S nominacemi šedesátníků do Ústavního soudu jsme již zdrženlivější, přiznává ústavní právník Kysela
Ústavní soud získá dva nové soudce. Senát ve čtvrtek schválil advokátku Lucii Dolanskou Bányaiovou a Zdeňka Kühna z Nejvyššího správního soudu. „Kdybychom bývali neučinili zkušenost s panem doktorem Fremrem, respektive s přijetím jeho nominace, tak bychom možná ještě ve větší míře uvažovali o té generaci šedesátníků,“ přiznává ústavní právník a poradce prezidenta Jan Kysela.
Ústavní soud má dva nové soudce. Senát ve čtvrtek schválil advokátku Lucii Dolanskou Bányaiovou a Zdeňka Kühna z Nejvyššího správního soudu. Potvrzuje se tím, že se Nejvyššímu správnímu soudu přezdívá malý Ústavní soud právem?
Určitě. Není to jenom z hlediska agend, z hlediska způsobu rozhodování, ale i z hlediska kompetence nebo dispozice personální výbavy.
Představa, že se hodnotové ukotvení soudce nutně promítne do rozhodnutí soudu, ohrožuje legitimitu instituce, upozorňuje ústavní právní Jan Kysela
Když jsme letos na jaře začínali se sestavováním seznamů potenciálních kandidátů k Ústavnímu soudu, tak na Nejvyšším správním soudu jsme napočítali nejméně
Kühn a Dolanská Bányaiová by se měli stát ústavními soudci. Senát podpořil jejich kandidaturu
Číst článek
deset lidí, kteří v úvahu připadají a dají se v zásadě bezprostředně přesadit z jednoho do druhého domu, které jsou od sebe vzdáleny jenom několik desítek metrů.
Takže Nejvyšší správní soud je to evidentně rezervoárem. Bylo tomu tak v minulosti, je tomu tak v současnosti a bude i v budoucnosti. Není to nijak zvlášť neobvyklé, kdybychom se podívali do zahraničí. Je to dobrá vizitka toho, že Nejvyšší správní soud byl správně zakládaný, správně vytvářený a správně funguje.
Vy vedete panel právníků, kteří prezidentovi doporučují nominanty na ústavní soudce. Ovlivnily poslední peripetie s Robertem Fremrem nebo Pavlem Simonem nějak váš výběr nebo způsob uvažování?
Výběr asi neovlivnily. Ve způsobu uvažování je to možná ještě o fous větší míra obezřetnosti, ale že bychom předtím nebyli obezřetní, ze svého subjektivního hlediska, to já nevím.
Možná je to určitá věc, která souvisí s generačním rozvrstvením, že kdybychom bývali neučinili zkušenost s panem doktorem Fremrem, respektive s přijetím jeho nominace, tak bychom možná ještě ve větší míře uvažovali o té generaci šedesátníků.
Ale poté, co jsme tuto zkušenost učinili, tak se mi zdá, že jsme u ní asi poněkud rezervovanější, protože to, co mohl v očích někoho někdo před rokem 1989 udělat, aby ho to vlastně vyloučilo, tak to je tolik různých věcí, že je ošemetné do toho jít. Tak to může být nějaký příklad typu zpětné vazby.
Propírání kandidátů
Proč vám vadí, jak jste řekl už v říjnu, mediální propírání kandidátů na ústavní soudce?
Nejde o pozornost, nejde o reflexi. To propírání je asi správné slovo, protože jde o to, kde najdete míru zájmu a pozornosti, o co všechno se zajímáte a pomocí jakých slov to hodnotíte.
Mně se zkrátka zdálo, že ve chvíli, kdy přeženete míru pozornosti, kterou věnujete nejenom profesionální osobnosti toho kandidáta, ale také jeho privátní osobnosti, tak to může určitou část kandidátů odrazovat.
A u těch, kteří jsou předmětem takto intenzivní pozornosti, to může poškozovat i v jejich budoucích občanských nebo pracovních životech.
To, že se nestanete soudcem Ústavního soudu, to je prostě započitatelné riziko: nikdo, kdo do toho jde, do toho nejde s tím, že má jistotu, že usedne v Brně a oblékne si ten příslušný talár, to je evidentní.
Ale jde o to, co za to máte zaplatit. Ve chvíli, kdy si z vás pak někdo začne dělat legraci nebo vás ostouzí, tak jde o to, jestli toto je adekvátní míra veřejné pozornosti. K tomu jsem směřoval.
A ještě jde o rozdíl mezi tím, oč se zajímají a jak o tom mluví senátoři a jak o tom mluví média, se mi zdá.
Šéf Ústavního soudu by měl umět řídit soudcovské kolektivy a komunikovat s veřejností, říká Kysela
Číst článek
A už jste se setkali s tím, že by některý z oslovených adeptů řekl: ne, do toho já nejdu, budou moc šťourat?
V tom zářijovém kole, kdy jsme v zásadě hledali kandidátku z řad advokátů, tak se mi zdálo, že ne, že by to znamenalo ne, ale že přemýšlení, jestli ano nebo ne, bylo podstatně náročnější, důkladnější a obtížnější.
To bylo ve chvíli, kdy byla v čerstvé zkušenosti ta pozornost věnovaná kandidatuře pana doktora Fremra, tam se ještě nejednalo o Pavla Simona.
Takže určitá míra zdrženlivosti nebo obezřetnosti. Popravdě řečeno, i když máte pocit, že jste se ve svém životě nedopustil ničeho jako divného, tak ve chvíli, kdy nevíte, co bude za divné považovat někdo jiný, je těžké se rozhodnout, jestli do toho můžete s úplně čistým svědomím jít. Protože zkrátka nevíte, co komu bude vadit.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
