Deník Lucie Výborné: Míč proti trudomyslnosti s sebou. Ufff. Je čas vyrazit
Lucie Výborná, novinářka, rozhlasová a televizní moderátorka a jedna z hlavních tváří Radiožurnálu, se chystá na jižní pól. Pojďte sledovat její cestu v nepravidelném deníku Antarktida v mojí hlavě, který popisuje jak přípravy, tak i samotnou anabázi (za) ledovým dobrodružstvím.
Praha a okolí, týden 6.–10. listopadu.
Poslední dny před startem. Naivně jsem se domnívala, že v pátek (10. listopadu – pozn. red.) ještě odvysílám rozhovor a pojedu rovnou na letiště, ale už v úterý mi došlo, jak velký nesmysl to je. Naštěstí to Honza Pokorný vzal za mě. Navíc jsem musela se psy na veterinu, protože se dusili celou noc. Bála jsem se, že něco snědli a snaží se to vydávit, ale doktorka mi vysvětlila, že mají psincový kašel. No otázku, jestli je to pro člověka nakažlivé, odpověděla diplomaticky, že o žádném případu neví. Představila jsem si, jak táhnu sáně Antarktidou s psincovým kašlem. Klid, Frištenský, za chvíli už budeš v čudu.
Píšu si věci, na které nesmím nebo nechci zapomenout. Nevím, jak je to možné, ale kdykoli odškrtnu nějakou položku, objeví se na seznamu dvě další.
Deník Lucie Výborné: Už vás nevnímám, už tady nejsem. Tak se na mě nezlobte
Číst článek
Poslední trénink, ‚poslední‘ rozhovor
Hlavně nezapomenout vypustit vodu ze sklepa, aby nezamrzly trubky na zahradu. Samozřejmě, jeden z kohoutků nejde vůbec otočit. Polárnice stojí ve sklepě a přemýšlí, jaká to bude katastrofa, když ho strhne silou a voda bude stříkat po celém sklepě. Kamarád Kryštof naštěstí katastrofě zabrání.
Ve středu vysílání a poslední trénink s Davidem. Rozvážím kamarádům dárky k Vánocům.
Rychlost myšlenek v hlavě se zvyšuje.
Ve čtvrtek ještě vysílám. Mluvím s kaskadérkou Hankou Dvorskou, nezdolnou 63letou sportovkyní. V roce 2040 se bude vdávat a já jí půjdu s ostatními za družičku. Šaty už máme. Podmínkou je se do nich za těch pár let vejít. Během rozhovoru se ještě dokážu soustředit na práci, to je dobré. Pak jdu obejmout pár kolegů, rozdám dárky a jedu domů uklízet dům.
Ne, nejedu. Musím si ještě vyzvednout nášivku EPP – aplikace pomáhej pohybem, protože na sv. Martina začínáme vybírat peníze na hipoterapeutického koně pro dětskou léčebnu v Janských Lázních. To už bude druhý koník: ten první se jmenuje Beruška a vybrali jsme na něj před rokem. I když to mám na pól bezmála 1000 km, body, které pohybem nasbírám, asi nebudou stačit. Moc si přeju, aby se ke mně lidé přidali a abychom měli splněno, až se vrátím domů.
Deník Lucie Výborné: Jak se stát podivínem aneb Zatni zuby a táhni!
Číst článek
Míč proti trudomyslnosti
Koukám na seznam: vypadá to, že už fakt můžu jet domů. Čeká na mě místnost plná peří, merinovlny, léků a nezbytností na pól. Obrovskou hromadu se pokusím narvat do dvou tašek a jednoho futrálu na lyže. Třikrát kontroluju seznam na zdi, vypadá to, že mám všechno. Péřové věci cpu do kompresních pytlů. Pak jsou tu extra pytle polepené názvy: ponožky, prádlo+hlava, ruce, brynje doublearctic, bunda, kalhoty. Do jednoho z těch pytlů nořím vakuově zabalený špek domácí.
Vyfukuju míč proti trudomyslnosti a strkám ho do tašky. Pečlivě rozmísťuju termosku a lahev na pití, aby to neodnesly. Lyže balím do karimatky a vlnou zajišťuju špičky, aby mi je v přepravě nezlomili.
Nakonec vedle sbaleného futrálu stoji dvě plné tašky. Teď přichází to nejhorší: TITĚRNOSTI. Vždycky když sbalím, zůstane mi vedle tašky ležet pár pitomostí, u kterých nevím, co s nimi. Tak uprostřed noci sedám na koberec a ještě jednou reviduju, jak moc potřebuju vitamin C, tyhle rukavice, tyhle péřové botky do bivaku.
Do příručního zavazadla naskládám solární panel, powerbanku, foťák, satelitní telefon, kabely a drátky, čtečku, deníky, kompas, GPS navigaci, navrch dám pas a kreditní karty a slibuju si, že už žádnou tašku neotevřu.
Deník Lucie Výborné: Cože, ty chceš jít na Antarktidu? A dneska nemůžeš vytáhnout ze spacáku ani ruku...
Číst článek
Ufff...
Den před odjezdem na velkou expedici nikdy nespím, je to taková tradice. Bloumám po domě. Dotýkám se předmětů, otevírám zamilované knihy. Čtu si úryvky oblíbených básní, dívám se na obrázky, na fotky. Cítím, jak náš dům vydechuje lásku.
Jdu na zahradu. Zapálím našim svíčku. Děkuju tatínkovi, že mi dal fantazii a schopnost vnímat krásu. Děkuju mámě, že mě naučila věci dotahovat do konců a že mě v nejranějším dětství naučila vnímat zimní svahy a vločky poletující vzduchem jako magickou krajinu, kde se cítím v bezpečí. Další svíčku zapaluju za rodinu a přátele.
A je to. Teď už můžu klidně odjet. Držím v ruce sbírku Česání ovoce Rabíndranátha Thákura a čtu:
Kde jsou upraveny cesty, tam zbloudím.
Na širé vodě, na modré obloze není vyznačena cesta.
Stezka je skryta křídly ptáků, září hvězd, květy plynoucí roční doby.
A já se ptám svého srdce, přináší-li jeho krev moudrost neviditelné cesty.
Je čas vyrazit.
