Čaputová, Sturgeonová i Ardernová. Proč ženy už nechtějí pokračovat ve vrcholné politice

Rozumíte Zuzaně Čaputové, slovenské prezidentce, že už nechce a nebude obhajovat prezidentský mandát? 
Upřímně řečeno si neumím úplně představit, jaké to je být hlavou státu, ale myslím, že Zuzaně Čaputové v tomto rozhodnutí rozumím a chápu ho. Myslím, že je potřeba se na celou situaci dívat optikou slovenské politiky, která je velmi turbulentní, nestabilní, navíc je plná výrazných, na naše poměry i hodně specifických politických osobností, které navíc mezi sebou často mají hodně vyhrocené vztahy. Prezidentka tam působí do značné míry jako nárazník nebo mediátorka mezi nimi, a to je velmi náročná pozice. Navíc je dobré si uvědomit, že na Slovensku probíhá už hodně vleklá, dlouhodobá vládní krize, a to je něco, co je i v parlamentních systémech, jakým je Slovensko, obdobím, kdy se více zvýrazňuje role hlavy státu, což zase posiluje i nějaký tlak na tu osobu, která je ve funkci. V tomto ohledu bych nepodceňovala roli personálního obsazení slovenské politické scény. Říkala jsem, že tam je řada specifických politických osobností, což je takový eufemismus, a myslím si, že musí být velmi těžké s nimi jednat, komunikovat. Samozřejmě, že se s tím pojí i to, že mnozí z vrcholných politiků na současnou prezidentku útočí velmi nevybíravým způsobem, který je, myslím, pro nás v České republice až nepředstavitelný.

Prezidentka jako zranitelný symbol

Čaputová čelila agresivním a sexisticky zabarveným útokům vlastně po celou dobu svého mandátu.
Ano, jednak ze strany veřejnosti, ale i ze strany některých politických elit. Když vás někdo označuje za agentku Spojených států a vlastizrádkyni, a to jsou ještě ty lepší termíny, když to tak řeknu, které aspoň nejsou vulgární, tak si dokážu představit, že vyhlídka na další politickou, prezidentskou kampaň, která bude dlouhá, drsná... Všichni určitě ještě máme v živé paměti, jak vypadaly kampaně před prezidentskými volbami v České republice před nedávnem. Věřím tomu, že tato vidina není příliš lákavá, a myslím si, že to rozhodnutí je pochopitelné, že bylo i docela předvídatelné. Konec konců i její předchůdce, prezident Kiska, se rozhodl stejně, i když tam ty motivace pravděpodobně byly trochu jiné, protože on přeci jenom ve své politické kariéře dál pokračoval, a to přímo v parlamentní aréně na úrovni stranické politiky. Takže z mého pohledu je její rozhodnutí neobhajovat prezidentský mandát spíše pochopitelné. 

Čaputová podle vlastních slov musela konečně najít odvahu opustit to, kým by měla být, aby opět naplno mohla být tím, kým je. To řekla v rozhovoru pro Deník SME ve stejný den, kdy oznámila, že už znovu kandidovat nebude. Odcitoval ji takto v podcastu Respektu novinář Martin M. Šimečka s tím, že jde o klíčové sdělení, jak porozumět jejímu odchodu, respektive tomu, že Čaputová už dál ve vrcholné politice na pozici prezidentky být nechce. Jak ho čtete vy? 
Podle mě v tom hraje roli částečně to, co jsem říkala, tedy nějaká úroveň politiky jako takové. Ale vyjádření, které jste teď zmínil, je podle mě také docela důležité, protože zvolení Zuzany Čaputové a celkově její nástup do funkce na Slovensku byl spjat s velmi silným symbolickým významem a s velkými očekáváními. Zuzana Čaputová se stala prezidentkou ve velmi vyhrocené době, po smrti Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, kdy emoce ve společnosti byly velmi rozjitřené. Zuzana Čaputová byla zvolena jako určitý symbol změny politiky, návratu spravedlnosti, návratu té tak často zmiňované slušnosti do politiky. Má symbolizovat obrat od té tradiční řekněme až mafiánské politiky, na kterou bylo Slovensko zvyklé dlouhodobě. Podle mého názoru jsou tato očekávání na jednoho člověka hodně.

V momentě, kdy to neberete jenom jako prázdnou frázi, kterou si dáte do kampaně, ale snažíte se potom tímto způsobem i v politice vystupovat, tak mi přijde docela pravděpodobné, že vás dříve či později potká něco jako vyhoření, burnout, že už jste z té práce opravdu unaven a už na ni nemáte sílu, což je v podstatě to, co Zuzana Čaputová také svým prohlášením více méně řekla. 

