Psychošmejdství není trestné, může ale ublížit. Ověřujte si, komu se svěřujete

Ještě než se dostaneme k tvé reportérské práci, pojďme úplně od začátku. Kdy tě napadlo řešit, že jsou mezi námi lidé, kteří vystupují jako psychoterapeuti, chtějí pomoct lidem, ale nemají na to žádný papír, vzdělání? Ty jsi odhalila lékaře, který nabízí psychoterapeutické kurzy, ale žádné vzdělání k tomu nemá. Jak jsi na něj přišla?
Dlouhodobě se zabývám různými podobnými tématy. Psali jsme o psychiatrii, o lidech, kteří mají zkušenost s duševní nemocí a na základě témat, která jsem zpracovávala, jsem dostala podnět od psychoterapeutické společnosti, který spočíval v tom, že se v České republice roztrhl pytel s šarlatány, tedy lidmi, kteří nabízejí psychoterapie nebo psychoterapeutické služby, aniž by k tomu měli nějaký výcvik. Dostala jsem pak od jedné psychoterapeutky tip na toho konkrétního pána, který byl zároveň zmiňovaný v jedné facebookové skupině, která se jmenuje Psychokraviny?; jsou tam zhruba tři tisíce lidí, většinou certifikovaní terapeuti, kteří upozorňují na tyto nekalé praxe takzvaných psychošmejdů, tedy lidí, kteří poskytují terapeutické služby, aniž by k tomu měli patřičný výcvik.

Zmiňuješ pána, ten pán bude jednou z ústředních postav našeho dnešního povídání. Nebudeme říkat jeho pravé jméno. Budeme mu říkat pan doktor, nebo nějakým iniciály?
Můžeme mu říkat pan doktor, já jsem ve svém článku využila jeho iniciály, takže pan MD. On je vystudovaný lékař, to víme, ale zároveň není členem lékařské komory. Členem byl, ale už zhruba deset let jím není, tím pádem se jí nezodpovídá a nemusí se řídit jejím etickým kodexem. Jde o pána ve středním věku, který ve svém rodinném domě v Havlíčkově Brodě poskytuje pseudoterapeutické služby, konkrétně metody konstelace. Ten terapeutický výcvik, o kterém jsem mluvila, on nemá, ale i přesto, že ho nemá, nabízí víkendové kurzy, kde se mu lidé otevírají a on se s nimi baví o osobních věcech a snaží se jim nějakým způsobem pomoci.

Ty ses do Havlíčkova Brodu za panem doktorem vydala. Vydala ses tam jako novinářka, ale jemu jsi neřekla, že jsi novinářka, byla jsi tam pod skrytou identitou. Proč tento přístup?
Potřebovala jsem zjistit, co přesně ten pan nabízí a jakým způsobem komunikuje se svými klienty. To bych nezjistila, pokud bych přišla z pozice novinářky, protože samozřejmě když dáváte rozhovor nebo mluvíte s novinářem, tak se chováte jinak než v tom intimním prostoru, kde je psychoterapeut a klient. To byl ten důvod, chtěla jsem pochopit, jak vypadá jeho práce a zda může někomu ublížit, co přesně nabízí, kolik za to chce peněz. Chtěla jsem nějakým způsobem zachytit autentický zážitek klienta, který tam přijde s nějakým problémem.

Toto není úplně rutinní novinářská práce a podléhá řadě etických pravidel, máme na to samozřejmě kodex a tak dále. Jak ses na to připravovala? Řešili jste na iROZHLASu, jak k tomu přistoupit? Protože, jak říkám, to se neděje na každodenní bázi, že bychom někam vyrazili se skrytým mikrofonem a něco ve veřejném zájmu zjišťovali. 
Je to tak, vůbec to není standardní praxe. V redakci jsme to samozřejmě opakovaně řešili. Jak jsi říkal, jsme vázáni kodexem Českého rozhlasu...

