Rodiny rozdělené mřížemi. Mít se kam a za kým vrátit snižuje recidivu, vysvětlují reportérky

Jaké je to být rodičem přes mříže?
Marie: No, není to nic příjemného. Ono to ale nedopadá jen na rodiče, ale i na děti. Říká se jim neviditelné oběti trestných činů a takových dětí, co mají jednoho, nebo oba rodiče ve vězení v Česku žije asi 40 tisíc. A netýká se to jenom dětí, ale vlastně celé té rodiny včetně partnerů a partnerek.

Iva: Protože ten rodič ve vězení je rodič, který v té rodině není, takže tu svoji rodičovskou funkci neplní, protože on se nepodílí na výchově, nepodílí se na péči o tu rodinu, nepomáhá s placením účtenek, takže to vlastně dopadá i na toho partnera, popřípadě partnerku, který se teda stará o ty děti.

Marie, ty jsi natáčela za vězeňskými zdmi ve Světlé nad Sázavou s paní Veronikou. A ta ve vězení vychovává osmnáctiměsíční dítě. Tak jak to zvládá, o čem jste si povídali, co ti říkala? 
Marie: No, popravdě ona to musí zvládat, protože nic jiného nezbývá. 

V tom vězení není žádná babička nebo tetička, která by jí Péťu, toho syna, pohlídala. Takže oni jsou spolu skutečně pořád, oni mají svůj pokoj. Tomu se ani nedá říkat cela, ono je to tam totiž úplně jiné než jinde ve vězení. Třeba v oknech nejsou mříže, stěny tam jsou barevné, děti mají své hračky, mámy ani nemusí nosit vězeňské mundúry, oni tam chodí normálně jako doma v teplákách a v tričku. I ten režim na tom specializovaném oddíle je jiný než ve zbytku věznice. Odsouzené matky sice mají své povinnosti, ale hodně se tam dbá právě na děti. Mně osobně to tam dost připomínalo mateřskou školku. Už když jsem přicházela, tak jsem slyšela hrát rádio. Děti běhaly po chodbě a věšely se na zamřížované dveře. Ty tam jsou mimochodem jen dvoje - jedny mříže hned u vchodu a druhé před kanceláří vychovatelek.

Zpátky k Veronice - ona si má odsedět celkem 30 měsíců, tedy dva a půl roku ve vězení. Řekla mi, že ten trest má za to, že opakovaně řídila auto, lidově řečeno, bez papírů. Ona kromě Péti má ještě další čtyři děti, které musela nechat doma, se kterými je v kontaktu a po kterých se jí, jak mi říkala, každý den stýská.

A co rozhoduje o tom, zda tedy mohou vězeňkyně vychovávat své děti ve vězení a zda se dostanou do toho tedy volnějšího režimu, o kterém jsi teď mluvila? To znamená, není tam tolik mříží, jsou tam třeba pokojíčky právě pro ty děti a podobně.
Marie: Ano, to rozhodně není automatické, že ta máma může do výkonu trestu nastoupit i s tím dítětem. Rozhoduje o tom vězeňská komise a ta žena o to musí požádat a taky musí splnit řadu podmínek, třeba i psychotesty. A jednou z těch podmínek je i věk toho dítěte. Do Světlé nad Sázavou můžou jenom děti mezi jedním a třemi lety věku, protože to jsou zrovna ta léta, kdy je největší pravděpodobnost, že si to děťátko pobyt za mřížemi nebude pamatovat. To mi říkala vychovatelka Věra Pospíšilová. 

Když všechny podmínky máma splní a komise jí dá povolení, tak i s tím dítětem pak nastoupí do specializovaného oddílu pro matky s dětmi. Ten ve Světlé nad Sázavou je úplně mimo hlavní budovu. S ostatními odsouzenými se tam vůbec nepotkávají. Když jsem v tomto díle nahrávala, tak tam bylo devět žen a 10 dětí. Jedna odsouzená tam totiž vychovávala sourozence.

Ivo, ty jsi taky natáčela příběh týkající se tématu rodičem přes mříže a ty jsi zpracovávala příběh matky tří dětí, která čeká, až se její muž vrátí z vězení. Jak život bez něj zvládá? Musí to být asi hodně složité.
Iva: Mám horkou novinku. Volala jsem si s paní a od prvního července má pana zase po pěti letech doma. Ale abych se vrátila k tvé otázce..

