Návrat 28. října. Komentátor o skeči z Vítkova a důstojných Pavlových vyznamenáních

Praha 30. října 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak jste si užil 28. říjen?
Užil jsem si ho tak, že jsem si byl vědom toho, že je státní svátek, možná na rozdíl od některých spoluobčanů. Zároveň jsem nevytahoval slavnostní uniformu a nemířil do ulic, protože ani žádnou takovou uniformu nemám. Takže jsem sledoval dění a očekával, co se bude dít večer, kdo bude mezi vyznamenanými, a co například zazní z úst prezidenta republiky. Možná, že je to taková úchylka, ale je to upřímně řečeno.

Zaujala mě vtipná scénka z Vítkova, jak Petr Pavel omylem ťukl do čela člena Hradní stráže nepříliš těžkou standartou.
To bylo takové komické zpestření a poukaz na to, že vojáci asi mají kvalitní čepice, protože neutrpěl žádnou újmu. Takže se nic tak zásadního nestalo.

Byl projev Petra Pavla vrcholem 28. října roku 2023?
Vždycky se očekává, že slavnostní večer bude vyvrcholením. Očekává se, co zazní z úst prezidenta republiky, a jak přistoupí k udělování státních vyznamenání. Lidé od projevu hlavy státu vždy očekávají různé věci. Takže je přirozené, že když pronesete takto sledovaný projev, nikdy nedocílíte toho, že by vás všichni pochválili. A pokud nejste mimořádně úspěšní, také nedocílíte toho, aby vás zároveň všichni kritizovali.

Proevropský projev

Někteří chválili. Prý to byl státnický, toho večera nejlepší, velmi důstojný projev. Ale taky moc dlouhý, neinspirativní. Tolik reakce komentátorů a některých politiků. Za vás byl jaký?
Je pravda, že pokud někdo očekával zásadní, převratnou myšlenku, tak se jí nedočkal. Myslím, že takové očekávání nebylo správné. Podle mého názoru Petr Pavel připomněl různé věci, které možná považujeme za samozřejmé, ale úplně samozřejmé nejsou a je dobře, že byly zdůrazněny – že bychom si měli být vědomi našeho členství v NATO a v Evropské unii, nebo že trpíme tím, že když se něco nedaří, tak často hovoříme o tom, že za to může Brusel. Správně ale upozornil na to, že Brusel není někdo cizí. Brusel jsme i my, protože jsme členy Evropské unie. I když máme omezené možnosti o věcech rozhodovat, tak přece jenom se na tom spolupodílíme, a můžeme být aktivní. Nemusíme sedět v koutě a čekat, až se něco upeče. Petr Pavel připomenul také to, že není správné se vydávat za malou zemi, že zas tak malí a bezvýznamní nejsme.

Říkal, že je hrdým Čechem, ale cítí sounáležitost s Evropou. Evropa je náš domov.

Byl to podle vás hodně proevropský projev?
Byl proevropský v tom smyslu, že nezpochybňoval naše členství v Evropské unii. Hovořil o tom, že členství přináší pozitiva nejenom nám, ale celé Evropě. Zároveň připomenul skutečnost, která se dlouhá léta jevila jako samozřejmá, ale právě v konfrontaci například s děním na Ukrajině samozřejmá není – že Evropská unie přispívá nejenom k ekonomické prosperitě členských zemí, ale také k zachování míru v Evropě. Alespoň v té části, na které leží členské země Evropské unie. Právě členské země od doby vzniku mezi sebou neválčí, alespoň ne vojensky. 

Poznamenal jsem si ještě jednu citaci, výňatek z filmu Batman: ‚Padáme proto, abychom se naučili znovu vstát.‘ A ještě jedna citace: ‚Chtěli jsme svobodné volby, demokracii, svobodu a tržní ekonomiku. Chtěli jsme na Západ, do Evropské unie a do NATO. Když se to vše pomalu naplnilo, jako bychom zatratili směr a odhodlání.‘ To je docela trefné, ne?
Je to trefné v tom smyslu, že mnozí politologové, filozofové, sociologové a tak dále upozorňují na to, že česká politika v posledních letech skutečně byla politikou krátkodobých cílů. Chybí vize, kam by Česká republika měla dále směřovat. Na začátku 90. let bylo jasným cílem ukotvit se v demokratických, západoevropských nebo euroatlantických uskupeních jako NATO, Evropská unie. To se podařilo. Pak jsme ale skutečně ztratili vizi, kam by měla Česká republika směřovat. Petr Pavel naznačil, že by bylo záhodno, abychom měli ambice, a abychom se třeba snažili o to dostat se do stavu jako za první republiky. Tehdy Československo podle různých statistik patřilo k předním zemím nejen v Evropě, ale dokonce i na celém světě.