Taky zákonem a tak dále...
Není to jakkoliv standardní praxe. K použití skryté identity jsem dostala povolení od svého šéfredaktora, taky jsem se radila s právním oddělením Českého rozhlasu, se kterým jsme následně došli k závěru, že pana doktora budeme anonymizovat, nebudeme do reportáže dávat jakékoliv fotky, podle kterých by mohl být identifikován on nebo jeho bydliště. Nejde totiž o individuální příklad nekalé praxe, ale systémový problém, který spočívá v tom, že psychoterapeuti, kteří nepracují v klinické sféře, tedy ti, kteří nemají lékařské atestace, nejsou jakkoliv ukotvení v zákoně a mohou si tedy víceméně dělat, co chtějí. V praxi to pak může znamenat, že přijdete k někomu, kdo se vydává za terapeuta, může mít i punc autority tím, že je vystudovaný lékař, ale k samotné psychoterapeutické práci nemá žádný výcvik. Tím pádem vám nemůže pomoci a může vám i dost ublížit tím, že s ním budete sdílet nejintimnější, nejosobnější problémy. Bylo by namístě, abyste šli ke klinickému psychologovi anebo třeba i k psychiatrovi.

Na to, že jde o systémový problém, tě, pokud vím, upozornila Dominika Čechová z České asociace pro psychoterapii.

Teď ke konkrétnímu příběhu. Ty sis totiž musela něco vymyslet, jakýsi problém, se kterým si za panem doktorem šla.
Přemýšlela jsem o tom, s jakou identitou tam jít, a rozhodla jsem se, že mě nejvíc zajímá, jakým způsobem bude pan doktor reagovat na někoho, kdo má poměrně závažné diagnostikovatelné psychické problémy. Vybrala jsem si deprese, což je takový nejstandardnější příklad duševního onemocnění. Vybrala jsem si roli někoho, kdo má opravdu těžké deprese a kdo by měl být nejspíše hospitalizovaný anebo aspoň být poslán k psychiatrovi.

Návštěva nevyškoleného terapeuta

Takže tys přišla k domu v Havlíčkově Brodě, zazvonila jsi, řekla: já jsem ta a ta, domluvili jsme se, že s vámi budu řešit svoje problémy, mám těžké deprese.
Té návštěvě předcházel ještě telefonát, kdy jsem mu vysvětlovala, že je mi špatně, že mám také problémy s přítelem. S tím smyšleným přítelem, kterého hrál můj kolega z rozhlasu, jsem přijela do Havlíčkova Brodu až k němu domů. Měli jsme předem přesně domluvené, jakou roli budeme hrát.

Dům, kde pan doktor provozuje terapie, vypadá jako úplně normální zabydlený rodinný dům. Ještě ze schodů křičel na maminku, které patrně špatně slyšela a bydlí v tom domě s ním v nějakém vyšším patře, že tam má lidi. Odvedl nás do své pracovny v prvním patře, tam nás posadil na pohovku a sednul si na židli proti nám. 

Pak s námi mluvil, ale vlastně se moc nesnažil zjistit, jak je mně, respektive se mě na to ptal a já jsem byla tichá a stydlivá, ale zároveň se hodně bavil o mně s tím mým fiktivním přítelem. V jednu chvíli porovnával moje deprese i k válce na Ukrajině, což je příklad, který jsem úplně nepochopila. 

Zároveň přede mnou příteli říkal takové věci, že já se za sebe nemůžu rozhodnout. 

V jednu chvíli mu taky zvonil telefon, který vzal a normálně si ho před námi vyřizoval. Byli jsme tam zhruba hodinu a půl, možná trošku míň, a celou dobu jsme zůstali v roli, kterou jsme měli. Na pohovce, kam nás posadil, jsem mu odvyprávěla spolu se svým kolegou svůj smyšlený příběh. 

Jaká byla rada člověka, který nemá žádný psychoterapeutický kurz, to znamená, že by neměl vystupovat jako psychoterapeut, ale vystupuje? Tys na začátku mluvila o konstelacích. To je co?
On nějaké kurzy má, ale nejsou to kurzy jakkoliv oficiálně uznávané některou ze společností. Přímo na svém webu nemá napsané, že je psychoterapeut, ale má tam, že nabízí psychoterapeutické kurzy. Těch kurzů je dvacet jedna a jsou to kurzy jako „konstelace s mužskou a ženskou energií“, pak je tam „jak se stát mužem nebo být ženou“, „láskyplné zkrocení ženy“, kde popisuje, že mnoho žen touží po zkrocení, aniž by o tom věděly, protože si to spletly se zotročením. Během kurzů používá metodu konstelace. Když jsem to pak řešila s terapeuty, tak je to metoda, které se dá používat v klinické praxi, ale může být velmi nebezpečná, když ji používá někdo, kdo k tomu nemá pětileté psychoterapeutické vzdělání v rámci komplexního výcviku.

