V lese je to paráda, chválí Vysočinu francouzský kuchař. Vaří na samotě a plno má na týdny dopředu
Daleko od velkého města, ve vesničce Horní Dubenky na Vysočině, vaří francouzský kuchař Remi Decroix a umí to tak dobře, že má rezervace na týdny dopředu. Podnik se jmenuje Bistrot de Papa, tedy Tatínkovo bistro, otevřeno má jen od čtvrtka do neděle a připravuje pouze čtyři hlavní jídla, pár předkrmů a sadu zákusků. To všechno proto, že vaří a peče sám, personál se stará hosty. Kuchyni má navíc zákazníkům na očích, aby viděli, co pro ně chystá.
„Jen ať se hosté podívají, co dělám,“ říká česky se silným francouzským přízvukem padesátník, který prošel mnoho restaurací po celém světě, než se usadil na českém venkově. S manželkou Evou koupili starou usedlost u rybníka, stylově ji opravili a nesmlouvavě tady útočí na chuťové buňky hostů zblízka i zdaleka.
Dřív jsem kupoval 95 procent surovin ve Francii, teď kupuju 95 procent surovin v Česku, pochvaluje si Remi Decroix lokální produkci. Poslechněte si reportáž
Remi stojí za pultem, kde podává servírkám jídlo, na pár metrech čtverečních má všechno po ruce a ještě vidí ke vchodu i do jídelny. Na pultu právě přistává kachní stehno na třešňové omáčce.
„Šéf opravdu vaří všechno sám. Ráno vstane na pátou a peče zákusky. My obsluhujeme a máme čas na hosty,“ říká Lucie, která tu pracuje od začátku. „On tomu všemu dává duši. A to neříkám jako klišé. Navíc všechno řeší s klidem a vytváří rodinnou atmosféru.“
Tatarák jako nikde jinde
Remi Decroix má otevřeno pouze čtyři dny v týdnu, aby mohl připravit nové menu, nakoupit správné suroviny a připravit si základ pro čtyři dny vaření. „Dřív jsem kupoval 95 procent surovin ve Francii. Teď kupuju 95 procent surovin v Česku a skoro nejvíc tady v okolí. Třeba skvělé hovězí mám ze statku 15 kilometrů odsud, tatarák dělám hodně rád.“
Na tatarák se do Bistrot de Papa opravu jezdí, tím je podnik vyhlášený. Dal si ho i cyklista Ladislav Vaďura, který teď přichází do kuchyně a staví na pult láhev s čirou tekutinou. „To je pro vás, vřelé díky, “ říká kuchaři a potřásá mu rukou.
„Jezdíme každý rok do Telče na festival a tohle bistro nemůžeme vynechat. Vaří neskutečně a v podstatě mě seznámil s francouzskou kuchyní. Tohle je slivovice od nás z Uherského Hradiště jako dárek,“ usmívá se.
Rodina je základ
O tom, že podnik funguje skvěle, svědčí přímo v kuchyni vyzvánějící telefon. Servírka přijímá hovor a zapisuje si rezervace. Přijít sem bez ohlášení nemusí vyjít. „Mám obsazeno na tři týdny dopředu a rezervace průběžně až do konce roku. To je perfektní, protože se na hosty můžu připravit a vím, kolik toho mám uvařit,“ říká Remi, když si na chvíli sedne ke stěně, kterou zdobí černobílá fotografie prarodičů z 50. let minulého století.
„Babička měla deset dětí. Já pocházím z Lille, což je na sever od Paříže. Tohle je můj táta. Rodina je základ a i proto mám otevřeno jen čtyři dny v týdnu. Abych měl čas na manželku a na obě dcery,“ říká s nezaměnitelným přízvukem Remi Decroix, který v lesích Vysočiny dokazuje, že vynikající kuchař nemá o hosty nouzi na žádném místě a v žádné době.
