Hodnota svobodného života s sebou nese i riziko toho, že se musím prát, říká farář z Neratova
Podařilo se nám vybudovat instituci a prostor, abychom lidem mohli nabídnout zaměstnání a bydlení na úrovni, aby to nebyla jen tělocvična, přibližuje pro Radiožurnál Josef Suchár, farář z Neratova v Orlických horách, který na faře ubytoval 45 lidí z Ukrajiny. Nad čím přemýšlí na Velký pátek? Kde můžeme znovu nalézat ztracenou laskavost jeden k druhému i k sobě? A jak konat dobro, kterému věřím, když se mi ostatní smějí?
Jak být laskavý v dobách, které jsou těžké a kdy se nedaří?
To je to, co je moc těžké a co je ta první liga. Někdo dokáže být laskavý v prostředí, které k tomu vede a napomáhá. No a pak přijdou stupínky, kdy si vyberete nějaký kopec, na který půjdete, a ne každý na něj může vylézt, protože na to dejme tomu nemá. Ale neznamená to, že bychom se o tom nemohli bavit nebo že bychom nesdíleli stejné hodnoty o kráse, kterou tam člověk může zažít. Akorát je mi kolikrát líto, že to nedokážu.
Cítím se jako tygr v kleci, že nemůžu víc pomoci tam, kde je to potřeba, říká Josef Suchár
Přistihl jste se někdy sám při nelaskavosti?
Samozřejmě. Každý den. Člověk se snaží, ale právě proto, že laskavost má něco společného s láskou, tak se vždy musíte snažit a budete cítit, že byste mohli ještě víc. Teď se cítím jako tygr v kleci a je to taky dané mou nedokonalostí, že nemůžu víc pomoc tam, kde je to potřeba.
Strašně mě vytáčí, když vidím v televizi, jak tam pánové v kravatách dělají různé summity o tom, že se domluvíme, co bychom mohli udělat, a příští týden se domluvíme a uděláme zase další summit. Nejraději bych je všechny vzal, sbalil a odvezl je do toho Kyjeva nebo do Charkova, a tam ať se domluví, co se bude nebo nebude dělat.
Mám veliký strach z toho, že nám to zevšední, že si zvykneme, začneme vypínat televizi, protože nám to leze na mozek, že vidíme pořád obrázky bídy. Tak jak nás štval covid v televizi. Ale ono to neskončilo. A dokud to neskončí, tak nemůžeme vypnout televizi a nedívat se na to.
Má někde laskavost svoji hranici?
Jeden z velikých otazníků, který nám rezonuje s válkou na Ukrajině, je, že se hodně lidí diví, jak tam můžeme vozit zbraně, nemůžeme podporovat, aby se zabíjelo, ale aby se nastolil mír. A pro spoustu lidí je slovo mír spojené s tím, že ohnou záda, připojí se k tomu a nebude se zabíjet. Spousta politiků má problém s tím, že Ukrajinci začali bojovat, protože kdyby toho nechali, tak nebudou mrtví. Ale hodnoty života, žít jako svobodný člověk, s sebou nesou i riziko toho, že se musím kolikrát prát o místo na slunci nebo v prostoru svobody. To je rozdíl mezi zoologickou zahradou a džunglí. Svoboda je pro člověka prostředím, ve kterém byl stvořený. Když to někdo ubije, tak člověka zabije, udělá z něho jenom otroka. A otrok je věc.
Pokud jsme přijali systém, že tady máme nástroj k tomu, aby mohlo být udržováno právo, zákon a řád, tak pokud to někdo není schopen pochopit a bude tím agresorem, tak je nutné ho zastavit. A to, co je podstatné a je založené i v Ježíšově učení je to, abych ho nezačal nenávidět. Přesto všechno, co je schopný udělat, abych dokázal odpustit.
Jak by zněl letos velikonoční vzkaz Josefa Suchára?
Abychom uvěřili, že i když přijde ta kalvárie a když jsme obklopeni hrůzou a smrtí, tak pokud jí budeme čelit tím, že se nepřipojíme k hrůze a nenávisti, ale budeme se snažit vnášet pomoc a veškerou snahu dobra tam, kde bída je, tak přijde vzkříšení. Ale tím křížem si musíme projít. A přál bych všem, aby si právě letošního roku nenechali vzít i Velikonoce, které se dějí na Ukrajině. A když nemůžou pomoct konkrétně, tak ať tam posílají požehnání. Požehnání je přání dobra. Můžou jít třeba i do kostela zapálit svíčku.
