Tematicky ke startu Australian Open se ve studiu Radiožurnálu Sport sešly kamarádky a moderátorky Andrea Sestini Hlaváčková a Klára Koukalová. Co stojí za tím, že se českým tenistkám na světové scéně tolik daří? Jak v minulosti vnímala souboje proti českým soupeřkám? Co vše už v moderátorské branži zvládla a jak si vede v roli maminky dvouletého syna?

Praha 10:03 20. ledna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Kláro, ty jsi v tenisovém důchodu a zároveň na mateřské. Jak se ti daří?
Musím říct, že ta mateřská je trochu těžší než celá tenisová kariéra, ale o tom taky asi něco víš. Jinak se daří skvěle, komentuji tenis, takže u něj zůstávám, ale ne na kurtu, takže nemusím cestovat a jen se na něj dívám.

Je něco, co ti na profi tenise chybí?
Určitě mi chybí adrenalin a ten pocit vítězství. Když jsem vyhrála zápas, tak to ze mě spadlo a říkala jsem si, že trénování mělo smysl. Teď mám adrenalin trochu jiný, ale pocit vítězství chybí.

Tak pocit vítězství je, když třeba tvoje dítě něčeho dosáhne, ne?
To ano, třeba když spí celou noc. Takže mám vlastně taky radost.

Jak bys popsala svůj konkrétní život na okruhu WTA? Tvoji osobní zkušenost.
Přišlo mi to takové smutné, protože na všechno je člověk sám, pořád cestuje, každý týden je někde jinde, žije v tašce v hotelu a je sám. To je na tom asi nejhorší. Jsem pořád na telefonu, pořád si s někým psala nebo volala. Když se něco nepovedlo, byla jsem na to sama, přišla do prázdného pokoje a koukala do blba. Říkala jsem si, jestli to za to stojí. Pak ale přišly ty lepší dny, když člověk vyhrál, přišel do pokoje úplně happy. Něco bylo těžké, něco mi to dalo a vzalo, ale jsem ráda, že se o sebe umím postarat sama, to my tenisté musíme a je to do života hezký krok.

Tenisová sezona je velmi dlouhá. Která část tě herně bavila víc?
Nejlépe jsem se asi cítila na začátku, protože člověk byl asi dva měsíce doma, tak jsem měla pocit, že měla něco dělat. Letělo se do tepla, do Austrálie, daleko, ale tam jsem se těšila. Pak jsem se těšila na Wimbledon, co bylo mezi tím, to byla trochu krize. Konec sezony, to už jsem tak doťukávala.

Krize, krása, krize, krása...
Je to ve vlnách, je to hrozně dlouhé ta sezona, vždyť to trvá rok, tak je to asi normální.

Tvá kariéra byla jedna z nejdelších, protože jsi neztrácela roky léčením zranění. Proč myslíš, že je dnes jinak, když se tenistky více potýkají s dlouhodobým zraněním? Často slyšíme, že hráčka vyhraje Grand Slam a pak půl roku stojí.
To je pravda, že zranění asi přibývá. Já měla štěstí, že jsem na ně moc netrpěla, aniž bych proto cokoliv dělala. Nebyla jsem typ, co by dělal strečink, nechodila na masáže. Za 20 let kariéry jsem byla asi šestkrát na masáži. Měla jsem ale jiné problémy, hlavně ta hlava, psychika. Jestli jsou dnes třeba holky přetrénované, to se mi nezdá, ale program je náročný. Každý týden někam přelétáváte, jiná časová pásma a to se vše na člověku podepisuje.

Ty jsi vydržela celou kariéru hrát, bojovat a rvala ses s tím. Teď se často řeší psychická odolnost hráček. Jak vnímáš tenhle trend?
Kdybych teď ještě hrála, všechno bych udělala jinak. První, co bych udělala, že si vezmu psychologa a budu k němu docházet. Má to obrovský smysl, protože tenis je individuální sport, klade strašné nároky na hráčky, jako holky jsme citlivější. Psycholog, psycholog, psycholog. Strašně bych to doporučovala a myslím, že u některých hráček je to alfa omega jejich výkonu.

Rozpoutala diskusi, stresový prvek narůstá, říká o bojkotu tenistky Ósakaové mentální kouč Jelínek

Číst článek

Kláro, před dvěma lety ses stala maminkou. Byl pro tebe vždycky sen mít po kariéře rodinu?
Upřímně jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Když jsem končila, říkala jsem si, že když se rodina povede, bude to super, ale nebyla jsem ten typ, co chtěl za každou cenu dítě, až jsem se toho hrozila. Čím jsem byla ale starší, tak jsem si říkala, že by to dítě chtělo, abychom byli kompletní rodina a celé se to převrátilo. Byl to můj sen mít alespoň jedno dítě a u toho s manželem zůstaneme. Nebyla to cesta úplně jednoduchá, ale jsem za to hodně ráda a je to boží.