Petr Pavel taky řekl, že to, že odvaha, odhodlání, snaha a píle přinášejí výsledky, nám dokazují příběhy lidí, kterým bude udělovat státní vyznamenání, což pak taky učinil. ‚Vladislavský sál nikdy nebude dost velký na to, aby se do něj vešly všechny takové příběhy.‘ Tím uvodil předávání, přičemž ocenil asi šest desítek lidí. Jako prvnímu byl propůjčen Řád Bílého lva Petru Pithartovi, někdejšímu předsedovi české vlády, ještě v rámci federace. Myslíte si, že se to čekalo?
Jenom bych navázal na slova, která jste citoval, protože to byl velmi zajímavý moment projevu. Možná to v poslední době zaznělo, takový znalec jednotlivých projevů za těch více než 30 let nejsem. Ale prezident zmínil, že by si ocenění zasloužili i mnozí lidé, kteří se v běžném životě chovají správně, ať už lidé, kteří bojují proti šikaně, rodiče samoživitelé, lidé, kteří se starají o své blízké, kteří z nějakých důvodů pomoc potřebují nebo ti, kteří dělají dobré věci, a dost často za ně nejsou náležitě oceňováni. To bylo docela zajímavé.

Když se vrátím k Petru Pithartovi – myslím, že nebylo zrovna velkým překvapením, že Petr Pithart získal Řád Bílého lva. Získal ho jako první jmenovaný v řadě, protože si to ocenění zaslouží, získal celou řadu různých ocenění v zahraničí. A jak už to tak bývá, doma se dočkal až s velkým odstupem. Právě na osudu Petra Pitharta se ukazuje zajímavý příběh – ocenění mohl získat dříve. Pokud v něčem panovala shoda mezi Milošem Zemanem a Petrem Pavlem, tak to mimo jiné byla shoda na ocenění Petra Pitharta. V čem se situace liší, je přístup Petra Pitharta, který podle mého názoru nemá zapotřebí se za každou cenu hnát za nějakým vyznamenáním. Ocenění chce získat od lidí, které respektuje, a kterých si váží. Tímto gestem dal najevo, že od Miloše Zemana vyznamenání převzít nechce. Žádné tedy tehdy nedostal.

Někteří si počkali

Spolu s Pithartem byli mezi prvními oceňovanými například Karel Schwarzenberg nebo Pavel Rychetský. Když jste zmínil Petra Pitharta jako muže, který už v minulosti dostal v zahraničí mnoho cen a v České republice ne, tak si musím vzpomenout na rozhovor monsignora českého katolického kněze Tomáše Halíka. Ten v České televizi taky zmiňoval, že už má spoustu cen, a na české vyznamenání teprve teď čekal, a teprve teď ho dostal.
Právě Tomáš Halík se opakovaně vyjadřoval, že kdyby mu takové ocenění chtěli udělit bývalí prezidenti, čímž měl na mysli Václava Klause nebo Miloše Zemana, zachoval by se podobně jako Petr Pithart, tedy že by o takovéto ocenění nestál. V mnoha rozhovorech říkal, že by stál o ocenění od Václava Havla, ale to získat nemohl, protože byl v komisi, která procesovala návrhy na státní vyznamenání. A že by doporučil sám sebe…

Byli tu i jiní, kteří v minulosti ocenění buď odmítli, nebo ho od minulých prezidentů nechtěli, ale teď si pro něj přišli – zpěvák Vladimír Mišík, astrofyzik Jiří Grygar. Přidal byste další jména?
Ida Kelarová nebo Pavel Rychetský. Ten už měl být vyznamenán, ale v době covidu byla jedna tato slavnost zrušena. Byla o rok posunuta, a během toho se událo mnohé. Pavel Rychetský se kriticky vyjadřoval na adresu lidí kolem prezidenta, například jak přistupují k ústavě. Některé výroky ústavního soudu nebyly po chuti prezidentovi a jeho okolí. Když se potom udělovala státní vyznamenání, Pavel Rychetský nejednou na seznamu nebyl. Aby toho nebylo málo, nebyl ani na seznamu hostů, kteří se měli slavnostního večera zúčastnit. To je další moment, o kterém by se dalo hovořit.