Jste navíc tou otevřeností, lidskostí jako politik, politička zranitelnější? 
Může se to tak zdát a víme i z výzkumů, že to tak opravdu je. Jedna věc je to, že jde o velmi komplexní problém, ale politika je pro nás implicitně, automaticky spojovaná s muži a tím, co muži reprezentují. Politické lídry si představujeme jako silné, energické, dominantní lídry, to jsou hodně maskulinní mužské vlastnosti. Když se ženy dostanou nebo se snaží dostat do takových politických pozic, tak nám do toho stereotypně nezapadají. Je to popsáno v literatuře, víme, jak ty mechanizmy fungují, bylo to zkoumáno v mnoha různých kontextech, že ženy jsou penalizovány především, když vykazují ženské vlastnosti, nějakou empatii, soucitnost, laskavost, konsenzuálnost. Může je to poškozovat i v tom, jak ty ženy veřejnost potom hodnotí jako politické lídryně. Takže v tomto má Zuzana Čaputová pravdu, když tvrdí, že ji to činí zranitelnou. 

Zodpovědný přístup

V souvislosti se Zuzanou Čaputovou se často mluví o bývalé novozélandské premiérce Jacindě Ardernové a bývalé skotské premiérce Nicole Sturgeonové, obě ženy, vrcholné političky, letos ze svých funkcí odešly. Co mají podle vás jejich příběhy společného, a čím se naopak liší? 
Obě političky spojuje to, že odešly ze svých funkcí dřív, než musely. Rezignovaly poměrně nečekaně v období, kdy nečelily žádným výrazným politickým ani jiným krizím, a zároveň ve svých vysvětleních toho, proč odchází, proč rezignují, používaly poměrně podobné argumenty. Jacinda Ardernová zmínila, že být lídrem je náročná práce, že už nemá energii na to, aby ji vykonávala tak, jak by chtěla. V podobném duchu argumentovala i Nicola Sturgeonová, která také říká, že je čas, aby uvolnila místo pro někoho nového, což je něco, co jsme v politice do té doby příliš často neslýchali.

Obě dvě političky byly úspěšné, ale byla mezi nimi i celá řada rozdílů. Nicola Sturgeonová byla v politice velmi dlouho, byla premiérkou osm let, před tím byla sedm let vicepremiérkou. Obě dvě měly za sebou celou řadu významných politických úkolů, řešily covid, Jacinda Ardernová řešila velký teroristický útok na Novém Zélandu, ve Skotsku zase klasický souboj o nezávislost Skotska na Velké Británii a v poslední době hodně politických bitev s Londýnem.

Nevíme úplně přesně, co byly skutečné motivace obou političek. Někteří říkají, že Jacinda Ardernová ve skutečnosti odešla proto, že začala ztrácet v průzkumech, a na Novém Zélandu budou brzy volby. V případě Nicoly Sturgeonové, tam například probíhá vyšetřování Skotské národní strany, její financování, kde ona a její manžel nějak figurují. Je možné, že i to byly nějaké úvahy za tím, proč odešla.

Není to tak dávno, co ji zatkli.
To je všechno možné, ale podle mě je důležité to, že do veřejného prostoru se dostalo vysvětlení, které do centra pozornosti staví výkon té politické funkce a práci, kde obě dvě říkají, že už to stačilo, že už nemají tolik energie a kapacity na to, aby ta práce mohla být tak kvalitní, jak by chtěly. To mi přijde velmi zajímavé, je to nějaký nový element v politice a v tom, jakým způsobem politici odchází ze svých úřadů. Mimo jiné je spojovalo to, že obě mluvily o tom, že také, stejně jako Zuzana Čaputová, byly vystaveny velkému množství negativních, výhružných, šikanózních zpráv a komunikaci, což je také fenomén, který asi spojuje celou řadu političek. 

Je podle vás ocenění hodné, že jsou tu ženy, Ardernová, Sturgeonová, Čaputová, které umí odhadnout, kdy odejít, a nedržet se egoisticky moci jako velcí světový lídři, jak jsme byli zvyklí u Borise Johnsona, Donalda Trumpa? Když opomeneme to, že ty odchody mohou být ve velké míře vynucené třeba právě nepřátelským politickým prostředím a tak dále.
Osobně si myslím, že to je spíše zodpovědný přístup k výkonu politické funkce a k politice jako takové. Je pravdou, že nebývá zvykem, že by politici rezignovali a dobrovolně ukončili svoji kariéru bez zásadnější krizové, osobní nebo rodinné situace.

