Permafrost na Sibiři taje, loňský rok byl nejteplejší v dějinách měření teploty
Sibiř taje. A to rychle. To je jedno z alarmujících zjištění programu Evropské unie pro sledování Země Copernicus. Loňský rok byl v Evropě vůbec nejteplejší v dějinách měření teploty. Většinu pevniny Sibiře tvoří trvale zmrzlá půda, zvaná permafrost. Ta ale teď taje a měkne. A co je horší, vzniká tam jakýsi začarovaný kruh, který oteplování arktických oblastí ještě urychluje.
Z rozmrzání permafrostu by zřejmě měli radost archeologové. Inspektor ruského ministerstva životního prostředí Nikolaj Stěpanov ukazoval kamerám francouzské televize mamutí kost, kterou našel v kráteru Batagaika ve východosibiřské tajze. V zemi ležela několik tisíc let.
Batagaika je největší kruhová propadlina, která vznikla rozpuštěním ledu v jinak trvale zmrzlé půdě. Ta se zkrátka proměnila v ledový písek a zhroutila se.
„Není tu žádná vrstva, která by tvořila tepelnou izolaci. Proto to všechno taje rychleji,“ popisoval Stěpanov.
Sibiřské pláně a vůbec arktické oblasti totiž pokrývá sníh mnohem kratší dobu, než to bývalo v minulosti, vysvětluje profesor Bohumír Jánský z katedry fyzikální geografie a geoekologie Přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy.
„Za posledních dvacet let nám výrazně ubyly bílé plochy. Když si představíte, jak byla kdysi Sibiř vysněžená a jak dlouho tam byla sněhová pokrývka, tak to byla oproti dnešku obrovská bílá plocha. Sluneční záření, jestliže dopadá na bílý povrch, tak se ho díky tzv. albedu, což je odrazivost zemského povrchu, obrovské množství odráží zpět. To znamená, že světlo povrch nezahřívá, ale je odraženo. Kdežto od 80. let, kdy nám postupně ubývají bílé plochy, tak sluneční záření je naopak samozřejmě pohlcováno, a tím se otepluje.“
Rozmrzání ovlivňuje infrastrukturu
Rozmrzání permafrostu, tedy trvale zmrzlé půdy, se už projevuje i v lidských sídlech a infrastruktuře. Dříve rovné silnice jsou zprohýbané, domy postavené na promrzlém povrchu, i když byly zakotvené hluboko, pukají.
Ledovce v Alpách se za 150 let zmenšily o 60 procent. Marmolada v Dolomitech se rozpustí do 20 let
Číst článek
Výzkumník z Melnikovova institutu Nikita Tananajev ukazuje v tunelu 12 metrů hluboko pod jedním z domů v Jakutsku, že se ve zmrzlé půdě začíná objevovat vrstva organických zbytků, trávy, třísek dřeva, trusu. Až se v nich probudí bakterie, začnou je rozkládat a produkovat další skleníkové plyny a proces oteplování okolí bude pokračovat.
Profesor Bohumír Jánský z Přírodovědné fakulty Univerzity Karlovy upozorňuje na to, že v sibiřské zmrzlé půdě jsou nahromaděné ale ještě nebezpečnější plyny, než je oxid uhličitý.
„V tom permafrostu je zmrzlý čpavek, ten se také uvolňuje ve velkém množství. Dokonce jsme zaznamenali na poloostrově Tajmir nějaké výbuchy nahromaděného metanu, po nichž tam vznikly obří krátery o průměru stovek metrů. Předtím na těch místech byly veliké zásoby čpavku.“
Sibiřský kráter Batagaika je vůbec největší prohlubeň na světě vzniklá v důsledku oteplování klimatu. Má skoro pravidelný tvar. Na délku kilometr, na šířku 900 metrů. Výška jeho stěn je 80 metrů. Každý rok se kráter zvětšuje o desítky metrů.
Teplý rok 2020
Rok 2020 byl podle Programu Evropské unie pro sledování Země Copernicus nejteplejší od začátku pravidelných měření. Byl ještě o 4 desetiny stupně Celsia teplejší než dosavadní rekordman, rok 2019. Důkazem stále rostoucích teplot je kromě tání permafrostu na Sibiři i mizení ledovců v Alpách.
Ledovec na úpatí masivu Mont Blancu mohli obdivovat v plné kráse ještě třeba Victor Hugo nebo George Sandová, dokonce i Božena Němcová, kdyby se tam někdy dostala. Dnes to pod Mont Blancem vypadá docela jinak. Od poloviny 19. století stoupla v Alpách teplota o 2 stupně. Horský průvodce Luc Moreau pokázal na to, že po 200 letech zbylo z mohutného ledovce jen suťové pole, tzv. moréna.
Před 6000 lety bylo podle studie v Alpách daleko méně ledovců. Do té doby střídavě tály a zase přibývaly
Číst článek
Podle vedoucího oddělení fyzické a environmentální geografie na Přírodovědné fakultě Univerzity Palackého v Olomouci Martina Jurka se po většinu 20. století střídaly roky chladnější a teplejší. Vychází přitom z měření úseku mezi roky 1910 a 2000. „Kolem roku 1990 ale začalo období, kdy všechny roky až do současnosti s výjimkou roku 1996 jsou už jen teplejší. Rok 2020 byl oproti začátku sledovaného úseku teplejší dokonce o 2,16 stupně Celsia,“ uvádí Jurek.
Nelze podle něj zcela s jistotou říct, jestli to bylo způsobeno jen lidskou činností. Atmosféra je spojená a není to tak, že by si každý kontinent mohl za to své. „V každém případě, intenzita lidské činnosti v průběhu dekád 20. století postupně narůstala, takže to je podle všech průzkumů, které byly dosud prováděny, právě důsledek narůstající lidské činnosti.“
Na krocích proti oteplování planety se podle Jurka musejí podílet všichni na Zemi. „Je pravda, že sama Evropa samozřejmě neudělá vše. Ale může k tomu přispět svým dílem. Evropa má na emisích skleníkových plynů a proměně krajiny významný podíl. Je třeba tady vzít v úvahu, nechci říkat historickou vinu, ale historický podíl. Když začala v Evropě průmyslová revoluce, hospodářský pokrok se z ní logicky šířil na další kontinenty. Bylo by namístě, kdyby se teď z Evropy šířily nápady a inovace k nápravě toho současného stavu.“
K britskému zámořskému ostrovu Jižní Georgia pluje obrovský ledovec. Může ovlivnit tamní ekosystém
Číst článek
Ondřej Dvořák, šéfredaktor webového časopisu Akademon.cz, ale tvrdí, že podíl člověka na změně klimatu není prokázaný. „To ale neznamená, že takový podíl tu není. Neexistence důkazu neznamená neexistenci jevu. Faktem je, že spalováním fosilních paliv a dalšími procesy uvolňujeme do ovzduší velké množství CO2, který planetu ohřívá. To je přírodní jev. Je ale otázka, do jaké míry ji ohřívá. Jestli všechno to, co pozorujeme, způsobuje oxid uhličitý, nebo se na tom podílí jen mizivým procentem.“
Podle Dvořáka je omezování spotřebních paliv cestou ke snižování emisí CO2, ale jde o nástroje a míru takových kroků. „Otázka je, jak moc tlačit na pilu. Kolik peněz do toho věnovat. Jak moc naléhat na zavedení bezuhlíkových technologií. Jestli se na to tlačí v Evropě moc, se ukáže až tak za 50 let. Já si myslím, že ano. Je řada jiných problémů. Ovšem dopředu to nikdo neví a po bitvě je každý generál.“
