Na posledním závodě na mistrovství světa v Bělehradě ti prý spadla skála ze srdce. Tak jaká to byla rána?
Obrovská. Roky kvůli tomu člověk pracuje a pak se to stane. Je to neuvěřitelné a člověk prvních pár vteřin neví, co se doopravdy stalo.

Když jde o kvalifikaci na olympijské hry, tak to závodník asi napálí a neřeší, jestli mu v konci dojde nebo to máte jinak?
Závody před tím jsme měly docela dobrý postupový klíč, takže poslední metry jsme nejely naplno. Do posledního závodu se šlo s tím, že se tam každá posádka bude prát o pět postupových míst. Nedalo se taktizovat. Takže náš plán byl jasný – jet od začátku naplno. To se povedlo.

Kolik šancí jste měly před mistrovstvím světa kvalifikovat?
Od nás jde každý až z mistrovství světa. Když je semifinále, kde se to třídí, tak kdo postoupí přímo do finále A, tak je kvalifikovaný. My jsme spadly do finále B.

Co by se stalo, kdybyste dojely páté?
Příští rok je dokvalifikace v Lucernu, kde jedou ale jen dvě posádky.

A postupuje jen jedna?
Ne, každý stát tam pošle jen dvě, takže celkem je jich pak třináct.

Jak moc je v závodě znát, že se jede o olympijské hry?
Nejen u nás, ale během celého mistrovství světa byl cítit ten tlak. Favorité v jiných disciplínách odpadali, určitě tam byl stres. Všechno se pak semknulo dříve a lodě dojížděly ve větších rozestupech a teď těch pět postupových lodí se utrhlo a poslední tři jsme dojížděly úplně v lajně.

Na dvojce bez kormidelníka jezdíte s Pavlínou Flamíkovou už od roku 2020. Jak vznikla vaše spolupráce?
Já se vrátila v roce 2019 z Ameriky a přestěhovala jsem se do Prahy, protože jsem chtěla pokračovat s veslováním. Byla tam pro mě i vidina toho, že se můžu kvalifikovat na olympijské hry, Pavlína tu byla ve skupině na Malé Chuchli, kde se tak nějak srocovaly holky seniorky ve veslování. Postupně jsme se dávaly posádky dohromady, až to nakonec skončilo dvojkou s Pavlínou. Proces výběru tam byl a dopadlo to takto.

Jak se tvoří ta posádka elitních závodnic?
Na jaře vždy máme kontrolní závody, probíhá i testování během zimy. Na vodě je šestikilák a tam odtud se člověk posouvá. Začalo to na skifech, každá sama a postupem času se dávají různé posádky dohromady. Trenéři přemýšlí nad tím, co je konkurenceschopné a kdo by se mohl kvalifikovat. Tak jsme skončily v té dvojce.

A první dvě nejrychlejší na skifu nebudou automaticky pojit nejlepší dvojku?
To ani v jiných disciplínách. Je to o tom, jak se člověk umí přizpůsobit, spolupracovat. To, že je někdo nejrychlejší na trenažeru nebo na skifu neznamená, že bude nejlepší v posádce. Na dvojce máme každá jedno veslo na jedné straně, takže se musí trochu spoléhat na druhého a někdy je to o nervy. Když si to ale sedne, tak to jede krásně.

Musí vám to fungovat i mimo sport? Jak důležitá je tam ta chemie?
Trávíme spolu docela dost času. Trenér nás vozí hodně na vysokohorská soustředění, kde jsme uprostřed ničeho a musíme tam spolu existovat. Někdy je to náročné, ale jsme většinou skupinka osmi, pak se to trochu zmenšuje, tak je to skupina šesti holek. Jsou tam lidé, kteří tomu umí trochu pomoci.

Jaké státy jsou pro vás největší konkurencí?
Hlavně Austrálie, Nizozemsko, Rumunsko, Amerika, Irsko... dost se to mění a záleží na tom, jaký stát zrovna vymění posádky. Tím, že mají větší výběr, tak to není tak stálé jako u nás.

Nemůžeme tedy na olympiádě čekat dominanci Evropy nebo Austrálie?
Určitě ne. Každá disciplína to má navíc jinak.

Na síti

Svého hosta se ptá bývalá tenistka, stříbrná medailistka ve čtyřhře z LOH 2012 v Londýně a dvojnásobná grandslamová šampionka ve čtyřhře Andrea Sestini Hlaváčková. Poslouchejte každý čtvrtek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.

Čím to je? Mají lepší podmínky nebo je to i jinými tréninkovými metodami?
Liší se to, protože větší státy mají větší výběr, ale pak jsou země jako Nizozemsko a tam jsou neuvěřitelní. Tuhle sezonu měli ve všech disciplínách výsledky, takže ti by mohli dominovat. Záleží na státě, na systému, jaký ve sportu mají. V Americe mají systém univerzit, kde mají velmi dobré nepárové disciplíny.

Jaké jsou v Česku podmínky pro veslování?
Je to tady takové rodinné. Každý si hlídá svoje kuřátka ve hnízdečku. Každý trenér si hlídá hlavně svěřence. Dost se tu mění vedení, takže struktura je někdy dost divoká. Pro větší posádky to může být nepříjemné, naopak pro ty menší je to přívětivější.

Stačí vám trénovat v Česku, nebo vyrážíte i do ciziny?
V zimě se jezdí někam do tepla. Jinak naše skupina se soustředí na vysokohorský trénink, takže často jezdíme do vyšší nadmořské výšky. Jezdíme na Silvaplanu nebo do Livigna. V zimě na běžky, takže v tomhle je to něco jiného než jen sedět na vodě. V zimě bydlíme jen ve 3000 metrech a jezdíme na kole na pokoji.

Vaším trenérem je Tomáš Kacovský, který vedl Mirku Topinkovou Knapkovou. Jaká je s ním spolupráce?
Někdy je to zajímavé. Náš trenér má velké očekávání, protože po Mirce tam zůstaly velké boty a vyplnit to není jen tak. Zpočátku jsme si k sobě všichni hledali cestu, protože on pracoval s Mirkou, neměl tak velkou skupinu. My byly taky zvyklé pracovat jinak, tak to bylo trochu divoké, ale myslím, že nároky jsou vysoké a my víme, že je to potřeba.

V jaké situaci se může rozcházet trenér a dvě členky posádky?
On si možná myslel, že jsme víc samostatnější. Byly jsme více v oblacích a musel nás usměrňovat. Komunikace vázla, každý měl jinou představu, ale hodně se to zlepšilo.

Má trenér takovou zásluhu na úspěchu veslařů?
Určitě. Celá příprava, to není jen příprava před mistrovství světa, ale v tuhle chvíli to sjetí posádky je na trenérovi, který to vidí z dálky na člunu, může něco říct. Vymýšlí celý plán na rok, je to náročné. Spolupracuje s týmem z CASRI, kteří nám berou krev, jak se to vyvíjí a jestli je odezva na trénink dobrá. On je na to hodně takový puntičkář.

Vnímáte to v závodě, že je trenér poblíž?
On má tak specifický hlas, že je slyšet. Někdy vás to vyruší, a když pak jedete a slyšíte své jméno, tak si to uvědomí. Už je naučený, že to, co volá na tréninku, tak slyšíte i ze břehu.

V jednu dobu s vámi trénovala i Mirka Topinková Knapková. Jaké to bylo s ní trénovat?
Hrozně mě mrzí, že jsem s ní byla jen krátkou dobu. I za tu chvíli ale bylo skvělé vidět člověka, který vyhrál olympiádu, jak umí pracovat a co dělá v tréninku. Byla to pozitivní zkušenost a mrzí mě, že jsem s ní nemohla trénovat déle.