Myslím, že to hodně odpovídá tomu, jak ženy obecně přistupují k výkonu politických funkcí. Když se bavíte s političkami o jejich motivacích, proč vlastně vstupují do politiky, tak ony velmi často zdůrazňují, že jdou do politiky, protože chtějí pomáhat, chtějí efektivně řešit problémy, a politika je nástroj, který jim umožňuje toho cíle dosahovat. V momentě, kdy mají pocit, že se jim cílů nedaří dosahovat, že už to nejde, tak dává smysl, aby z funkce odešly. Existuje i výzkum ze Spojených států, ze Sněmovny reprezentantů, který ukazuje na něco podobného, tedy že poslankyně často odcházejí z politických pozic nebo už třeba znovu nekandidují v momentě, kdy mají pocit, že nejsou schopny efektivně řešit svoji politickou agendu. Takže myslím, že to je opravdu spíš pozitivní přístup k politice a že to trochu nabourává naši tradiční představu o tom, že politika je na doživotí, jak to bylo třeba u Silvia Berlusconiho, že když už tam jednou jste, tak tam prostě zůstanete. 

Změní ženy politiku? 

Na druhou stranu, nechtějí voliči od svých politických lídrů a lídryň právě to, aby se bili v politice za každou cenu, a ne, aby pak jednoho dne řekli, a můžeme to chápat sebevíc, že už na to prostě nemají energii?
Voliči samozřejmě mohou být zklamání, mohou mít různá očekávání, ale myslím, že je spíše pozitivní uvolnit místo někomu, kdo má více energie než vy, aby mohl naplňovat politické cíle, které chcete. Myslím, že každý politik má právo rozhodnout se, že už v tom nechce pokračovat. Každý, kdo si politickou práci vyzkouší, přiloží ruku k dílu s tím, že chce přinést nějaké změny podle svého ideálního obrazu toho, jak by svět měl vypadat, a v momentě, kdy zjistí, že ta práce je příliš náročná, že už ho to nenaplňuje nebo že není schopen, tak mi přijde legitimní z politiky odejít a uvolnit místo někomu, kdo toho schopen bude. 

Je taky fér si sama sebe postavit před politickou kariéru a před zájmy voličů. 
To taky.

Máte teď jako politoložka pocit, že ve vrcholné politice ve světě hrozí nějaký výraznější odchod političek? 
Je těžké říct, co by byl výrazný odchod. Žen v opravdu vrcholných výkonných politických funkcích, jako jsou hlavy vlád a států, je hodně málo. Takže i když jich odejde jen několik v poměrně krátkém časovém úseku, tak to potom vypadá jako výrazný odchod. Spíš mám pocit, že je možné, že důvody, o kterých se tady bavíme, které zmiňují ty političky jako Zuzana Čaputová nebo Jacinda Ardernová, se možná mohou stát legitimním důvodem, proč ukončit politickou kariéru. Zároveň to konkrétně u Jacindy Ardernové souvisí i s celým stylem toho, jak vykonávala svou politickou funkci. Bavili jsme se o stereotypně mužských představách o tom, jak má vypadat politika, a jí se povedlo uspět s tím, že do ní vnášela také ženské prvky. Byla v tom úspěšná a byla považovaná za vzor, takže tady je trošku i obava z toho, jak tohle může působit na další ženy a dívky. Jak víme, symbolika je v politice velmi důležitá, máme výzkumy o tom, že političky fungují jako důležité vzory pro další ženy a dívky v tom, aby to posilovalo jejich případnou ambici se nějak politicky angažovat. Zatím nevíme, jaký efekt může mít jev toho, když političky z těchto důvodů z politiky odchází. Ale je možné, že moje obavy jsou ukotveny také v mojí internalizované představě o tom, že politika je boj o moc, kde je potřeba vytrvat za každou cenu. 

Můj dotaz byl možná zbytečně stručný, měl jsem k tomu asi dodat, že výrazný odchod nejenom u političek, ale i politiků by mohl být způsoben tím, že je teď normálnější si přiznávat, že už toho má někdo prostě dost a že má právo se funkce buď vzdát, anebo do ní znovu nekandidovat. 
Je to tak, Zároveň nám to dává víc prostoru se zajímat o to, proč politici a političky z politiky odchází, a možná bychom mohli i víc přemýšlet o tom, co by pomohlo je potom v politické kariéře udržet. 

Kdybychom to uzavřeli nějakým fokusem přímo na političky, tak je toto i vzkaz politickému světu: jsou na nás kladeny větší nároky, pojďme změnit to, aby politika už nebyla vnímána jako man's world? 
Zcela určitě. Je to i v intencích toho, jak konkrétně Jacinda Ardernová i Zuzana Čaputová ke své politické funkci přistupovaly. Je pravda, že na ženy se v politice kladou vyšší nároky než na muže, musíte být v podstatě lepší a kvalitnější kandidátka, než jsou vaši mužští kolegové, když chcete uspět. Je možné, že toto je jeden z prvních kroků, kdy se ty normy, na které jsme byli doteď zvyklí, mohou začít měnit. 

 V podcastu byly dále využity zvuky z RTVS, Aktuálně.cz a The Guardian News.