Jak bys tu změnu životní připodobnila ostatním sportovkyním?
Myslela jsem si, že to bude jednodušší. Holky mi říkaly, že to je těžké, ale není to tak hrozné. Měli jsme bohužel smůlu, že Séba, když se narodil, tak měl těžký reflux a krmení pro nás bylo hodně těžké, nespali jsme vůbec. Pro mě to bylo vyčerpávající, nedokázala jsem si představit, že to bude až tak těžké, ale všechno to samozřejmě stojí za to. Když se to přehoupne ten rok, rok a půl, začne to být větší parťák, tak si člověk uvědomí, co je to za poklad.

Těžký nebyl jen začátek, ale i cesta k miminku, protože jsi zmiňovala, že to nebylo úplně jednoduché. Jak jsi prožívala ty roky, kdy jste se snažili?
Nebudu říkat úplné detaily, ale jednoduché to nebylo. Bylo tam sedm potratů... pro každou ženskou je to náročné období. Stává se to často, ale v tu dobu jsem s tím neměla zkušenosti, tak jsem získávala informace na internetu. Po každém potratu to bylo peklo, všechno jsem viděla černě, nebudu zmiňovat deprese a blbé nálady. Pak jsme si s manželem řekli, že to zkusíme naposledy a uvidíme a když to nevyjde, tak budeme spolu, dokážeme si život udělat a být šťastní. A ono to vyšlo. Séba byl nás poslední pokus.

Poslední pokus a pak bys šla od toho?
Pak bych řekla, jdeme od toho, protože to bylo na psychiku tak náročné, že si nedovedu představit, že bych do toho šla znovu. Proto jsem na začátku říkala, že u jednoho dítěte zůstaneme, protože mám za sebou fakt těžké období.

Bralas to tehdy jako prohry? Sedmkrát.
Těžko říct, nebrala jsem to jako naše prohry. Říkala jsem si, že to prostě nejde a nedá se nic dělat. Úplně jsem se nehroutila, ale nebylo to příjemné.

Nacházela jsi oporu v kamarádkách? Protože, jak říkáš, je to docela běžné ale málo se o tom mluví. Pomáhalo ti, že jsi potkala někoho, kdo se o tom zmínil?
Čím víc jsem se o tom s někým začala bavit, tak mi třeba řekl, že má třeba podobnou zkušenost. Stává se to velice často. Asi ne sedmkrát, ale stává se to velice často a mělo by se o tom víc mluvit, protože by to holkám, co jsou v podobné situaci třeba pomohlo.

Myslíš, že ti pomohly i vlastnosti profesionální sportovkyně?
Pan doktor, který se o mě celou dobu staral, říkal, že je neskutečné, že jsme si to vybojovali a že málokdo by to vydržel. Možná ano, možná mi ten sport pomohl, že jsem byla zaťatá a že jsem věřila, že to jednou vyjde.

Cesta za mikrofon

Kláro, v roce 2018 sis vzala za manžela Petra Suchoňe, moderátora několika českých televizních stanic. Jak moc tě Petr ovlivnil a dovedl ke komentování tenisu?
Ovlivnil mě hodně. Když jsem skončila s kariérou, tak jsem mu říkala sakra, ti tenisoví komentátoři, to se nedá poslouchat. On mi řekl, víš co, tak si to zkus. Díky Michalovi Hrdličkovi jsem se dostala v Bratislavě na DigiSport, kde jsem začala poprvé komentovat. Petr si sedl vedle mě do komentátorské kabiny a po každém mém přeřeku nebo blbosti, tak se bouchal do hlavy, kroutil hlavou a několikrát mě rozbrečel.

To jsi měla takový koučink?
Jo, několikrát mě rozbrečel, až jsem mu řekla, že jestli tady bude ještě jednou sedět, tak já končím a v životě neodkomentuju jediný zápas. Odešel, pak si mě poslechl u televize, přišel a řekl, že to v televizi zní lépe, že byl na mě zbytečně přísný. Od té doby mám docela klid, samozřejmě se radíme, dává mi rady, co mám říkat. Dostali jsme se ale už do druhé fáze, protože jsme asi starší lidi, tak mě už jen chválí a nedokáže být upřímný. I když tam koktám, tak říká, že to bylo dobré. Zpětnou vazbu už tedy zase nemám.

Byla jsi na nějakém kurzu mluvení?
Ano, to mi taky Petr dělal doma v obýváku. Dostala jsem knížku rétoriky a říkal mi, popiš mi tady situaci a mluv jako normální člověk, což jsem moc nechápala a nezvládala. Jsem Pražák, nemluvím ani spisovně a on je Moravák ze Zlína, takže si to asi dokážeš představit. Rétorika od Petra bylo asi stejné psycho jako to komentování. Tím, že byl na mě tvrdý, tak mě asi trochu posunul.

Podle mě jsi tu knihu rétoriky měla i na jednom z posledních turnajů?
Je to možné, protože mě mluva zajímá. Pořád vím, že jsem deficit, protože Pražák, neumím mluvit spisovně, neumím mluvit stručně a vyjádřit se. Nejvíc tě ale naučí praxe, musíš se vymluvit.

Proti Światekové ještě nemám plán, uvidíme, s čím přijdu. Fyzicky jsem na tom dobře, říká Nosková

Číst článek

Čemu říkáš praxe? Co máš už za sebou?
Dva roky komentování pro DigiSport, možná dva a půl roku komentování pro O2 TV Sport a do toho jsme si spolu střihly tenkrát Wimbledon na Nova Sport. Teď jsem ještě začala komentovat na Canal Plus Sport.

Když bys to shrnula, tak jsou to většinou ženské zápasy?
Ano, ale je pravda, že v Bratislavě jsem komentovala i chlapy. Tenkrát jsem komentovala Tomáše Berdycha proti Rogeru Federerovi, to byl brutální zápas. Úplně se tam ale nevidím, protože holky znám, takže mohu říct nějaké zajímavosti. U chlapů mohu říct jen to, že jsem vedle Federera obědvala, je to sympaťák. Nebo že přijde Rafael Nadal a já s ním chci fotku, tak řeknu Andree, pojď sem, udělej mi s ním fotku. Tys mu řekla, Rafo, jdi tam za Klárou! To si pamatuji dodnes, jak si ho komandovala.

Je něco, co tě na komentování překvapilo? Když jsi kritizovala komentátory, tak řekla sis třeba zpětně aha?
Ježíšmarjá, já jsem se jim omlouvala stokrát. Když jsem tam poprvé vlezla, tak jsem si říkala aha, tak proto to říkají takhle. V duchu jsem si říkala, teda Kláro, ty jsi tydýt. Je to hrozně těžká disciplína mluvit stručně, jasně, vědět kdy mluvit anebo to nechat plynout. Není to vůbec nic jednoduchého.

Kláro, co říkáš na působení českých tenistů a tenistek na Australian Open?
Jsem strašně ráda, že Brenda Fruhvirtová dokázala vyhrát svůj první zápas na Grand Slamu a bylo to hodně emotivní. Četla jsem, že ji dělí jediná výhra od postupu do nejlepší stovky, což je v 16 letech úžasné. Mrzí mě Markéta Vondroušová, která neměla asi dobrou přípravu. Nenastoupila na turnaji v Adelaide před Australian Open, prohrála s Jastremskou, což je těžká soupeřka. Markéta to bohužel nezvládla, snad vyléčí zranění a vrátí se v plné síle.

Co české derby mezi Lindou Noskovou a Marií Bouzkovou? Jak tys měla ráda odletěl přes půl zeměkoule a utkat se tam s někým, s kým si občas zapinkáš v Praze?
Bylo to docela časté, protože nás tam jednu dobu bylo asi 11 v hlavní soutěži na grandslamech. Já to neměla vůbec ráda. Vzpomínám si třeba na US Open na 1. kolo mezi mnou a tebou a já tě tehdy opravdu nenáviděla, protože jsi hrála skvěle. Je to těžké hrát proti Češce, protože se známe, trénujeme spolu, známe slabiny. Člověk se nemůže moc povzbuzovat, je to takové bez emocí. Nikdy jsem to neměla ráda.

Měla jsi skrz komentování možnost sledovat výkony Češek před Australian Open. Máš nějaké favoritky do začátku sezony mezi českými tenistkami?
Zjistila jsem, že tomu moc nerozumím. Na prvním turnaji v Brisbane se mi strašně líbila Karolína Plíšková, porazila Naomi Ósakaovou, hrála dobře, jako ta stará Kája. Říkala jsem si, že tahle holka letos ještě něco udělá. Pak prohrála těžký zápas s Jelenou Ostapenkovou, ale byl to skvělý zápas. V Adelaide prohrála v 1. kole v Katkou Siniakovou, dostala pěkný výprask. Byla jsem z toho zklamaná a furt doufám, že Karolína něco na grand slamech ještě udělá. Když se to sejde, tak tam může proti ní stát kdokoliv a ona ho porazí.

