Jedním ze symbolů demonstrací po 17. listopadu 1989 se stala i píseň Modlitba pro Martu. Tu z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí v Praze zazpívala Marta Kubišová 21. listopadu. Jak na památný den vzpomíná a jak vnímá vývoj České republiky s odstupem jednatřiceti let, přiblížila v rozhovoru pro Radiožurnál.

Praha 13:49 17. listopadu 2020 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak s odstupem času vzpomínáte na vystoupení před statisícovými davy?
Ono mi to utkvělo v paměti především proto, že jsem si říkala, jak se to strašně poslouchá. Je tam takových nedostatků. Dvacet let jsem hlas netrénovala, takže nevím, proč mě tam Jirka Černý vystrčil a řekl, že by to chtělo malou modlitbičku. Po vystoupení jsem si sedla do křesílka v Melantrichu a říkala si, jaký to byl trapas. Ale mile mě překvapilo, jak na to lidé reagovali.

V jakém okamžiku vám bylo jasné, že se to zlomilo a režim jedno strany se blíží svému konci?
To mi bylo jasné hned 17. listopadu. Vyzvedla jsem dceru ze školy a doběhly jsme průvod na Albertově, ale ten už šel proti nám. Pak jsme se ocitly v takové tlačenici, dcera několikrát zakopla o tašky, co tam měli lidé položené, takže jsem se raději snažila rychle dostat domů.

Brzy poté mi volala Olga Havlová a já zjistila, co se děje na Národní třídě a jak nepatřičně zachází s lidmi. Říkala jsem si, že se to nemělo stát. Bylo to datum, které měly země respektovat jako mezinárodní den studentstva a našemu režimu se podařilo do toho šlápnout jako slonovi do porcelánu.

Vám se poté otevřela znovu cesta na pódia i na jeviště pražského divadla Ungelt. Vnímala jste ale zároveň nějaké rozčarování z polistopadového vývoje?
Svoboda byla prvořadá, národ si oddychl od kleští, které vás kdykoli mohly dostat. Ale každý vývoj s sebou nese dobré i zlé, takže jsem se nedivila, kam se to ubírá. Dokud žil Václav Havel, byla jsem klidná, že se nic moc nestane, i když se někdy strany hádaly a každý měl jiný recept na demokracii.

Nevěděli jsme, jak by demokracie měla vypadat. Nikdo dlouho na západě nepobyl, já sice potom projela skoro celou Evropu, ale také jsem si nebyla jistá, jak by to mělo vypadat zrovna u nás. Je to tak, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. To je opravdu velká pravda.

Tomáš Pavlíček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít