Z undergroundu do slávy. Komunisté ničili Novákové život i kariéru, přesto je jednou z předních umělkyň
Letos 30. března zemřela ve věku 96 let Věra Nováková. Podle titulku na aktualne.cz byla „jednou z nejdůležitějších malířek“ u nás, podle týdeníku Respekt dokonce „největší českou malířkou 20. století“. Až do 90. let se však o Věře Novákové v superlativech nepsalo, její kresby a obrazy málokdo znal.
V roce 1949 ji komunističtí mládežníci vyhodili z Akademie výtvarných umění, stejně jako jejího pozdějšího manžela, malíře Pavla Brázdu. Oba pak tvořili v ústraní, mimo oficiální „socialistický“ kulturní provoz.
Historička umění Pavla Pečinková napsala roku 2022 při příležitosti průřezové výstavy Věry Novákové Via vitae v DOXu, že její „samorostlé práce ve svém celku znamenají významnou položku dějin českého umění druhé poloviny 20. století“.
Nebyla členkou Svazu výtvarných umělců a nepatřila k žádnému profesnímu sdružení. Podařilo se jí však něco, co se zdá v dnešních podmínkách už takřka nepředstavitelné.
Od roku 1949 až do začátku let devadesátých pracovala v podstatě v izolaci, bez jakékoli institucionální podpory, bez zázemí umělecké skupiny, bez možnosti vystavovat, bez grantů a studijních cest, zcela mimo zájem odborné veřejnosti.
Navíc se stala matkou – a přece dokázala být naplno i malířkou a výrazně obohatit českou uměleckou scénu. Osobitost jejího výtvarného projevu je podmíněna především vnitřní svobodou, kterou si uhájila navzdory nepříznivým životním okolnostem.
„Vyvržení z oficiálního výtvarného života ji umělecky ani lidsky nezlomilo, ale posílilo, stala se nezávislou na vnějších požadavcích a dobových konvencích,“ napsal o ní server Bubínek Revolveru.
Studium umění
Věra Nováková se narodila 17. ledna 1928 v Praze v početné rodině právníka a starosty Braníku Bohumila Nováka a jeho ženy Marie rozené Seifertové.
V roce 1947 byla přijata na Akademii výtvarných umění, kde studovala v ateliéru monumentální malby u profesora Vladimíra Sychry a kde se také seznámila s celoživotním partnerem Pavlem Brázdou (1926-2017).
Po převratu v únoru 1948 se situace na vysokých školách rychle měnila k horšímu. Věra Nováková nebyla členkou strany, nesdílela komunistickou ideologii, neprojevila schopnost přizpůsobit se novým poměrům.
„Komunisté byli stmelení a organizovaní,“ vzpomínala. „Do našeho ateliéru chodíval starší spolužák, Slovák, pozdější malíř Ladislav Gandl. Chodil se zápisníkem a neustále si poznamenával, co kdo říká. Já jsem si myslela, že je to nějaký cvok, tak ať si pro mě za mě zapisuje. Ale rozhodně jsem si nezačala dávat pozor na pusu.“
Roku 1949, po třech semestrech studia, byla Věra Nováková stejně jako její spolužáci předvolána před studentský akční výbor k prověrce. Šlo o již druhou vlnu politických čistek na vysokých školách v Československu.
Dnešní společnost je v politickém smyslu bezpáteřní a bez perspektivy, říká výtvarnice Nováková
Číst článek
„Seděl tam ten Gandl, pak ještě nějaký další slovenský komunista a dvě holčičky, takové nevinné, hloupé, byly tam nasazené. Už bylo připraveno, kdo bude vyhozen, takže nám dali jen takové formální otázky a pak prohlásili, že budeme muset opustit školu, protože nevyhovujeme požadavkům nově budovaného socialistického státu. Písemné zdůvodnění jsme nedostali.“
Spolu s Věrou Novákovou a Pavlem Brázdou byli vyhozeni z Akademie ještě dva nebo tři lidé, jeden z nich si podle Věřiných vzpomínek vzal život.
„Přátelili jsme se tehdy s několika spolužáky, hlavně s malířkou Jitkou Stibralovou (později Kolínskou) a s malířem Ivanem Sobotkou, který chtěl na protest proti našemu vyloučení odejít z akademie, ale naštěstí to neudělal.“
V Československu platila pracovní povinnost, vyloučení studenti měli nastoupit k manuální práci. Věra Nováková si našla fiktivní zaměstnání jako pomocnice v domácnosti u babičky Pavla Brázdy Heleny Koželuhové-Palivcové, sestry bratří Čapků. Rodiče Věře pronajali místnost, kde mohla malovat.
V té době také dostala první výtvarnou zakázku.
„Někteří lidé se nám snažili pomoct. Na pediatrické klinice na Karlově náměstí pracovala profesorka Jiřina Písařovicová-Čížková, která mi dala práci: měla jsem do čekárny dětské kliniky udělat panely, které by zabavily čekající děti. Tak jsem namalovala výjevy z pohádek Boženy Němcové a K. J. Erbena, které jsem jako dítě milovala,“ vzpomínala.
„Když jsem to dodělala a slavnostně se to pověsilo, přišla socialistická komise. A řekli, že ty pohádky jsou buržoazní přežitek a tmářství a panely se musely odstranit. Zničili to.“
Život po svatbě
V roce 1950 se Věra Nováková provdala za Pavla Brázdu a nastěhovali se k Heleně Koželuhové-Palivcové, která potřebovala uchránit svůj dům – její manžel, básník Josef Palivec byl v té době zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu k dvacetiletému vězení.
V letech 1950-1952 studovala Věra Nováková na Vyšší škole uměleckého průmyslu. „Nastoupili jsme na tu školu s Pavlem Brázdou, zase nám pomohli rodinní přátelé a především ředitel Solar, který změnil naše kádrové materiály. Dost tím riskoval.“
Studium na VŠUP umožnilo Brázdovým získat statut výtvarníků z povolání, žili však na hranici chudoby. „Žili jsme z ruky do huby v naději, že se poměry v zemi musí změnit. Nikdo netušil, že to bude trvat čtyřicet let.“
Pavla Pečinková v již citovaném textu píše: „V beznadějné atmosféře stalinského dogmatismu, kdy poctiví lidé byli posíláni na popraviště, zatímco ctižádostiví konjunkturalisté do předních funkcí, a kdy byla podobně převrácená i kritéria umění, se Nováková zpočátku přikláněla k existencialismu, ale vzápětí ji sebezáchovné hledání přivedlo ke křesťanství.“
V devětapadesátém se Brázdovým narodila dcera. Život mimo tehdejší kulturní provoz znamenal na jedné straně strádání a odříkání, na druhé straně uměleckou svobodu.
„Neměli jsme ateliér, výstavy a všemožné výhody, ale zase jsme nemuseli chodit k různým komisím a mohli jsme pracovat svobodně. Mohla jsem malovat to, co jsem žila,“ přiblížila umělkyně.
Věra Nováková si vydělávala mimo jiné občasnými knižními ilustracemi. Do konce komunismu měla pouze jednu malou společnou výstavu s Pavlem Brázdou (roku 1976 v Divadle v Nerudovce v pražské Nerudově ulici), v březnu 1989 se zúčastnila polooficiální výstavy Minulost a budoucnost ve Vinohradské tržnici.
Tehdy se již o dílo Brázdových zajímali výtvarník a redaktor samizdatové Revolver Revue Viktor Karlík a pozdější šéfredaktorka RR Terezie Pokorná. Začali se Brázdovým systematicky věnovat, z jejich spolupráce vzešla v roce 1992 výstava v PKC Ženské domovy a v RR vyšel první katalog.
V roce 2006 získala Věra Nováková Cenu Revolver Revue. Letos vyjde v nakladatelství RR kniha zápisků Věry Novákové z přelomu 40. a 50. let.
Po smrti Věry Novákové napsali Viktor Karlík s Terezií Pokornou: „S Revolver Revue byla až do své smrti spojena od konce 80. let, kdy jsme ji poznali.“
„To už sice, ač na to ve své příznačné, zpravidla radostné vitalitě zdaleka nevypadala, započínala sedmou dekádu života, ale svět zdejší ‚kultury‘ o ní neměl – a to ještě nadlouho, i ve svobodných poměrech – stejně jako o jejím životním souputníkovi Pavlu Brázdovi ani ponětí, natož aby ji nazýval jednou z nejdůležitějších českých výtvarnic, jak se teď v různých drobných obměnách skví v nekrolozích, a je to jistě přiléhavá charakteristika,“ doplnili.
„Nemění ovšem kromě jiného nic na tom, že dílo Věry Novákové není dodnes zastoupeno ve stálé expozici Národní galerie ve Veletržním paláci, nedávno otevřené v nové podobě, ani na tom, že své vůbec první retrospektivní výstavy se v rodné Praze dočkala až ve svých bezmála devadesáti pěti letech, navíc jen díky nestátní instituci DOX,“ psali autoři po její smrti.
„To vše v době, která je na rozdíl od té předcházející nejen svobodná, ale na nejvíc viditelných místech a postech se kde kdo čím dál víc hlasitě zaklíná důrazem na zájem o patřičné místo žen,“ uzavřeli.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století, z pořadu, založeného na obsáhlém rozhovoru, který s Věrou Novákovou vedl Adam Drda v roce 2015.