Po dlouhé době jsme se letos 28. října vrátili k tomu, co má být samozřejmé. To znamená, že na takto významnou oslavu státního svátku jsou zváni lidé ne na základě osobních sympatií a antipatií, ale především lidé, kteří reprezentují určité instituce a funkce bez vzhledu na to, jaký mají vztah s prezidentem republiky. To v minulosti nebylo.

Pak pochopitelně záleží na lidech, kteří jsou pozváni, zda pozvání přijmou a zúčastní se. Nikdo není nucen nebo nějak eskortován, aby se do Vladislavského sálu dostavil. Je to na jejich zvážení. Ale myslím, že ze strany Hradu a prezidenta republiky má takováto pozvánka být automaticky adresována lidem, kteří zastávají určité významné funkce. Předseda ústavního soudu, rektoři nebo děkani a tak dále do této kategorie patří.

Nucen ani eskortován nebyl ani bývalý prezident Miloš Zeman. Proč se podle vás rozhodl pozvání nepřijmout?
Nejdříve používal divné výmluvy, že má jiný program, jmenoval dvě akce. Jedna bezpochyby proběhla, ale tu druhou se mi nepodařilo dohledat. I když jsem intenzivně pátral v programu obecního domu na stránkách Česko-izraelské smíšené obchodní komory, tak si myslím, že žádná akce 28. října nebyla. Na to se Miloš Zeman původně odvolával. V den státního svátku ale přiznal, že nechce mluvit o stávajícím prezidentovi ošklivě, ale slušně a pozitivně o něm mluvit nemůže, takže nedorazí. Myslím, že byl na slavnostní večer k státnímu svátku pozván ne proto, aby nějak mluvil o prezidentovi republiky, ale aby se zúčastnil jako bývalý prezident. Václav Klaus je názorným příkladem toho, že byť ze svého dalšího nástupce nebo z toho, co zaznělo z jeho úst, není nadšen, tak se večera důstojně zúčastní. Tak by to mělo být. 

Zmiňoval jste dvě akce – co bylo tou první akcí, kde chtěl Miloš Zeman být raději?
To byla akce Českého svazu bojovníků za svobodu, což je organizace, která je mnohými lidmi kritizována za to, že je spíše proruská. Není organizací, kterou by měla být v poměrech demokratické republiky. Dokonce se vedly spory o to, jakým způsobem by ji stát měl, nebo neměl podporovat a tak dále.

Řád Tomáše Garrigua Masaryka byl udělen Martě Kubišové, Tomáši Halíkovi, Milanu Uhdemu, ale taky Zdeně Mašínové, na výročí 80 let od útěku jejích bratrů z Československa. Proč se nakonec podle vás Petr Pavel nerozhodl ocenit bratry Mašíny? Chápete ocenění Zdeny Mašínové jako chytré rozhodnutí i s ohledem na to, že právě ona tady zůstala a musela snášet všechny útrapy od StB a tak dále?
Podle mého názoru nevybočil z řady svých předchůdců. Ani Václav Havel, ani Václav Klaus, ani Miloš Zeman neocenili bratry Mašíny a myslím si, že k tomu většinou měli stejný důvod – rozpolcenost české společnosti. Na jedné straně jsou vnímáni jako hrdinové, kteří bojovali proti komunistickému režimu, a při svém boji také zabili některé lidi, kteří možná nebyli bojovníky komunistického režimu, aby takto museli skončit. Někteří je považují za velmi problematické, a považují tyto činy za vraždy. Někdo to považuje za hrdinný odpor, který byl součástí života v 50. letech. Je to velmi složité na posuzování i z toho důvodu, že se na to většinou díváme dnešníma očima a nežijeme v 50. letech, kdy byla atmosféra ve společnosti velmi vyhrocená. Hrozilo nebezpečí, že vás někdo udá, skončíte na desítky let ve vězení nebo na šibenici a tak dále. V tomto prostředí se bratři Mašínové pohybovali. Probojovali se na západ, kde žili v přesvědčení, že brzy nastane další válka proti komunismu, a že oni přispějí k tomu, že komunismus v Československu padne. Značná část veřejnosti je v případě bratrů Mašínů nakloněna jinak než ta druhá, a prezident republiky, stejně jako jeho předchůdci, se zkrátka rozhodl, že to nechce řešit tím, že by se jednoznačně přiklonil na jednu stranu, a vyznamenání udělil. 

