá a mám naději, že se začne něco dít a že si začneme uvědomovat, že potřebujeme empatii, že musíme odstranit ageismus. A pak narazím na nějaký sociální prostor, kde je to pole úplně nepolíbené a neorané. Viděli jsme poměrně obrovský dopad toho, že jsme začali mluvit o genderu, o sexismu, ale přesto, že věková diskriminace zvlášť ve vyšším věku je mnohem častější než diskriminace na základě pohlaví, ale pořád nevidím, že by kampaně měly podobně silný dopad. Tím pádem nevidím ani efekty toho, že bychom si uvědomovali, že některé věci jsou politicky nekorektní nebo se jednoduše nehodí lidi oslovovat určitým způsobem. Tam ještě nejsme.

Takže tato debata nás očividně ještě čeká. Říkám si, jestli by to možná nemohla zaštítit nějaká politická podpora a jestli by se neměly udát i nějaké legislativní změny.
Rozhodně ano, protože v současné době nemáme nikoho, kdo by tuto agendu měl na starosti. Moc rádi bychom viděli nový zákon proti týrání seniorů, který by pomohl nastavit ty procesy a spolupráci. Protože teď, když něco takového oznámíte na polici, tak neexistuje žádný propojovací kanál, aby se tou věcí začal zabývat například sociální odbor na obci nebo aby se rozjela celá podpůrná síť. Zákon by tomu mohl pomoci. Zatím se nám ale velmi obtížně hledají partneři, kteří by si toto téma vzali za své. Vykládám si to tím, že senioři jsou často až ta poslední kapitola zájmu. 

To znamená zákon o násilí na seniorech, který by usnadnil například nahlašování násilí nebo příkoří, které se jim děje. 
Ano, včetně na kampaní, které by vysvětlily, co se stane, když to nahlásíte, protože máme obrovský podíl lidí, kteří o tom nikdy s nikým nemluvili. Myslíme si, že je to částečně právě proto, že lidé vůbec nevědí, co se bude dít, nebo mají neblahou zkušenost od někoho jiného, kdo to nahlásil, zapadlo to jako přestupek a nic se nestalo. To mi přišlo zajímavé i v případě, o kterém tu mluvíme. Velmi často slýchám od právníků, kteří se s tím zabývají, že instituce reagují vlažně, říkají, že se nic nestalo a že to přece nebylo tak strašně hrubé. Úroveň toho, co oni považují za hrubé, je úplně jinde, takže legislativní opora by pomohla toto nastavit.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z tomusimezmenit.info.