Jak složité to bylo?
Iva: Zrovna tato paní, které v reportáži říkám Lenka, ve skutečnosti se ale jmenuje jinak, je velmi energická, taková, bych řekla, realisticky optimistická, odhodlaná žena. Na rozdíl od většiny ostatních partnerek, které zůstávají s dětmi venku, to zvládala velice dobře, i z toho důvodu, že má dobré zaměstnání, takže ta rodina netrpěla nějakou finanční tísni, která je jinak relativně častým problémem těch ostatních rodin. Aspoň podle toho, co mi říkali, ať už pracovníci věznice anebo třeba sociální pracovníci z neziskovek, které s vězni pracují. Takže v tomto ta rodina problémy neměla, že by musela řešit nedostatek peněz, ale paní přiznávala, že jí muž samozřejmě chyběl, ale že se naučila to zvládat bez něj.

To znamená, že mít dobré zaměstnání, pokud jeden člen té rodiny chybí a je v té věznici, je tedy velmi důležité pro zachování nějaké ekonomické stability a fungování té rodiny - pokud jsou v ní ještě k tomu děti více než 2, 3, tak o to víc. Jak často byli třeba v kontaktu paní Lenka s manželem?
Iva: Oni díky tomu, že se dostali do programu Neviditelné zdi, který nabízí nezisková organizace Volonté, tak byli v kontaktu častějším než ostatní vězni, protože pravidla i frekvenci kontaktů upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody, případně i vnitřní řád věznice, takže se ta pravidla věznice od věznice liší. Podle toho zákona se tedy vězni mohou se svými nejbližšími vídat maximálně tři hodiny za měsíc a účastníci toho programu Neviditelné zdi mají k dobru ještě další tři hodiny. Ale co je důležité - nejenom, že to je teda o tři hodiny delší, ta možnost návštěv, ale i že ty extra tři hodiny probíhají v jiné místnosti, protože jinak ty návštěvy jsou pro všechny vězně společně. Takže to je místnost, kde třeba v jednu chvíli se nachází 20 až 30 osob, sedí tam kolem stolků a ty vězni i ty jejich rodiny říkají, že to vlastně není žádná příjemná zkušenost. Je to velice odosobněné, je tam vlastně dost hluku, takže nejsou tam ty podmínky k tomu si něco osobního říct, něco hezkého spolu zažít.

A to častější setkávání v rámci toho projektu, to je nějaký výzkumný akademický projekt? 
Iva: Ne, ne. Je to teď hodně běžné tento přístup těch věznic i těch neziskovek, které to vlastně pomáhají organizovat, stmelovat ty rodinné vazby, protože ta teorie je, a prý se i osvědčuje podle těch odborníků v praxi, že pokud nedojde k narušení těch rodinných vazeb, ten vězeň se má kam a za kým vrátit. Někdo na něj venku čeká, tak potom ta reintegrace do civilního života, ta resocializace probíhá mnohem úspěšněji a snižuje se tím riziko recidivy. 

Ivo, a ty jsi taky natáčela na takzvaném Dni s dětmi, kde se prostě rodiči s dětmi mohou vydat do areálu mimo cely a strávit s nimi den, což má pochopitelně tedy sloužit pro utužení vazeb mezi rodičem a dítětem. 
Iva: Je to tak. Každá věznice, která tento program Den s dítětem má, k tomu přistupuje jinak. Takže třeba věznice v Kuřimi to organizuje venku mimo areál věznice, že si pronajali dětské hřiště nějaké základní školy a tam teda potom samozřejmě to bylo hlídáno. Naopak ve věznici Jiřice na Nymbursku, kde jsem natáčela já, tak tam se to odehrává stále v areálu věznice, ale v takovém lesoparku, který je od té hlavní budovy oddělen. Bylo to tam moc pěkné. Opravdu to vypadá, jako kdyby byl člověk někde ve Stromovce, oni tam chovají vězni různá zvířata, takže tam do toho neustále řvali pávi.

Ty tatínci si brali ty svoje děti a chodili jim tam ta zvířata ukazovat, neustále za nimi běhali. To bylo hrozně hrozně hezké vidět, jak se ti tatínci chovali jako malí kluci. A ty maminky, naopak na nich bylo vidět, že si rády prostě sedly, daly si kafe, zapálily si cigaretu konečně v klidu, protože o to dítě, které jinak mají pořád na krku, teda se konečně aspoň během těch pár hodin staral tatínek. Ta atmosféra tam byla opravdu velice uvolněná. Bylo to až dojemné vidět některé ty muže, protože někteří z nich fyzicky odpovídají stereotypům o tom, jak vypadá vězeň. Jsou to chlapi jako hory, ruce jako lopaty, potetovaní a tito drsní chlapi se tam rozplývali nad svými malými dětmi.