Martin Řezníček, moderátor České televize, který slavnostní večer komentoval, odezíral od úst oceněné Zdeny Mašínové – ta prý Petru Pavlovi řekla, že to bere jako ocenění nejenom své, ale i svých bratrů a taky celého třetího odboje…?
To je přirozená reakce a dá se říci, že k tomu jinak asi přistoupit nemohla, protože si myslím, že si je velmi dobře vědoma toho, čím si její bratři a vůbec celá rodina prošli. Jak obtížné bylo proti komunismu bojovat, a jak to bylo především v 50. letech riskantní. Mnoho lidí skončilo na dlouhá léta v komunistických žalářích nebo dokonce na šibenici.

Na čí straně stojíme?

Ještě se vrátím k projevu Petra Pavla: ‚Nemusíme ujišťovat naše spojence v Unii, v Alianci i v OSN, že se na Česko mohou spolehnout. Oni to ví.‘ Ví to i poté, co 28. října, na státní svátek vzniku republiky, ministryně obrany na sociální síti X navrhla vystoupit z OSN?

Vím, že je dnes významný den pro a chceme slavit naše 105 výročí republiky. Ale tímto se prostě nedá promlčet, promiňte mi to. Přesně před 3 týdny Hamas vyvraždil více než 1400 Izraelců, což je na jejich počet obyvatel více obětí, než zavraždila militantní islamistické… pic.twitter.com/gd1hk8vdZU

— Jana Černochová (@jana_cernochova) October 28, 2023

Myslím, že to byl takový emoční výkřik, který v reálném světě nemá oporu. Česká republika se nepřipravuje na to, aby opustila OSN. 

Vzácná okolností – ten stejný den se objeví tato dvě protichůdná prohlášení, od dvou velkých významných ústavních činitelů.
Jak už to v zahraniční politice bývá, někdy se ozvou různé hlasy, ale oficiální stanovisko České republiky reprezentuje vláda. Může ho různým způsobem reprezentovat prezident republiky. Myslím, že tady je v souladu s vládou i s ministerstvem zahraničí, že názor ministryně obrany je naprosto ojedinělý, a je daný její emotivností a její povahou. Někdy je velmi razantní. Možná, že kdyby si trošku zachovala odstup, nadhled, a vážila slova, že by udělala lépe. Ostatně to není poprvé, co se Jana Černochová nějakého kontroverzního výroku dopustila. Vzpomeňme si na úlomky raket, které dopadly na polské území, a kde si Poláci i Američané byli vědomi toho, že v tom asi úplně nemají prsty Rusové. Jana Černochová, aniž by si počkala na nějaké souvislosti a informace, hned do éteru vypustila různá emotivní slova, která vypadala na to, že se Severoatlantická aliance chystá vyhlásit válku v Rusku, a že právě její území bylo napadeno. Takže si myslím, že to zapadá do kontextu vyjádření Jany Černochové. 

Z ODS, abych doplnil pro přehlednost. Nemáte ale dojem, že Jana Černochová ukradla světla reflektorů, která měla ten večer patřit právě prezidentu republiky?
To si nemyslím. Výrok Jany Černochové se zařadil po bok shozené čepice prezidentem republiky standartou. Objevilo se to na sociálních sítích, někdo se tomu zasmál, někdo tomu možná přiložil jiný význam, ale světla reflektorů patřila především slavnostnímu večeru, vyznamenaným a projevu prezidenta republiky. 

Tak bychom si měli letošní 28. říjen pamatovat?
Je zajímavé, že vždy, když se udělují státní vyznamenání, vzbuzuje to různé emoce. Ale za pár měsíců, dejme tomu třeba za rok, už marně – pokud nejde o zcela mimořádný případ – lovíte v paměti, kdo vyznamenání dostal, kdo ho dostal v letech předchozích a tak dále. Myslím, že lidem toho v paměti moc neutkví. Možná jim utkví to, že tentokrát to byl večer bez velkých emocí v tom smyslu, že z úst prezidenta republiky nezazněly žádné přímé urážky různých profesních skupin, lidí a podobně, čehož jsme byli v minulosti svědky. Večer byl důstojný, byť mnozí mohou mít výhrady k tomu, co prezident republiky řekl, nebo se mohou domnívat, že měl být vyznamenán někdo jiný. To je ale naprosto přirozené. Tím, komu prezident republiky uděluje státní vyznamenání, vyjadřuje svůj pohled na svět, své hodnoty, co považuje za důležité a tak dále. Myslím, že až na výjimky – a možná žádné výjimky neexistují – bychom nenašli vyznamenané, kteří by hodnotami a pohledem na svět byli v přímém rozporu s prezidentem, který je vyznamenal.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z archivu Vojtěcha Tomáška a České televize.