Když láska k agresorovi pomáhá přežít: Jak vzniká stockholmský syndrom

Stockholmský syndrom je slovní spojení, které spousta lidí určitě zná, ale čistě pro formu – jak byste ho popsal?
Je to poměrně jednoduché. Je to pozitivní emoční vazba k únosci, eventuálně agresorovi nějakého násilného trestného činu.

Asi málokdo si ale vybaví, proč se tomu říká stockholmský syndrom. Ten příběh se tedy pokusím odvyprávět.

Pojďme od historie k tomu, co je vám bližší, totiž k psychologii. Propojme to ale s tím případem. Zmiňoval jsem slova Kristin Enmarkové a její telefonát tehdejšímu švédskému premiérovi. Co se u ní muselo odehrávat za myšlenkové pochody nebo pocity, když byla v bance s únosci?
Byla to právě pozitivní emoční vazba. Z určitého pohledu to můžeme nazvat zamilovaností do únosce, z psychologického hlediska syndrom nebyl a není nic nového. Již psychoanalýza ho pojmenovala jako identifikaci s agresorem, což je obranný mechanismus. Agresor nás ohrožuje, může nám usilovat o život a naše psychika má tendenci se s těmito náročnými situacemi vyrovnávat. No a představte si situaci, kdy jste někým ohrožován a měl byste s tím pocitem ohrožení žít. Abyste ho snesl, překlopí vaše psychika negativní vztah k agresorovi ve vztah pozitivní, takže se do něj zamilujete a najednou tu situaci únosu a agrese zvládnete mnohem lépe.

Ta citová vazba je skutečně tak silná, že se dá mluvit o zamilovanosti?
Ano. 

Napadá mě ještě jeden příklad z minulosti – Patty Hearstovou, devatenáctiletou studentku, unesli muži z takzvané Symbionské osvobozenecké armády, což byla krajně levicová militantní skupina, která působila v Americe zhruba v 70. letech. Do svého únosce se přímo zamilovala, později si ho vzala a přidala se k jejich skupině. Následně ji zatkli, protože páchala spolu se skupinou trestnou činnost.
Je to tak. Pro běžného člověka je to nesrozumitelné. Řada obětí únosů, znásilnění, či domácího násilí se skutečně do pachatele zamiluje, setrvává s ním a často ho i obhajuje. Jako soudní znalec jsem pracoval na desítkách, možná stovkách případů domácího násilí, kde i vysokoškolsky vzdělaná žena roky trpěla ve vztahu s násilníkem, kterého milovala. Když se ten případ pak dostal k soudu, ještě ho obhajovala. Každý říkal, že to nemůže být pravda, že každý inteligentní člověk, který by žil v takovém vztahu nebo prožil to, co ona, by přece odešel, anebo ho nebránil. Je to taková záhada naší psychiky, která, jak jsem říkal, se snaží s těmi složitými situacemi vyrovnat a snaží se nám pomoci tu těžkou situaci přežít.

Do jaké míry může stockholmský syndrom souviset se syndromem týrané ženy?
Všechny psychologické syndromy jsou trošku nepřirozené, umělé. Popisují symptomy, které jsou podobné u osob, jež prožívají něco podobného. Do jádra stockholmského syndromu, nebo syndromu týrané ženy bych dal identifikaci s agresorem, což je primární obranný mechanismus. Pak si můžeme říkat, jestli je to více to či ono, když přidáme únos nebo domácí násilí. Každopádně stockholmský syndrom je vyloženě popisován u osob, které prožily něco jako únos. Syndrom týrané ženy je již rozvinutý syndrom, který u osob, které prožily domácí násilí, zahrnuje nejenom identifikaci s agresorem, ale celou řadu dalších vzorců chování.

Syndrom týrané ženy

Napadlo mě, zda v případě domácího násilí nemůže stockholmský syndrom hrát u syndromu týrané ženy roli v tom, že tu máme spoustu žen i mužů, ale zejména žen, které domácí násilí nehlásí. Může být na vině stockholmský syndrom?
Určitě. Identifikace s agresorem neprobíhá pouze při domácím násilí, jsou to i případy týraných dětí. Ty děti prožily něco úplně strašného. Zažil jsem děti, které byly bity vším možným, přivazovány k topení, byly dlouhé měsíce bez jídla, nebo to týrání, případně i sexuální zneužívání, trvalo roky. Stejně své rodiče milovaly. Když pak soud chtěl děti odebrat, emočně trpěly. Přestože by si každý řekl, že se mu ulevilo, paradoxně strádalo ještě více, než když bylo v té náročné situaci.

Přidám ještě jeden příklad – Rakušanku Natashu Kampuschovou v deseti letech unesl muž, bylo mu asi 36 let. Uvěznil ji na osm let ve sklepní místnosti pod svou garáží. Jednoho dne utekla a její únosce ještě před příjezdem policie spáchal sebevraždu. Myslím, že skočil pod vlak. Kampuschová následně jeho smrt oplakala. Spousta lidí tomu nerozumí a spousta lidí ji za to i kritizovala. Tím navazuji na vaši odpověď, že spousta dětí dál své rodiče, kteří je týrali, milovala. I ona únosce patrně i po smrti dál milovala.
Tohle je určitě velmi zajímavý případ. Tady se bez pochyby jedná o stockholmský syndrom. Musíme si však představit svět Natashy – téměř většinu svého života neznala nic jiného než vztahovou realitu s pachatelem, se kterou se plně identifikovala. Nebyla schopna z ní odejít, přestože v některých případech vyjížděla i na výlet, víme, že měla otevřené dveře, mohla odejít, a každý se ptal proč to neudělala. Tady je nutné říct, že syndrom týrané osoby je charakteristický nejenom pozitivním vztahem k pachateli, ale také takzvanou sníženou akceschopností. Velmi často se to připodobňuje k žábě, kterou když hodíte do vařící vody, okamžitě vyskočí. Když ale vodu zahříváte pomalu, žába se uvaří. Tohle je úplně stejná situace. Pachatel jako by postupně ubíral mentální síly oběti, takže má oběť najednou otevřené dveře, ale ji ani nenapadne utéct, protože mozek už je tak adaptovaný na tu situaci, že to nemůže udělat.

Možná trošku kontroverzní dotaz, ale dá se toho zneužít s dobrým úmyslem, třeba ve vojenství?
Myslím, že s dobrým úmyslem se to zneužít nedá.

Nábor špionů třeba...?
To se dá jednoznačně využít a vojenské i nevojenské informační služby toho po celém světě bezpochyby využívají, protože tohle je skutečně slabina lidské psychiky. Četl jsem řadu studií a textů, které popisovaly, jakým způsobem se to využívá třeba při vymývání mozků, nebo při převýchově. V současné době máme informace i o tom, že děti a mladiství muži z Ukrajiny jsou převychováváni v Rusku. Převychovatelé se snaží vytvořit i pozitivní vazbu k nim nebo k tomu systému.

Dá se vysledovat kdo je náchylnější k tomu, aby trpěl stockholmským syndromem?
O tom je celá řada úvah. Na úvod bych řekl, že se to může stát úplně každému. S největší pravděpodobností se to stane tomu, kdo si myslí, že se mu to stát nemůže, protože na to prostě není připravený. Tím, že uvažujeme o tom, že by se nám to eventuálně mohlo stát, snižujeme pravděpodobnost, že se nám to stane.
Predisponující faktor je bezpochyby zvýšená sugestibilita, to znamená náchylnost nechat se ovlivňovat druhými. K tomu už studie máme a víme, že je typická pro osoby mladšího věku a některé skupiny žen. Muži jsou na tom v souvislosti se zvýšenou sugestibilitou lépe, takže u nich může být rozvoj stockholmského syndromu méně pravděpodobný. Ale jak říkám, může se to naprosto bez problému stát i jim.

Jak pomoci?

Je to tak, že právě s mladšími lidmi a se ženami se více setkáváte, když vyhledávají pomoc? Například pomoc psychologa, když chtějí zahájit terapii, aby jim někdo pomohl s tím, že trpí stockholmským syndromem?
Určitě. Méně často se setkáme s dětmi, ty pomoc nevyhledávají. S nimi se spíše setkáváme skrze znalecké posudky v rámci soudních případů. Nicméně v té klinické, poradenské praxi určitě dominuje ženské pohlaví. Ale zase to nemůžeme přičítat pouze tomu, že by to bylo v důsledku toho, že jím ženy více trpí. Muži o něm méně mluví a méně vyhledávají odbornou pomoc. Kdybychom o tom tedy uvažovali trošku komplexněji, tak studie a odborné články uvádějí, že stockholmský syndrom je častější u žen.
Jsme však v 21. století, kdy musíme uvažovat tak, že nejsou diagnózy, které by byly bez výhrady univerzální pro obě pohlaví. Stockholmský syndrom, respektive syndrom týrané osoby vycházel z popisu symptomů u žen, takže může být genderově podmíněný a u mužů se tedy může manifestovat úplně jinak. Tam nás možná ještě čeká určité objevování, abychom zjistili, jak se s tím mohou muži vyrovnávat.