Ty jsi zmiňovala tu reintegraci do normálního života. Tak jak ty návraty vypadají? 
Marie: O těch návratech dost často ti odsouzení sní nebo představují si je už samozřejmě za mřížemi. Když se vrátím k Veronice, která ještě teď si odpykává trest ve Světlé nad Sázavou, tak ta o tom mluvila jako o tlusté čáře, o novém životním startu. 

Vysnívá si to tak, že chce zapomenout na svobodě na všechno, co bylo, a věnovat se jenom dětem a už se nevracet k partnerovi, kvůli kterému, jak ona tvrdila, se dostala právě do problémů. Veronika chce v listopadu žádat o podmíněné propuštění, tak třeba se dočká. Když ale ten člověk skutečně vyjde ven, tak se musí hodně snažit, aby ho to odhodlání nepustilo. Dost často totiž přijde střet s tvrdou realitou. Člověk musí řešit třeba dluhy, kvůli záznamům v trestním rejstříku se často nemůže najít práci. Já jsem nahrávala i s Nikolou, která je teď rok venku na svobodě. Ona předtím brala několik let drogy. Kvůli nim i kradla a ve vězení si za to odseděla celkem rok. Nikola má dceru Johanku a té, když zavřeli její mámu, tak jí bylo šest let. A to první setkání na svobodě s Johankou Nikola popisovala jako velmi velmi dojemné. 

Vzpomínala na to a měla slzy v očích dokonce i po tom roce. S Johankou se objímaly, ona ji tam před tu vězeňskou budovu doprovodila babička, která se o ni celou dobu starala. 

Tak to muselo být radostné setkání. 
Nikola to popisovala opravdu jako hezký okamžik. Jenomže potom právě následoval ten střet s tou realitou. Johanka v době, kdy měla mámu ve vězení, začala chodit do školy a Nikola ten její režim vůbec neznala. Nevěděla, v kolik vstává, kdy píše úkoly a to jí hodně trápilo. Třeba i to, když chtěla Johance koupit něco na sebe, tak neznala vůbec velikost. Vůbec vlastně nevěděla. Musela volat té své mámě, aby jí s tím pomohla. Holky to ale spolu zvládly. Nikola teď pracuje, stará se o Johanku a na podzim se vrací na střední školu, aby si dokonce dodělala maturitu. Takže ten její příběh by mohl končit s nějakým určitým happy endem. Sama ale přiznává, že bez pomoci by to nezvládla. A jak Iva mluvila o těch neziskovkách, tak i tady jí vlastně hodně pomohla nezisková organizace, která se jmenuje Rubikon centrum a která právě pracuje s lidmi s trestní minulostí.

No, až Johanka vyroste, tak počítají doma s tím, že se o vězení budou bavit nebo že to bude tabu? 
Myslím, že Johanka to ví už teď. A ono je to hodně různé. Vracím se zpátky do Světlé nad Sázavou, do vězení. Tam ty odsouzené, některé ženy to nechtějí říct vůbec těm dětem, některé o tom chtějí mluvit, až budou starší ty děti. Ale zrovna právě Veronika na to šla dost zajímavým způsobem. Ona si totiž píše deník a nepíše ho jenom pro sebe, ale právě pro Péťu, aby věděl, co spolu každý den za těmi mřížemi prožívali. 

Ona tam má založené třeba i účtenky za dobroty, co mu koupila ve vězeňském bufetu. Napsala jsi tam i to, že jsme spolu nahrávaly reportáž. A jednou ten sešit chce Péťovi dát, aby přesně věděl, co tam spolu prožili.

Několik různých příběhů, několik různých rodin. My jsme tu také zmiňovali fakt, že aby se na tom rodina udržela finančně dobře, je samozřejmě zásadní, aby aspoň jeden z těch členů měl dobrou práci. Najít si práci po propuštění z vězení není úplně jednoduché. Vy jste totiž natáčely i s lidmi, kteří opustili celu a pak se snažili si začít někde vydělávat. Dařilo se jim to?
Je to tak - vyjdete z vězení, máte igelitku v ruce a to je…

Všechno…
Přesně...

