Ženské tělo není nikdy dost dobré. Vždy je potřeba něco zvětšit, zakrýt, kritizuje psychoterapeutka
„Když si pěstujeme dobrý vztah k tělu, je pravděpodobnější, že budeme žít spokojenější a naplněnější život. Než když se budeme každou chvíli zaobírat tím, jaké by to bylo, kdyby naše tělo bylo jiné,” myslí si psychoterapeutka a publicistka Lucie Brandtlová. „To všechno nám ubírá velké množství energie, kterou bychom mohli využít na něco, co by nám přinášelo duševní pohodu, spokojenost a smysl i z dlouhodobého hlediska.”
Jaký máme vztah k vlastnímu tělu, je podle psychoterapeutky Brandtlové odrazem toho, jaký vztah máme sami k sobě. „A to zase určuje to, jaký máme vztah s druhými a náš celkový stav a wellbeing (volně přeloženo životní spokojenost, pozn. red.),“ upozorňuje psychoterapeutka v pořadu Balanc Radia Wave.
Tělo není jen na ukazování na Instagramu, ale na desítky let fungování. Jak se vymanit z tlaků společnosti o okolí? Jak se buduje dobrý vztah k tělu? A proč nefunguje stud jako motivace ke změně? Uslyšíte v záznamu rozhovoru
To, co je považováno za krásné v jedné kulturní epoše a prostoru, může být jinde označováno za ošklivé.
„Tvar ženského těla a to, co je považováno za ideál, se proměnilo za posledních sto let už tolikrát. Jedno ale zůstává stejné. Nikdy to není tak, že by ženské tělo bylo v pohodě samo o sobě. Vždy je potřeba něco změnit, něco zvětšit, nebo skrýt,“ říká Brandtlová.
„A samozřejmě se vždy najdou firmy, které nám s tím dokážou v uvozovkách pomoct. Používají sice čím dál častěji hesla typu ‚buďte sama sebou‘, ale vlastně se tím tak nějak myslí ‚buďte sama sebou s naším produktem‘. Až potom, co si zakoupíte náš produkt, tak teprve budete moct být svá,“ je přesvědčená psychoterapeutka a publicistka.
Nevhodné poznámky na vzhled řeší děti návykovými látkami či sebepoškozováním, zjistili výzkumníci
Číst článek
„Myslím, že máme na naše tělo úplně přemrštěné, nerealistické nároky, které často ale právě nevycházejí z nás samých, ale z vnějšího světa reklamy, filmů, sociálních sítí. Pak pro nás může být těžké přijmout, že třeba cítíme únavu nebo že tělo nefunguje tak, jak my bychom si mysleli, že má,“ upozorňuje.
Nepřekonávat svoje tělo
Cesta k tomu naučit se přijímat vzhled vlastního těla podle Brandtlové může začít malými krůčky.
„Pokud třeba nejsme spokojeni s tím, jak vypadá naše břicho, nemusíme se rovnou zaměřovat na něj. Zkusme hledat to, co se nám na našem těle líbí, čeho si v souvislosti s naším tělem vážíme, za což jsme mu vděční. I zdánlivá maličkost se počítá.“
„Můžeme zkoušet všímat si, jak nám v těle je tady a teď. Co všemi jednotlivými smysly vnímáme, jaké zaznamenáváme napětí nebo uvolnění, teplo, chlad, podráždění a také co nám přináší příjemné pocity v těle,“ radí psychoterapeutka.
Sami k sobě jsme tvrdší než k přátelům. Tahle černá díra zmizí, až sami sebe obejmete, říká psycholožka
Číst článek
Všímat si toho je podle Brandtlové přirozené, společnost to ale potlačuje. „Od malička jsme vychováváni tak, abychom v kontaktu se svým tělem nebyli, abychom jeho potřeby ignorovali a učili se je takzvaně překonávat,“ tvrdí.
„Už jenom nastavení školního režimu – jíst, pít a chodit na toaletu máme jen o přestávkách, které jsou navíc směšně krátké a máme v nich ještě další povinnosti. Tím jdeme proti tomu, co nám tělo říká. Nepijeme, když máme žízeň, ale v uměle vytvořeném čase, který je nám k tomu přidělen,“ vysvětluje.
Někdy je to jednodušší
Být spokojený sám se sebou ve vlastním těle není podle psychoterapeutky jednoduché a ani trvalé.
„Vnímám to jako neustále probíhající proces pěstování laskavosti k sobě. Jednou z pastí je, když si vytvoříme na sebe nárok, že každý den, každou minutu musím svoje tělo přijmout tak, jak je. To na 100 procent pořád nejde,“ míní Brandtlová.
Kde je zranění, nemusí být i vina, říká psycholožka. Jít na párovou terapii považuje za dobrý signál
Číst článek
„Někdo si třeba říká, jak to, že dnes nedokáže přijmout třeba vzhled svých paží, když včera to šlo. Mně ale přijde užitečné ocenit se za každý krok. Počítá se už jen to, že se snažím.“
Cesta k přijetí vlastního světa podle ní záleží také na tom, v jaké výchově každý vyrostl. „Zda byly respektovány naše potřeby, hranice našeho těla a jaké zážitky si z těla neseme jako ty nejzranitelnější. Patří sem posměšky, tělesné tresty, zneužívání.“
„Pak záleží také na tom, s jakým tělem jsme se narodili. Ne protože by nebylo možné mít s jakýmkoliv tělem dobrý vztah, ale proto, že různá těla jsou v naší společnosti nahlížena různě a je s nimi jinak zacházeno. Hubení lidé bývají vnímáni jako schopní se silnou vůlí a naopak lidé větších rozměrů bývají vnímáni jako líní a se slabou vůlí,“ uznává psychoterapeutka.
„Když se bude sebevědomě ohledně svého těla projevovat hubená žena bílé barvy pleti bez handicapu a například se vyfotí na sociální sítě s hashtagem body positivity, tak na to budou úplně jiné reakce, než když to samé udělá žena s velkými tělesnými rozměry. A ještě jiné to bude, když její barva pleti nebude bílá, když bude mít handicap nebo si třeba dovolí svým vzhledem vystoupit ze škatulky toho, jak má vypadat člověk s tímto genderem,“ dodává Brandtlová.
Celý rozhovor si můžete poslechnout v audiozáznamu.