To předpokládám bude ovlivňovat i to, jak psychologové přistupují k obětem nebo k těm, kteří něčím takovým trpí. Ale když za vámi někdo teď přijde s podobnými problémy, jakou terapii jim poskytujete? Jaké jsou rady?
Nutno říci, že stockholmský syndrom ani syndrom týrané osoby nejsou psychiatrickou diagnózou, neexistuje na ně tedy žádná konkrétní léčba. Nicméně nějaké léčby samozřejmě existují. Úspěšné jsou především psychodynamické postupy, tedy takové, které vychází z psychoanalytické teorie. Osobu vedou k tomu, aby si uvědomovala kontexty svého prožívání a chování. Ale tady je nutné si říct – v současné době máme tendenci uvažovat o tom tak, že máme problém, tak jdeme za psychologem a on ho vyřeší.  Ale jak jsem řekl, stockholmský syndrom má v jádru obranný mechanismus identifikace s agresorem a ten obranný mechanismus nás má chránit. Takže je otázka, jestli některé psychologické syndromy máme vlastně léčit, jestli ten syndrom nepomůže přežít nějakou situaci a ta osoba se s ním po určité době přirozeně vyrovná.
Představme si to tak, že mozek má přirozené mechanismy, jak se vyrovná s náročnými situacemi a my do něj začneme rýpat, aniž bychom věděli, co se v něm děje. To možná není dobře. Dokonce jsou studie, které ukazují, že krizová intervence u některých typů obětí, ať už to jsou katastrofy nebo nějaké trestné činy, může po delší době vést k psychické destabilizaci. Kdybychom do toho mozku tehdy nerýpali, tak by možná měl nějaké homeostatické mechanismy, jak se s tím vyrovnat. My jsme ho ale rozrýpali, takže mu není úplně dobře. Musíme tedy vždycky uvažovat o tom, zda je to skutečně pro tu osobu funkční, což platí zvláště u dětí, které se pak musí vyrovnat s rodiči. Jednoznačná léčba neexistuje. Aplikujeme obecnější psychoterapeutické postupy, ale i u nich musíme uvažovat, jestli jsou skutečně indikované.

Co je ta první okamžitá reakce, když někdo s takovými potížemi přijde?
Je potřeba mluvit. Jde o to, aby nám člověk maximálně popsal to, co prožil, co vnímá, co se v něm odehrává. To je základní princip psychoterapie, že klientovi pomáháme zvědomit si věci, které si doposud možná ani neuvědomoval. Myslel si, že si je uvědomoval, ale dobře kladenými dotazy toho člověka vedeme v cestě uvědomování a najednou mu něco dojde. To je ten aha efekt psychoterapie. Ve chvíli, kdy mu něco dojde, tak mu můžeme pomoci dojít k vlastní interpretaci, tedy tomu, aby si to zasadil do svého životního kontextu. To mu pomůže.

Může za vámi přijít i pachatel?
Určitě. Není to sice časté, že by pachatelé chodili k psychoterapeutovi, ale…

Jestli ta vazba může fungovat i obráceně…?
Určitě. Člověk je obecně tvor vztahový. Vytváříme si vztahy nejen k lidem které máme rádi, ale i k lidem, kteří s námi přichází do kontaktu. I v souvislosti s pachatelem a jeho vztahem k oběti tedy existuje takzvaný limský syndrom, což je to, že si pachatel vyvine pozitivní vztah ke své oběti. Zase můžeme uvádět řadu případů domácího násilí nebo únosů, kdy se měla oběť původně stát nějakým instrumentem pachatele pro dosažení určitého cíle. Ale protože si k ní vytvořil pozitivní vztah, tak dříve či později ji třeba propustí nebo přestane týrat, protože jí nechce škodit.

Limský syndrom získal název podle hlavního města Peru, Limy?
Ano, je to tak. Byl to příběh z roku 1996, kdy určitá teroristická skupina obsadila za politickým účelem japonskou ambasádu v Limě. Pachatelé si ale postupně začali k těm hlavním osobám z ambasády vytvářet pozitivní vztah, takže je postupně začali propouštět a jejich síla v počtu unesených lidí klesala.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z dokumentu Dokumentär om Norrmalmstorgsdramat 1973 youtubového kanálu GeWe, rakouské televize ORF, BBC, podcastu Criminal a youtubových kanálů ChipsPerson297, wocomoDOCS a AP Archive.