Půl roku od střelby. ‚Pomohl květinový rituál i zvířata na fakultě. Potřebuji o tom mluvit,‘ říká studentka
Je to přesně šest měsíců, co studentka filozofie Zuzana Tréglová stála v knihovně ve 2. patře hlavní budovy pražské filozofické fakulty, když uslyšela z pater nad sebou divné rány. Z okna, ze kterého je jindy krásný výhled na Pražský hrad a Kaprovu ulici, viděla přijíždět zasahující policisty se zbraněmi. Ti je za chvíli z budovy evakuovali, Zuzana a její spolužáci museli mít ruce za hlavou. Jak se dnes cítí a čím ji ranilo okolí?
Dnes (21. června) je to od střelby na pražské filozofické fakultě půl roku. Jak se cítíte, jak se vám daří?
Už je to výrazně lepší. Zpětně jsem to vyhodnotila jako nejtěžší období v mém životě, ale poslední dejme tomu měsíc už jsem schopná opět řešit i pracovní a studijní záležitosti, soustředit se na to.
Tři hodiny před střelbou: Otazníky nad prohledáním FF UK i lokalizací mobilu zůstávají
Číst článek
Ještě v dubnu se mi stávalo třeba při cestě MHD, že si někdo sáhl pro něco do tašky a já jsem si říkala, že klidně může místo láhve s pitím vytáhnout zbraň a začít střílet.
Co vám pomohlo nebo dál pomáhá se s tou tragédií vypořádat?
Mně podpora nejdřív hodně chyběla. Měla jsem pocit, že si o všechnu pomoc na fakultě musím říkat, že já musím být ta iniciativní. Udělat první krok, říct si o pomoc, může ale být v tu chvíli, kdy jste na dně a bojíte se do té školy vůbec jít, hrozně těžké. Pro mě byl 21. prosinec konec světa tak, jak jsem ho znala, a začátek něčeho nového a komplikovaného.
Když pak začalo Peerko (spolek studentů psychologie UK, na chodbách hlavní budovy FF nabízejí základní psychologickou pomoc v podobě krátkých setkání – pozn.red.), tak bylo o hodně jednodušší na fakultě fungovat. Když člověk přecházel z hodiny na hodinu, tak se tam mohl za nimi zastavit a popovídat si o tom, jak se zrovna cítí, a slyšet, že to je normální. To je pro mě vždycky hrozně důležité vědět, že to, co cítím, je legitimní a v pořádku.
Fakulta pak od února začala nabízet taky hippoterapii a canisterapii. Využila jste to?
Ano, terapeutická zvířata mi hodně pomohla. Vůbec jsem nečekala, že to na mě bude mít takový dopad, nakonec jsem s nimi strávila poměrně dost času a to jak s poníkem Monthym, tak s fenkami Snow a Stellou. Bylo pro mě hodně užitečné si tam k nim sednout a chvíli je hladit a drbat. Tím, že tam byla zvířata, se pro mě ten prostor fakulty nějakým způsobem vyčistil. Byla bych moc ráda, kdyby tam mohla být i nadále.
Provedli jsme 130 výslechů a vyžádali si 32 posudků, říká policie o vyšetřování střelby na FF UK
Číst článek
Jak se v té hlavní budově na Palachově náměstí teď cítíte?
Všude, kde jsem od té události poprvé, si to nejprve „osahávám“, ujišťuju se, že tam nezbyly stopy krve nebo známky starých dveří. A zjistila jsem, že je pro mě ok přijít do budovy z boku, ale mám velký problém přijít přes most od Malostranské a dívat se na budovu zepředu.
V tu chvíli mi před očima běží obraz toho, jak to tam ten den asi vypadalo… Udělala jsem tam takové drobné rituály s květinami a docela mi to pomohlo rozloučit se s lidmi, kteří už nežijí… Byl to ale jen krok na ještě dlouhé cestě, pořád nejsem v cíli.
Znala jste někoho z lidí, kteří tam ten den přišli o život?
Já ne, ale můj přítel ano, i někteří mí spolužáci. Naštěstí jsem neznala ani pachatele. Ale dotklo se mi to hodně toho prostoru fakulty. Ten den jsem viděla někoho zemřít a to na mě zapůsobilo víc, než cokoli jiného.
Bavíte se o těch událostech, o tom, jak to prožíváte, se spolužáky? Mluvíte o tom mezi sebou?
Pořád je to velmi individuální. Hned po události se to rozdělilo na dva tábory. Já jsem třeba hned měla potřebu o tom mluvit, vyhledávat si informace v médiích, dozvědět se co nejvíc, komunikovat, co cítím, jak to prožívám. A pak jsou lidi, kteří i třeba se mnou byli v době střelby ve stejné místnosti, ale reagují na to úplně opačně. Dodneška o tom nechtějí mluvit, uzavřeli to v sobě. Ale jsem přesvědčená, že v žádném z nás to není ukončené, vyvíjí se to.
A co reakce ostatních, vaší rodiny a přátel? Umí o těch událostech a pocitech kolem nich komunikovat tak, jak potřebujete?
Hrozně se mě dotklo, jak málo lidí z rodiny a známých se mi ozvalo, aby se mě zeptali, jestli jsem v pořádku a jak mi je. Z mé práce třeba skoro nikdo, celkově ani ne deset lidí.
Hledáte ohledně střelby na FF UK viníka? Je jenom jeden, pachatel, odráží policejní šéf kritiku
Číst článek
Zranilo mě to, přišla jsem si najednou bezvýznamná, jako někdo, na koho si ostatní ani nevzpomenou. Říkala jsem si: Aha, je ani nezajímá, jestli vůbec žiju? A pak z nich postupně vypadávalo, že je to vůbec nenapadlo, že by se mě ta událost mohla týkat. I když věděli, kde studuju, a sledovali policejní akci z druhého břehu Vltavy.
Škola pro mě byla hrozně důležitá, byl to můj druhý domov. A najednou ten domov byl vypálený. A nikdo si nevšiml, že jsem tam „bydlela“. Takže mě ta reakce okolí, ale i ta interakce se spolužáky, kteří o tom nechtěli mluvit, chyběla.
Říkala jste, že vám pomohl rituál s květinami, že to byl jeden z kroků na dlouhé cestě… Co by mohlo být tím dalším?
Třeba teď jak se otevřelo 4. patro, tak jsem se tam byla vybrečet. Šla jsem do obou těch pietních místností, stála jsem o to. Zapálila jsem tam svíčku a našla i velice intimní vzkaz určený pro jednu z těch osob, která už nežije. A to na mě tak zapůsobilo, že jsem si sedla a musela se vyplakat. V tu chvíli tam někdo hrál na klavír a bylo to úplně fantastické.
