Poznáte je podle žlutých vest, na kterých mají česky a anglicky napsáno nevidomý a vodič. „Máme všechno? Jo, asi máme...,“ ujišťují se před závodem nevidomý závodník Ivo Budil se svým vodičem Petrem Müllerem.

„To jsou vždycky nervy na startu. Vůbec si navléknout správně ty hůlky, my navíc pokaždé jezdíme na poslední chvíli. Teď slyším, jak tam už střílí startovní pistolí a já vím, že ještě pořád nemám nevlečenou tu rukavici,“ přibližuje Müller scénář, který se pravidelně opakuje před závody.

Na otázku, jak moc mají se svým kolegou natrénováno, odpovídá sebejistě. „Tak třicet let poctivých tréninků. Tak dlouho spolu jezdíme. A je to pořád lepší. Když jsme začínali jezdit, tak zrovna končila Kateřina Neumannová. No tak jsme se do toho pustili a snažíme se pořád ty výkony zvyšovat,“ vysvětluje se smíchem Müller.

Jeho nevidomý kolega Ivo Budil jeho myšlenku přeci jenom uvádí na pravou míru. „Já tam nejedu proto, abych zvítězil. My to jedeme stylem, abychom především v pořádku dojeli. Je to pro nás radost a děláme to proto, abychom si skutečně dokázali, že to umíme,“ vysvětluje.

Rolnička a reproduktor

Petr Müller, coby vodič, má na ramenou přišitou rolničku. „A mám amplion a vzadu reprák. Takže já mluvím do amplionu a Ivo to vzadu za mnou slyší,“ doplňuje myšlenku Müller.

„Mě to strašně baví. Není pro mě nic lepšího, než si tady projet tuto Jizerskou padesátku. Každý rok si říkám, že už to příště nepojedeme. Že se zkrátka mezi těmi lidmi tlačíme. Nejezdíme tady s tím, že bychom frčeli do cíle, ale prostě se tak nějak potloukáme mezi ostatními závodníky...,“ vysvětluje Budil a hned na něj navazuje Müller s tím, že svého kolegu občas při závodech ztratí.

„Občas se chytne někoho jiného, zavěsí se prostě na jiného člověka. Ten pak znervózní, utíká sem tam, neví, co se děje. Je to i tím, že mi občas nezvoní ta rolnička,“ dodává se smíchem. Na vině je v takových případech podle něj většinou špatné počasí, ve větru je totiž slyšitelnost rolničky podstatně horší.

Často nepadám

Na otázku, kolikrát tak za závod nevidomý závodník upadne, odpovídá Budil, že k tomu často nedochází. „Na padesát kilometrů, to mohou být třeba dva pády. Pět už je moc,“ vysvětluje jeho kolega. „Na Jizerce padám pravidelně v jedné zatáčce, kde mě to pokaždé tak nějak vynese. Ale jinak se snažíme nepadat,“ doplňuje Budil.

Kdy oba sportovci s jízdou skončí, zatím neví. „Musíme jezdit dál, nic jiného nám nezbývá. Už si neříkáme dokdy budeme jezdit. Jestli do šedesáti, nebo pětašedesáti – dokud to půjde, tak budeme jezdit.

Duo Ivo Budil a Petr Müller by bylo viditelnou ztrátou, lidé v Jizerských horách je už totiž znají. „Když tady jezdíme, tak už na nás lidé volají: ahoj kluci, to jsou ti dva blázni se psem. Už nás tady takto zdraví,“ říká Müller.

Černá labradorka Runa ale Jizerskou padesátku nepoběží. „Nezůstane v teple, bude na mě čekat na startu s těmi ostatními, kteří na nás musejí čekat tak strašně dlouho,“ doplňuje Ivo Budil, který se už nemůže dočkat svého dalšího závodu.

Ľubomír Smatana, pik Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít