• Iniciativa Proč jsme to nenahlásili vznikla v roce 2020, konceptem se inspirovala americkým projektem Why I Didn't Report.
• Parta studentů na sociální síti šíří povědomí o sexuálním násilí prostřednictvím plakátů s údernými hesly. Doplňuje je o příběhy, které s nimi oběti sdílí prostřednictvím anonymního dotazníku.
• Výběr svědectví z prostředí vysokých škol si do konce září můžete prohlédnout v pražském Kampusu Hybernská. „Ústřední téma, kterým se zabýváme, je zneužívání mocenské pozice,“ říkají spoluzakladatelky spolku Kristýna Bělíková a Judita Zdráhalová v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Praha 7:00 24. září 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co patří mezi nejčastější důvody, proč se oběť sexuálního násilí nikomu nesvěří?
Kristýna Bělíková: Mapování nejčastějších důvodů teď plánujeme. Chceme udělat průzkum a zveřejnit jej na naší stránce. Myslím, že mezi hlavní důvody patří strach, nebo když v případu hrají roli drogy a alkohol. Oběti se bojí, že by za to policisté vinili je. Velkou roli hraje vztah s pachatelem. Když osobu zná vaše blízké okolí, svěřit se je o to těžší.

Judita Zdráhalová: Sexuální násilí se z 85 procent děje z pozice člověka, který je oběti blízký. Oběť nechce vztah ztratit nebo poškodit a zároveň se bojí reakce okolí. Mnoho lidí sexuální násilí nenahlásí, protože si uvědomují, jak tristně je na tom naše právní prostředí.

12 českých univerzit: případy sexuálního obtěžování přiznává většina z nich, řešit ho však obvykle neumí

Číst článek

Uvědomují si, že proces nahlášení je tak náročný a nevděčný, že pachatel většinou neodejde s žádným pořádným trestem. Často to za to obětem prostě nestojí. I proto se snažíme o redifinici toho, co to vlastně znásilnění je.

V čem je definice problematická?
Bělíková: Má hned několik problémů. Pracuje s pojmem násilí, což se v případech znásilnění mužů těžko dokazuje. Také nepočítá s tím, že většina obětí při znásilnění zamrzne, což je přirozená reakce.

Není to útok ani útěk, jak si často chybně myslíme. To je mimochodem další důvod, proč oběti násilí nenahlásí. Mají pocit, že se nebránily dostatečně. Všichni známe konsenzus, že mlčení znamená souhlas. Nebránit se ale neznamená souhlasit.

Převládá ve společnosti stále narativ, že si za sexuální obtěžování a znásilnění mohou oběti samy?
Bělíková: Naše společnost si nechce přiznat, kolik násilníků mezi námi vlastně je. Radši budeme věřit, že jsou některé ženy slabé nebo vyzývavé, a řekneme si, že nám se něco takového přece nestane, když takové nejsme. Zároveň si myslíme, že takové věci páchá jen hrstka psychicky nemocných mužů. Nejen že to stigmatizuje lidi s psychickými onemocněními, hlavně to i podle statistik není pravda.

Výstava je zaměřená na příběhy z prostředí středních a vysokých škol. Čím je specifické?
Zdráhalová: Ústřední téma, kterým se zabýváme, je zneužívání mocenské pozice. To je problémem vždy, navíc pro většinu lidí je problematika vztahů mezi vyučujícím a studentem těžko uchopitelná.

Bělíková: Mocenský rozdíl, věkový rozdíl, velká tabuizace, obviňování oběti neboli victim blaming, se kterým se ve školním prostředí setkáváme často. Pro mnohé oběti jsou to důvody, proč je pro ně ještě o něco těžší se s něčím podobným svěřit. Na vysokých školách pozorujeme také specifickou formu sexualizace vztahů.

Minulý rok se ozvali studenti a studentky hned několika univerzit a zjistilo se, že je problematika hluboko zakořeněná a nejedná se jen o momentální vlnu. Proč se vysokým školám a případům sexuálního násilí z tohoto prostředí do té doby nikdo nevěnoval?
Zdráhalová: Podobně jako třeba s kauzou #MeToo sleduji kaskádový efekt, kdy po tom, co přijde jedno svědectví, se případy začnou nabalovat. Lidi se přestanou bát, dodá jim to odvahu. S podobným efektem se setkáváme i u naší iniciativy, postupem času se svěřuje čím dál více lidí.

Bělíková: Důvodem je kombinace několika faktorů. Lidé si u velkých kauz často představí, že spouštěč byl jen jeden. Ve skutečnosti je to několik vlivů, které na sebe působí, až do momentu, kdy se něco stane a téma prorazí. Sexuální násilí tu bylo vždy, jen se k tomu teď lidi staví jinak.

Ozývají se vám i lidé, kteří si až po přečtení některých vašich příspěvků uvědomili, že byli oběťmi?
Zdráhalová: Často. Ozvou se po desítkách let, protože si uvědomí, že sexuální výchova a informovanost o této problematice byla špatná, že to tehdy nevěděli.