Neuvěřitelná představa. 
Takže, kam neziskové organizace směřují propuštěné, tak je to na úřady práce, kde si můžou zažádat o běžné sociální dávky, na které mají nárok. S tím hledáním zaměstnání je to trochu horší. Já jsem zrovna minulý týden mluvila s Petrem, který je teď asi tři čtvrtě roku na svobodě. On ve vězení seděl 15 let za vraždu. Za tu dobu, co je venku, tak si třikrát našel práci a třikrát ho podle jeho slov vyhodili, protože zjistili, za co byl odsouzen. On tomu do jisté míry rozumí, proč se to stalo, ale teď chce být zodpovědný a potřebuje, aby byla zodpovědná i ta společnost a dala mu šanci. Některé firmy to tak dělají, mají spolupráci třeba se zmiňovaným Rubikonem a zaměstnávají lidi, co mají záznamy v trestním rejstříku. Takto chodí třeba Luboš za kasu na čerpací stanici v Praze na Zahradním Městě. A tu příležitost si hodně pochvaluje.

Iva: A o tom, jak záznam v trestním rejstříku často zaměstnavatele odradí navzdory tomu, jak třeba motivovaní ti uchazeči jsou, tak o tom mluvil i Tomáš Příhoda z pražského Restart shopu, který zaměstnává mimo jiné právě i bývalé vězně. Problém je nejenom záznam v trestním rejstříku, ale i to, že vězni vlastně během toho pobytu ve vězení mohou přijít o ty pracovní návyky, kontakt s oborem a tak dále. A proto se je ve věznici snaží motivovat k tomu, aby buď pracovali už během toho trestu, anebo si tam dělali rekvalifikační kurzy, protože ten fakt, že mají práci, je, jak už jsem zmiňovala, základní předpoklad k tomu, aby se ty vězni potom snáze reintegrovali zpátky do společnosti, a tak jim to může pomoci. Ať už ten fakt, že se snaží pracovat během průběhu trestu, anebo třeba to, že už si zajistí zaměstnání předtím, než požádají o to předčasné propuštění, jako třeba pan Luboš z mé reportáže - tak to jsou vlastně pro ně body navíc, ke kterým ten soud potom může přihlédnout.

Jedna z nejzajímavějších věcí, o kterých jsme se tady bavili, jsou ty programy na užší setkávání nebo větší kontakty mezi rodinou a odsouzeným/odsouzenou. Jsou ty programy pro ten větší kontakt mezi dětmi a rodiči pro vězně tak nějak řekněme motivací, aby se už do vězení nikdy nedostali, což je ten hlavní cíl celého toho vězeňského systému a resocializace potom do společnosti? Anebo ještě jinak - je vůbec to být rodičem natolik zavazující v určitém ohledu, že to samo o sobě je motivací nepáchat trestnou činnost?
Marie: Takhle, kolik přesně rodičů je za mřížemi, to my nevíme. Vězeňská služba nám tvrdí, že toto neeviduje. Z toho, co jsme ale slyšely a viděly, tak rodiče ve vězení prokazatelně jsou, takže z toho vyplývá, že mít dítě není samo o sobě moc velká motivace, bohužel. Navíc recidiva je v Česku vysoká, je to asi 70 %. To znamená, že sedm lidí z 10, co vyjdou z vězení, tak se tam znovu vrátí. 

Skoro tři čtvrtiny tedy.
Marie: Přesně. Pokud zůstaneme u těch statistik, tak zajímavé je, že mnohem nižší čísla té recidivy má to speciální oddělení pro matky s dětmi ve Světlé nad Sázavou. Tam má vychovatelka Veronika Pospíšilová spočítané, že za 20 let fungování toho oddělení se jenom 17 % matek vrátilo zpátky do výkonu trestu. Ty důvody podle ní můžou být dva. Jednak ty matky zjistí, že děti jsou možná ten pravý smysl života a za druhé že právě kvůli těm dětem jsou v tom vězení tak vytížené, že ani za těmi mřížemi nemají vlastně čas myslet na nějaké páchání trestné činnosti nebo jak Veronika Pospíšilová řekla, myslet na blbosti.

Iva: Tady já jsem právě chtěla navázat tím, co jsi řekla za mě, že už jen ten fakt, že ve věznici jsou lidé, kteří jsou rodiči, tak je důkazem toho, že 

…To samo o sobě není imunita před pácháním trestné činnosti.
Přesně tak, ale ten kontakt s rodinou podle těch odborníků, se kterými jsem já mluvila a už s tím mají zkušenosti skrze programy a vědí, jak moc se teda daří potom třeba v průběhu trestu tu rodinu udržet - samozřejmě často se i ty rodiny rozpadnou - tak ti říkají, že to vliv má a nemalý.

Takže i z toho důvodu ty věznice chtějí jít tím směrem, chtějí v těch programech pokračovat, protože jak už jsem říkala, když se ten člověk má kam vrátit a taky, když během toho pobytu ve vězení má pocit, že venku je někdo, kdo se na něj těší, kdo na něj čeká, tak je to určitě velká motivace.