Metoda konstelace

Takže po asi hodině a půl jste odešli s tím, že pan doktor si vás vyslechl. Probíhalo to tak, jak to probíhalo, a předpokládám, že tys automaticky začala řešit s odborníky, co říkají na tvoji autentickou zkušenost s tím, jak tyto kurzy probíhají.
Je to tak, snažila jsem se zjistit, co přesně je metoda konstelací, na kterou mě pan doktor celou dobu vábil a kterou pokládá za vlastně jedinou správnou metodu, která by mi mohla potenciálně pomoci vyléčit se z depresí. Ještě abych to uvedla na pravou míru, tak v jednu chvíli říkal, že pokud nechci jít k němu, tak bych měla jít k psychiatrovi. Jenže pak zároveň, a on to ukazoval rukama, gestikuloval, že psychiatrie nevyřeší moje problémy, že opravdu do hloubky můžou jít jen ty konstelace.

Což tedy jsou... 
Metodu konstelací si můžeme trochu představit jako hru na škatulata batulata. Je to technika, která spočívá v sestavení jakéhosi modelu rodiny nebo jiného společenského prostředí. V praxi to probíhá tak, že klient terapeutovi nebo konstelátorovi popíše podstatu svého problému, o jakou situaci se jedná, co přesně chce vyřešit, což můžou být třeba problémy v rodině nebo na pracovišti. Terapeut následně navrhne, kteří lidé by v té konstelaci měli být, klient si z té skupiny vybere, koho chce mít na jaké pozici, a ty lidi pak rozestaví po místnosti tak, aby se vlastně stali živými modely jeho rodinného systému nebo pracovního prostředí. Tyto lidi pak přesouvá z jednoho místa na druhé, sleduje jejich pohyby a během toho má hledat nějaké řešení nebo přicházet na to, proč jednotlivé vztahy, vazby fungují tak, jak fungují, proč se lidé cítí tak, jak se cítí. Závěrem má být nějaké uvědomí nebo i přijetí toho, proč věci jsou tak, jak jsou.

Říkala jsi, že to je metoda, která se dá použít i v klinické praxi odborníky, ale neměl by to dělal člověk, který v tom není velmi zjednodušeně řečeno atestovaný, prostě nemá odbornost na to, aby to dělal. Co na praxi pana doktora říkají, odborníci, se kterými si to řešila?
Říkají, že je to metoda, která může být nápomocná, ale zároveň může hodně ublížit, pokud není používaná správně. Jedna terapeutka mi vysvětlovala, že to je, jako kdybyste někomu, kdo nikdy v ruce nedržel zbraň, dali do rukou kulomet. Správné použití znamená, že to dělá někdo, kdo má komplexní pětiletý psychoterapeutický výcvik v systematické terapii, která se zabývá rodinnými systémy a vztahy. Příklad špatného použití této metody jsem si vyslechla tento týden, když jsem mluvila s terapeutkou, která u něj byla na výcviku konstelací, a došlo k tomu, že se tam několik lidí začalo navzájem škrtit. Byla z toho dost traumatizovaná, říkala, že pak musela jít domů se svojí kamarádkou, že nechtěla být ten večer sama a že si dlouho pro sebe zpracovávala, co se tam stalo. Toto se stalo už před více než deseti lety, ale když jsem s tou paní mluvila, tak říkala, že po tom, co si přečetla můj článek a vrátila se na webové stránky pana doktora, tak jí to celý ten zážitek připomnělo, protože on tam píše úplně stejné věci jako předtím. Ona má pocit, že se jeho praxe nikterak nezměnila. Já jsem taky narazila na anonymní výpovědi na fóru doktorka.cz; byly to výpovědi lidí, kteří byli na jeho výcviku a popisovali, že tam dochází k nějakému inscenovanému znásilnění. Jeden člověk popisoval, že pak skončil v psychiatrické nemocnici právě kvůli kurzu, který podstoupil u pana doktora. 

My samozřejmě nemůžeme ověřit pravost těch výpovědí, nicméně je tu několik náznaků, které vybízejí k otázce, zda to, co pan doktor provádí, nemůže být až nebezpečné. Ty ses bavila s odborníky na slovo vzatými, tak jak na toto nahlížejí a nenarušuje to nějakým způsobem i pověst psychoterapeutů jako takových?
Problém je, že tím, že pan doktor není součástí žádné odborné asociace, protože nemusí být jejich součástí k tomu, aby provozoval to, co provozuje. Tím, že nepracuje v klinické psychoterapii, nespadá pod ministerstvo zdravotnictví ani žádný zákon nebo odbornou asociaci. Není vázán jakýmkoliv etickým kodexem, ani zákonem, a to je právě ten problém, protože pokud někdo nepůjde na policii a nenahlásí, že mu bylo ublíženo na zdraví, tak ten člověk podle zákona na papíře nedělá nic špatně.

Legální neodborná činnost

Takže ta činnost je legální?
To, co dělá do té doby, než někomu ublíží na zdraví, je legální. Samozřejmě je otázka, jestli to, že nabízí služby, které mají léčit, a pak to vede k tomu, že někdo skončí v nemocnici, nemůže být také podvod... Nevím. Toto jsou nějaké názory, zpětné vazby, které jsem dostala potom, co jsme vydali tu reportáž. Je asi na klientech, kteří na těch kurzech byli a měli s tím negativní zkušenost, aby se rozhodli, co s tím.

Pan doktor ví, že jste novináři, vy jste mu to posléze řekli. Jedna věc mě ještě zajímá - my jsme na začátku říkali, že to je jeden příklad za všechny...
Je to dlouhodobý problém. Po pandemii covidu-19 se podle psychoterapeutky Dominiky Čechové s těmito šarlatány roztrhl pytel i tím, že se navýšila poptávka po psychoterapii a spousta lidí nemůže psychoterapeuta najít. Zvýšila se poptávka, zvýšila se nabídka.

Využili příležitosti, protože lidi je potřebují a protože spoustě lidem není dobře, trpí nějakou duševní nemocí. Pro valnou většinu lidí není zjevné, kdo je tou autoritou, která jim skutečně může pomoci, a kdo je jenom šarlatán, který si udělá profesionálně vypadající webovou prezentaci a tváří se jako psychoterapeut.

Lidi to můžou nějak odhalit?
Určitě, jsou věci, na které si lidé můžou dávat pozor. Například si můžou ověřit odbornou způsobilost dotyčného, podívat se, jestli má ukončený psychoterapeutický výcvik, který je uznávaný některou z odborných společností. Člověk si může vyhledat nějaké reference či recenze na toho daného terapeuta. Je důležité si pamatovat, že webová prezentace může být zavádějící, stejně tak jako nabídky, které dává na sociální sítě. Pokud dotyčný je členem odborné společnosti, tak se klient může obrátit přímo na etickou komisi příslušné instituce a doptat se na různé praxe. Pakliže není, ale má třeba živnostenské oprávnění, tak se klienti mohou obrátit se stížností na příslušný živnostenský odbor. Pokud pracuje ve zdravotnictví, tak se můžou se stížností obrátit na zaměstnavatele nebo i na ministerstvo zdravotnictví. A samozřejmě pokud dojde k nějakému trestnému činu, jako například ublížení na zdraví, tak se lidé mohou obrátit na policii nebo můžou případ také medializovat.

Mně přijde, že zásadní problém v tom celém je, že zákon to neřeší. Podle České asociace pro psychoterapii by měl?
Oni za to dlouhodobě lobbují, protože když budou psychoterapeuti sdruženi pod nějakým odborným tělesem, které může vypadat například jako Česká lékařská komora, tak budou vázáni etickým kodexem, budou té společnosti nebo asociaci muset odpovídat a bude zcela zjevné, kdo je certifikovaný psychoterapeut, a kdo není.