Kombinuješ profisport se studiem a byla jsi i v Americe. Kde přesně jsi studovala?
V Los Angeles, čtyři roky, celého bakaláře.

Jak na tuhle zkušenost vzpomínáš? Byla to správná volba jít do Ameriky?
Pro mě určitě. Jsem z Brna, takže skloubit studium s veslováním bylo dost náročné. Začala jsem na VUT v Brně a zvládla jsem tam rok a pak odešla do Ameriky. To, co jsem zmeškala ve škole, tak jsem doháněla na soustředění.

Má americká škola větší šanci pro sportovce?
Tím, že je univerzitní tým přímo na jedné univerzitě a všechny fakulty spadají pod jednu univerzitu, tak je to mnohem jednodušší organizovat. Mohli jsme si vybírat předměty ještě předtím, než si je zapisovali ostatní studenti, tak nám to pomohlo, aby nám sedly do rozvrhu tréninků. Celý tým si to tak zařídil, aby mohl jít ve stejnou dobu na trénink.

Jaká je tam konkurence? Jaké na vás mají jako na sportovce nároky?
Dělí se to tam na různé divize. Moje škola byla první divize, takže nesmělo být více jak 20 hodin tréninku za týden. Náš tým nebyl tak velký, bylo nás 35, což je na nás hodně, ale jsou i větší. Bojovalo se o 21 míst, což byl tým, který jezdil na závody.

Jaký je život na univerzitě v Americe? Nechybělo ti Česko?
Bylo to něco úplně jiného už tady. Za mě úplně skvělé. Tím, že člověk bydlel u Campusu, tak se všechno dělo poblíž. Los Angeles bylo taky docela cool město, úplně jiná mentalita.

Jaké sporty nejvíc frčí v Kalifornii?
Americký fotbal vede, potom holčičí soccer nebo beach volejbal.

Co ti nejvíc ty čtyři roky daly do života?
Asi ti lidi, co tam člověk potká, ať už jde o trenéry, nebo holky v týmu. Ve škole se člověk mísil ve skupině, kde lidé chtěli dosáhnout něčeho ve sportu, a lidmi, co chtěli dosáhnout akademického vzdělání.

Po návratu jsi pak studovala i v Česku. Jak bys to porovnala?
Bylo to ovlivněné covidem. Při studiu v Česku jsem musela koukat do počítače a to bylo celé. Poslední semestr byl v rouškách, ale i tak to bylo slabší.

Jak bys porovnala – za klasických podmínek – jak je možné pro české sportovce to kombinovat?
Můj první rok na VUT v Brně byl docela náročný, člověk si musel vybrat. Kdybych neodešla do Ameriky, asi bych si vybrala školu. Tím, že byl covid, tak člověk mohl být na soustředění a zároveň na přednášce, nebo jít dokonce na zkoušku.

V Česku jsi studovala mediální studia a tvoje diplomová práce měla název Vnímání autenticity dokumentární fotografie z pohledu českých fotografů. Proč zrovna tohle?
Nějak jsem nenašla seznam těch prací, co vypisují profesoři. V Americe jsem měla předměty o fotografii a jejím vlivu na společnost. Celé jsem si to vymyslela, ale hrozně mě to bavilo. Bylo to poskládané z rozhovorů z českými dokumentárními fotografy a potkala jsem velmi zajímavé lidi. Bylo to skvělé popovídat si i s lidmi, kteří nejsou od sportu.

Čemu by ses chtěla po veslování věnovat?
Ještě mám rozdělanou školu v Olomouci, to je edičně nakladatelská praxe. Skrz toto studium jsem se dostala do nakladatelství. Bavila by mě redakční práce nebo vyloženě skrz média. Těžko říct, když člověk nemá zkušenosti, protože většinu času věnuje sportu. Bude to asi tam, kam mě vítr zavane.

A nezavane tě vítr někam do trenérství?
To nevím, asi bych ráda zkusila něco jiného.