Češi se radikalizují zejména na Facebooku. Na občanskou angažovanost nejsme zvyklí, varuje expert
Je pravda, že se v Česku nebývale vzmáhá extremismus a část společnosti se radikalizuje? Odkud se berou příznivci skupin typu „Česká republika na 1. místě“? Je možné vidět podobné společenské projevy i za hranicemi? Může se demokratická společnost účinně bránit? Ve Dvaceti minutách Radiožurnálu odpovídal Jan Charvát, expert na extremismus a radikalismus a politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Je nějaký historický rozdíl ve způsobu šíření nenávistných nálad, zejména ve vztahu k sociálním sítím?
Obecně šíření informací má dnes úplně jiné charakteristiky, než mělo v minulosti, kdy bylo nutné vytisknout noviny nebo osobně během politické kampaně obejít co největší počet lidí. To existuje i dnes a je vidět, že politici, kteří se vrací k tradičním způsobům a tváří v tvář mluví s lidmi, mohou být poměrně úspěšní.
Na Facebooku se lidé uzavírají do tzv. echo chambers, což jsou skupiny, kde mají všichni podobné názory. Tam se vzájemně ve svých názorech utvrzují a mají pocit, že všichni ostatní to vidí stejně, popisuje odborník na extremismus Jan Charvát
Zároveň vidíme, že hlavním zdrojem šíření informací je internet a velmi specificky Facebook, kde od roku 2015 máme poměrně rozsáhlé skupiny, mezi kterými se šíří specifické informace.
Lidé se tam uzavírají do tzv. echo chambers, což jsou skupiny, kde mají všichni podobné názory. Tam se neustále utvrzujete v tom, že váš názor je normální a všichni ostatní to vidí stejně.
To je důležitější, než to samotné šíření informací. Utvrzování se v daném názoru je jev poměrně významný, protože může sehrávat určitou roli při radikalizaci, kdy řada lidí dojde k názoru, že jejich pohled je přece naprosto legitimní a racionální a sdílí ho všichni, s kým se baví. Řeknou si: „Jak to, že vláda nedělá to, co my chceme?“ a pak jim přijde zcela legitimní proti ní vystoupit.
Proč podle vás radikalizované skupiny své příznivce často nabádají, aby nevěřili médiím veřejné služby?
Protože jejich hlavním informačním zdrojem má být Facebook. To je zřetelné a jednoduché. Tam, kde v minulosti klíčovým faktorem, který informoval společnost a do značné míry formoval společenské názory, byla klasická média, to v posledních letech už neplatí. Sociální sítě monopol tradičních médií rozbily, ale ta pořád hrají svou roli.
Kdo jsou ,obchodníci se strachem’? Zkušenosti investigativního reportéra s českou dezinformační scénou
Číst článek
Když se bavíme s lidmi, kteří jsou na daných demonstracích, na jednu stranu velmi často řeknou, že médiím nevěří. Ale pokud s nimi mluvíte déle, zjistíte, že velké množství informací mají z televize. Televizi nějakým způsobem sledují a vnímají ji jako jeden z významných zdrojů informací.
To znamená, že pokud jste člověk, který se pohybuje v dezinformačním prostředí, je vaším cílem své lidi od televize odstřihnout, protože ta jim bude předkládat pohledy, které jsou jiné než to, co zaznívá na Facebooku. A v některých případech to může ohrozit „víru“ lidí v daný dezinformační narativ, který se organizátoři samozřejmě snaží mezi lidmi udržet.
Napojení na Rusko
Jsou české dezinformační skupiny napojeny na zahraničí, konkrétně na Rusko? Není to jen teorie?
Toto se dokládá o něco hůře. Máme doklady, že někteří konkrétní lidé, kteří se v dezinformačním prostředí pohybují, peníze z Ruska skutečně berou. U některých dalších to patrně ví jen policie. Veřejně se to zatím neukázalo, ale je to vysoce pravděpodobné. Jsou to lidi, kteří jsou dlouhodobě v exekucích, nemají žádný oficiální příjem.
Nemají žádnou konkrétní práci, ale přesto velmi intenzivně roky pracují na šíření velmi výrazných ruských narativů, jezdí po celé Evropě a velmi často do Ruska. Tady se to dá odhadnout poměrně přesně.
Na straně druhé je zřetelné, že část české dezinformační scény šíří informace a narativ naprosto dobrovolně a naprosto sama bez jakéhokoliv vlivu Ruska nebo kohokoliv jiného.
Jak se má nebo může demokratická společnost bránit proti zneužívání občanských práv a svobod?
To je velmi těžká a multidimenzionální otázka. Možností je na mnoha úrovních celá řada. Na jedné straně máme zákony, které by bylo dobré nějakým způsobem vynucovat a dodržovat.
Dezinformátoři Tušl a Čermák mají jít za nenávistné výroky do vězení. Soud jim uložil deset a šest měsíců
Číst článek
Na straně druhé je otázka sociálních sítí, zda je regulovat, nebo ne. Regulace sociálních sítí je úplně nová a my si s ní neumíme zatím poradit. Žijeme v době, kdy tuto situaci teprve řešíme.
Za deset let to možná bude vypadat jinak, budeme s tím umět zacházet, ale teď jsme uprostřed, kdy se teprve učíme. Dále vždy bude platit, že významnou roli sehrává otázka vzdělávání, to je ovšem na dlouhé lokty.
A významným momentem je osobní občanská angažovanost, na kterou nejsme úplně zvyklí. Třicet let po pádu komunismu je představa toho, že někdo veřejně, aniž by byl politik, vstupuje do veřejného prostoru, je pro spoustu lidí divná a zvláštní.
Jsme zvyklí na to, že je společnost demobilizovaná. Zvykem a normou je nadávat na vládu v hospodě. Ale tím to končí. Veřejné aktivity neumíme, neděláme je nebo jen velmi omezeně a velká část společnosti se na to dívá negativně.
Bude podle Jana Charváta pokračovat radikalizace společnosti? Dochází k radikalizaci dětí? A odkud čerpají radikalizované skupiny své příznivce? Poslechněte si celý rozhovor.
