Mám mnoho tváří. Akordeon dýchá se mnou, vypráví muzikantka Havelková a vzpomíná na čas u cirkusu
První akordeon dostala v 11 letech. Teď se s akordeonem v náručí stává slavnou sólovou zpěvačkou. „Poslouchala jsem Radúzu, s rodiči jsme chodili na její koncerty, byla pro mě bohyní a chtěla jsem být jako ona,“ vypráví Rozálie Havelková, zpěvačka, která vyrostla za zvuků swingové hudby, kterou provozuje její otec Ondřej. Na čem aktuálně pracuje, popisuje v rozhovoru pro Radiožurnál.
Je těžké naučit se na akordeon?
Myslím si, že ano, protože jsem se na něj stále nenaučila. A trvá mi to už docela dlouho. Ale tím způsobem, jakým hraji, což znamená, že se jenom doprovázím, tak to těžké zas tak není.
Dikci první republiky mám od dětství naposlouchanou, rodiče jsou tou dobou okouzleni, usmívá se Rozálie Havelková
Když jsem poslouchala vaši desku Korzetiér, kladla jsem si otázku, jak akordeonu poručit, aby zněl přesně tak, jak zpívám – v emocích, o ztracených láskách. Jak to sladit dohromady?
Fungujeme v takové zvláštní symbióze, ani nemusím akordeon nutit a formovat, dýchá se mnou. Návrat k akordeonu přinesl i to, že jsem začala písničky skládat, protože to začalo právě s tím akordeonem ožívat, že si hrozně rozumíme. Je to takové splynutí, že to jde samo.
Jak vlastně vznikají vaše písničky?
Nejdřív přijde nápad, buď text, že spojím pár slov, vyjde z toho hezký verš a od toho se odpíchnu. Nebo mi naskočí melodie – jsem v emoci a začnu si broukat, najednou to tam skočí a začne na to pasovat vzniklý verš. Nebo něco nového.
Když vás vidím na jevišti s krásnýma nohama v síťovaných punčochách a harmonikou, tak mi to nepasuje s tou sympatickou, mladou, distingovanou ženou, která je tady se mnou…
Mám mnoho tváří, možná se ve mně pere i mnoho charakterů, proplouvám rolemi, s tvářemi. Vlastně nevím, tak nějak žiju v různých polohách, možná jsem trošku schizofrenní, to je také možnost.
Od sedmnácti let jste zpívala s orchestrem Melody Makers Ondřeje Havelky. Kdo vás naučil dikci 20. let?
Za to můžou rodiče, oni prostě byli tou dobou posedlí, takže jsem v tom vyrůstala. Přestože jsem se narodila v roce 1997, vyrůstala jsem třeba v roce 1923.
Takže to vychování mám, ale uvnitř jsem trochu větší ďábel, tak to ale asi bylo i v první republice, že to byli gentlemani, co pod saky a smokingy skrývali velká zvířata, až šelmy. Tak to jsem možná já.
Samozřejmě tatínek, který mě do kapely přizval, mě k tomu vedl. Ale měla jsem to naposlouchané, nemusel mě v dikci příliš školit.
Snový svět u cirkusu
Popište život Rozálie u cirkusu. I když kdo viděl představení Rozladěné držky, tak asi leccos ví?
Tam je to podané v hodně abstraktní formě, ale je to v podstatě o tom mém příběhu a zážitku s cirkusem. Mít iluze o cirkusu je krásné, proto tam lidé chodí, je to vytržené z reality, snový svět.
V tichu vakua by člověk zešílel. V terapii používám i metal nebo punk, vypráví muzikoterapeut Lipský
Číst článek
A čím víc je vzdálená moje vzpomínka na cirkus, tím víc na to vzpomínám jako zase na jinou podobu snu. Částečně je to strašně náročné, protože dva tři dny je to intenzivní práce – postavit, zbourat stan, tahání věcí v bahně, pak ve vedrech.
A pak tam jsou tři dny, kdy nemáte co dělat, takže to jsou neustálé kontrasty. Do toho je svět takový nostalgický. Cirkus zaparkovaný uprostřed náměstí hlučného města furt tvoří zvláštní oázu, kde se zastavil čas.
Maringotky se sice připojí na elektřinu a vodu, ale jinak to jsou staré dřevěné maringotky bez internetu. A žijeme si tam do jisté míry život v jiném vesmíru. Svět se mění a cirkus zůstává, do jisté míry je stejný.
Kde nyní mohou diváci vidět kabaretní umělkyni Rozálii Havelkovou? A jaké jsou její další sny? Poslechněte si celý rozhovor na začátku článku.