Bělíková: Máme určitou představu o tom, jak znásilnění nebo sexuální násilí vypadá. Když si lidé přečtou naše příběhy, tak zjistí, že to, co dříve neuměli pojmenovat, někdo jiný se stejnou zkušeností nazývá sexuálním násilím. Řeknou si, že si zaslouží pomoc – minimálně aby je někdo vyslechl a věřil jim. U traumatických událostí je navíc naprosto normální, že lidem dojdou až za několik let.

Často to pojmenují jinak, protože znásilněný přece nechce být nikdo. Tak to radši bagatelizujeme. Mám pocit, že někdy naše příběhy lidé nechtějí nazývat sexuálním násilím, protože sami něco podobného zažili. Nebo něco podobného udělali, tím nemyslím jen znásilnění. Třeba překročili hranici. Plácnutí přes zadek bylo vždycky to samé, ale dříve to málokdo řešil. Dnes to začíná být nepřijatelnější.

Zveřejňujete všechny příběhy, které vám skrz anonymní formulář přijdou? Jak ověřujete jejich pravost?
Zdráhalová: Všechny, které jsou přímo od obětí. Nezveřejňujeme například příběhy z druhé ruky nebo když nám někdo napíše, že něco zaslechl. S ověřováním výpovědí nás před pár dny jeden sledující konfrontoval. Je pravda, že příběhy ověřit nemůžeme. Každou zkušenost ale sdílíme s takovou mírou anonymizace, že obvinění není možné. Ani jednou se nám nestalo, že by v příběhu někdo někoho jmenoval.

Bělíková: Jistí si být nemůžeme. Chápu argument, že si to někdo může vymyslet, protože chce pozornost. Tady ale žádnou nemají, není tam jejich fotka, přiznání nejsou psána jejich písmem. Při založení spolku jsme se inspirovaly u iniciativy ze Spojených států s názvem Why I Didn’t Report. Na rozdíl od nás často zveřejňují i obličeje a jména obětí, což jsme dělat nechtěly. 

V názvu iniciativy je záměrně měkké i. Sexuální násilí není pácháno jen na ženách, v kolika případech se vám svěřují muži?
Zdráhalová: Máme jen desítky případů. Je to opravdu velmi málo, spojené to může být s ještě větší bagatelizací v případě mužů. Svěřování je pro ně těžší. Zároveň to odpovídá statistikám: přes 90 % obětí jsou totiž ženy.

Přišlo vám někdy přiznání i z druhé strany – tedy od agresora?
Zdráhalová: Stává se nám to, hlavně do anonymních formulářů. Jednou nám ale přišla i soukromá zpráva. Tyto příběhy nezveřejňujeme.

Bělíková: Vnímám to jako žádost o odpuštění, to zveřejnit samozřejmě nemůžeme. Příspěvek od násilníka by si mohla přečíst jeho oběť. A z toho mě upřímně trochu mrazí.

Zvýšil se počet příběhů, které dostáváte, po tom, co během minulého roku v českém veřejném prostoru rezonovala celá řada skandálů? Myslím tím sexuální obtěžování ve veřejných institucích, kauza bývalého poslance Dominika Feriho...
Zdráhalová: Kolem takových kauz je samozřejmě vždy obrovský boom. Samozřejmě to sledujeme i u nás. Po kauze Feri nám přicházely desítky případů denně. Také nás začalo sledovat třikrát více lidí.

Bělíková: Jsme rádi, že se víc lidí o problematice dozvídá a díky kauzám si třeba uvědomí, že sami byli obětí. Zároveň to otvírá zahojené rány, oběti na nepříjemnou skutečnost začnou vzpomínat, nastává nová vlna sebeobviňování. Je to také velká zátěž pro nás.

Jak reagovat na to, když se nám s příběhem někdo svěří?
Zdráhalová: Primární je oběť vyslechnout a poskytnout jí takovou reakci, která nebude zpochybňovat její zkušenost. Zároveň je důležité netlačit ji k nějakému dalšímu řešení. Dost pravděpodobně to řešit chtít nebude.

Bělíková: Nejdříve poděkovat oběti za to, že se nám svěřila. Moc bych nedoporučovala fráze typu „to mě mrzí“ nebo „nebyla to tvoje vina“. Spíš bych člověka nechala sdílet jeho myšlenky a zeptala se, jestli o tom chce mluvit dál. Přirozeně jsme ale zvědaví, a když je obětí osoba nám blízká, jsme velmi emocionální.

Chceme vědět, kdo jim to udělal, co všechno to bylo... To může být pro oběť velmi nepříjemné, zároveň si nemusí vše stoprocentně vybavovat. Je proto důležité ji ubezpečit, že jí věříme. Zároveň si musíme chránit své hranice a nezahltit se traumatem někoho jiného. Linku pomoci poskytuje například Bílý kruh bezpečí.

Žaneta Levíčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít