‚Ta byla v Bergen-Belsenu, tu nemá smysl léčit.‘ Příběh Brigity Bakovské-Steinové
Když vojáci sovětské armády dorazili 27. ledna 1945 do Osvětimi, našli v rozlehlém táborovém komplexu několik tisíc lidí. Před 75 lety tak skončil největší z nacistických pracovních a vyhlazovacích lágrů, osvobozeni byli ti, kdo v něm zůstali a podařilo se jim přežít. Vypráví o nich další z cyklu Příběhů 20. století.
Pro většinu osvětimských, převážně židovských vězňů, však útrapy pokračovaly ještě několik měsíců: umírali při pochodech zimní krajinou, dřeli ve fabrikách, hloubili zákopy, odklízeli trosky bombardovaných říšských měst. Patřila k nim i Brigita Bakovská (tehdy Steinová).
Ta byla v Bergen-Belsenu, tu nemá smysl léčit. Příběh Brigity Bakovské-Steinové
Pro Brigitu, které se říká Gita, skončil nacismus až v polovině dubna 1945, kdy ji v Bergen-Belsenu jako patnáctiletou osvobodila britská armáda.
„Chabě si pamatuji pláň, posetou mrtvolami, mezi kterými někdo sem tam seděl. Němci už utekli. Měla jsem tyfus, v Belsenu snad nebyl nikdo, kdo by jím neonemocněl. Probrala jsem se z mrákot v nějaké německé vilce, ale znám to spíš z vyprávění. Na pokoji jsem byla sama, ošetřovala mě německá sestra, docházel tam doktor, který mě chtěl adoptovat. Poslala jsem ho do háje, řekla jsem, že jsem Češka a že chci domů.“
Zbyly jen hodinky
Gita se narodila 17. února 1929 v Karlových Varech. Žila tam tehdy s otcem (byl spolumajitelem obchodu s obuví) a starší sestrou Dorou, matka rodinu opustila už dřív, po smrti Gitina malého bratra. Gita začala chodit do německé školy.
Hospodařit na svém. Příběh sedláků Václava Daška a Pavla Dobrovolného
Číst článek
Po Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938, kdy Němci rozbili židovské obchody a vypálili synagogu, zavedl otec Doru a tehdy devítiletou Gitu s aktovkami na zádech na nádraží a poslal je k příbuzným do Příbrami. Pokračovaly do Plzně a pak dál do Prahy, kde žila Gita s otcem na Vinohradech. Dora zůstala u cizích lidí, jimž pečovala o domácnost.
V Praze navštěvovala českou školu, dokud to jeden z nacistických výnosů nezakázal. Našla si kamarádku Evu Znamenáčkovou, která ji v červenci 1942 doprovodila na shromaždiště, odkud odjížděla do terezínského ghetta: „Dala jsem jí na poslední chvíli svoje hodinky na památku. A ty jediné ze všech rodinných věcí se mi také po válce vrátily.“
Otec přijel do Terezína příštím transportem, Gita se v ghettu setkala i s matkou a sestrou – bydlela však sama, v dívčím domově L410. V září 1943 ji poprvé zařadili do transportu do Osvětimi. Neodjela, protože byla nemocná, a jak se záhy ukázalo, nemoc jí i sestře Doře zachránila život.
Ze zářijového transportu téměř nikdo nepřežil, v noci ze 8. na 9. března 1944 byli v Osvětimi-Birkenau zavražděni všichni, kdo s ním přijeli a nezemřeli mezitím kvůli nemoci či hladu. O život přišlo během jedné noci více než 3700 lidí.
Březinka
Brigita Steinová se spolu s rodinou dostala do Osvětimi v prosinci 1943. Umístili je do rodinného tábora (BIIb) v Birkenau. Na levou ruku jí vytetovali číslo 73628. V lágru poznala celoživotní přítelkyni Evu Polákovou, se sestrou a matkou se prý příliš nevídala.
V dubnu 1989 jsem z Československa odjížděl navždycky, říká spisovatel Jaroslav Formánek
Číst článek
Dne 4. března 1944 zemřel Gitin otec – nikoli v plynu, ale na následky několikaletých útrap: „Je to asi těžko vysvětlitelné, ale bylo to tak lepší. Bylo lepší umřít ‚přirozeně‘ než v plynové komoře.“
Na začátku léta šli židovští vězni z rodinného tábora k tzv. selekci – Němci potřebovali pracovní sílu. Gita napoprvé neprošla, měla kvůli nedostatku vitaminů nateklé nohy. Podruhé se jí podařilo projít: díky pomoci kamarádky, která jí nenápadně podpírala, a nepozornosti příslušníka SS, který si toho nevšiml.
Po selekci ji přesunuli do ženského tábora: „Tam to bylo hodně zlé, a kdybychom tam byly déle, než pár dní, asi bych to nevydržela. Soustavné apely, pořád stát venku. Myslím, že nám ani nedali jídlo a vodu.“ V transportu z Osvětimi-Birkenau odjely Gita i její sestra Dora do Hamburku. Matku už nikdy neviděly.
Bergen-Belsen
Při různých pracích v bombardovaném severním Německu přežila Gita bez zranění do března 1945. Do práce vozili dozorci vězeňkyně tramvají, 1. března se na vůz zřítil dům poškozený pumou. Gita měla zlomená žebra, rozbitou hlavu, zraněnou ruku. Ošetřili ji na místě – měla bolesti, nedokázala hýbat prsty, přesto musela hned druhý den hloubit zákopy.
Zanedlouho byly vězeňkyně přesouvány z Hamburku do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Kus cesty jely dobytčákem, kus šly pěšky, Gita a jedna z jejích přítelkyň vlekly mezi sebou další kamarádku Hanku, která už jít nemohla.
Z Bergen-Belsenu se Gita po osvobození dostala do Prahy, sestra osvětimské přítelkyně Evy Polákové ji tehdy doslova vtáhla do vlaku: „Nemohla jsem sama chodit. A když jsme přijely do Prahy, neměla jsem sílu dostat se z nádraží. Chvílemi jsem, myslím, lezla před nádražím po čtyřech, pak jsem zkroucená seděla kdesi na Smíchově. Ujaly se mne řádové sestry, ale musela jsem se druhý den hlásit na repatriačním úřadě. Sestry mě tam dotáhly, a bylo mi nařízeno, že musím do nemocnice v Podolí.“
„Druhý den okolo mě stálo celé lékařské konzilium a já slyšela, jak si mezi sebou povídají, že je zbytečné mě léčit. Říkali: ‚Bergen-Belsen, tam byla otrávená voda a sklo rozemleté v chlebu, nechme ji, to nemá smysl, ta to nepřežije.‘ A já jsem si v duchu říkala: ‚Vy volové, když už jsem přežila to všechno, tak přežiju i vás.‘“
V noci si Brigita Steinová vypůjčila od jiné pacientky šaty a vypotácela se před nemocnici, kde si jí všiml kolemjdoucí muž a odvezl ji k příbuzným. Vážila 28 kilogramů.