Čím to je, že je český ženský tenis tak úspěšný? Lidi to fakt zajímá a v porovnání s mužským je to velký rozdíl.
Vždycky na to odpovídám, že vůbec nevím, čím to je, ale snažím se to rozvinout. Možná tou přípravou, když jsme byly děti. Je tu spoustu dětských turnajů, máme výborné trenéry, nějak jsme se vyhrály, jsme holky, máme dobré zázemí a to je hrozně důležité.

Jaké bylo tvoje Melbourne? Pro většinu tenistek to bývají nejoblíbenější turnaje. Měla jsi to stejně?
Ano, měla jsem to hrozně ráda. Už jen proto, že jsme letěli ze zimy do tepla, areál je nádherný, lidi jsou tam příjemný, fanoušci skvělí. Já jsem se tam poprvé v životě dostala do nejlepší stovky na světě. V prvním kole jsme porazila Moniku Selešovou, ve druhém Marii Šarapovovou...

Tak to jsou slušná jména...
To jo, pak jsem měla takovou radost, že jsem se dostala do stovky, že jsem celou noc nespala. V dalším kole jsem dostala 12:1 a bylo mi to úplně jedno. Australian Open pro mě byl milník k vrcholovému tenisu.

Nejdále jsi na grand slamech došla na Wimbledonu a French Open, v obou případech do čtvrtého kola. Cítila se herně lépe v Evropě?
To asi takto nedokážu říct, ale nejlépe jsem se asi cítila na trávě. Je to zvláštní, protože nejsem vysoká, servis nebyl nejrychlejší, ale tráva byla můj nejoblíbenější povrch. Všechny grand slamy jsou pro mě super, teda kromě US Open.

‚Jsem hladová a mám dobré mentální nastavení.‘ Krejčíkovou postup po boji těší, mluvila i o deblu

Číst článek

Na US Open máš 12 porážek v hlavní soutěži v prvním kole po sobě. Na betonu jsi ale byla skvělá, tak to je bizár...
12 let zmaru. Já už tam tehdy byla legenda. V šatně za mnou chodily cizinky a říkaly mi, že už to konečně prolomím. Tak jsem si říkala, že už jsem známá i mezi cizinkama a vyjadřovaly mi lítost. Před každém zápase jsem byla v pohodě, tréninky dobrý, pak přišel den zápasu, rozehrávka a šla jsem se vyzvracet. Už jsem byla tak nervama mimo, že půjde zase zápas, zase prohraju, půjdu na tiskovku a první otázka bude, tak to zase nevyšlo Kláro, co? Už jsem si to tak představila a ta hlava s tím asi souhlasila a nikdy mě nepustila dál.

A co jsi dělala, abys to prolomila? Změnila jsi třeba přístup?
Zkoušela jsem všechno. Zkoušela jsem hrát turnaje před US Open, kde se mi dařilo v New Heaven. Nepomohlo to. Vyměnila jsem hotel, trenéra, jiné jídlo, zkoušela spát, nespat, vyhrávat sparringy nebo cíleně prohrávat, abych si zvykla. Myslím, že jsem vyzkoušela všechno. Radila jsem se s psychologem, četla knížky, ale nepomohlo vůbec nic.

Jak jiný je pocit nastupovat do prvního kola na Grand Slamu, nebo na jiných turnajích?
Grand Slam je úplně jiný, to první kolo je strašně těžké a i pro ty nasazené. Ono se řekne, že je to třeba první hráčka světa, tak to zvládne v klidu, ale Grand Slam je jiný. Chodí tam daleko víc lidí, je tam nejvíc peněz, hrozně moc bodů do žebříčku. Je to povinná akce, takže když prohrajete v prvním kole, tak to nemáte čím nahradit, vezme vám to body a na žebříčku je to znát. Pro holky za padesátkou a dál je každý zápas na Grand Slamu strašně důležitý.

Dokázala bys poslat českým hráčkám nějakou univerzální radu? Máš za sebou úžasnou kariéru. Co bys jim řekla, jako takové motto, když přijedou na Grand Slam?
Ode mě to bude znít blbě, ale brát to jako každý normální turnaj. Začít, jako když je to nedůležitý zápas, a v hlavě si to tak nastavit.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít