Zalíbilo se mi vyřizování účtů s někým, kdo už na mě nemůže, říká Goldflam k příběhu Hitlera u Kašperku
Odmala byl Arnošt Goldflam snílkem plně pohrouženým do příběhů. Do své nové knihy příběhů ze Šumavy si vymyslel bezmocného Hitlera. „Líbilo se mi, že jsem mohl psát o něčem, o čem se tolik nepíše. Každý ví, jaký to byl netvor, co všechno zapříčinil,“ vysvětluje spisovatel opakující se motiv své tvorby.
Vy jste přinesl do studia svoji knihu Strašidelná Šumava, což je volné pokračování Strašidelného Brna a Strašidelné Prahy. Byl jste jako dítě velký čtenář?
Já jsem byl úplně posedlý čtenář. Denně jsem četl jednu knížku, někdy dvě, podle toho, kam jsem se dostal. To byla moje hlavní zábava. Jak vyprávím, vždy jsem měl tu knížku opřenou o šicí krabičku mé maminky, před sebou jsem měl papír, kam jsem kreslil, co jsem zrovna četl, a po pravé ruce jsem měl jídlo a pití, takže jsem byl tlustý chlapeček.
Veřejný okruh samoty v dopravních prostředcích je nejzajímavější médium. Místo zpráv poslouchám, o čem si lidé povídají, říká Arnošt Goldflam
Já jsem si k tomu našla ještě jedno vaše vyjádření. Řekl jste: Snažil jsem se jíst i to, o čem čtu v knize. Takže když jsem četl Hraběte Monte Christa, měl jsem suchý chleba, tvrdý sýr a vodu.
Ano, to je pravda.
Vy jste si to takhle ilustroval?
Jenom když jsem četl Tilla Eulenspiegela a tam byli kapouni, tak to jsem nevěděl, co to je.
A byl nějaký autor obzvlášť plodný, pokud se hostiny týče? Že by si člověk už vybíral, protože ví, že třeba u Karla Maye se moc nenají – teď zrovna hledám nějakého autora, u kterého by si člověk pošmákl... Co by to tak mohlo být?
Tak pošmákl – nikde, ono zas v těch 50. letech takový výběr nebyl. Mně ale prostě stačilo nějaké jídlo k tomu čtení. Nemohl jsem si vybírat.
Každou druhou stránku jsem se smál nahlas, chválí si ilustrátor Čapek knihu Zdeňka Svěráka Čerti nejsou
Číst článek
Když vyšlo Strašidelné Brno, tak to bylo o městě, ve kterém jste prožil velkou část svého života. Ve Strašidelné Praze teď žijete. Jaký máte vztah ke Strašidelné Šumavě?
Máme kamarády, kteří se už bohužel odstěhovali do Austrálie, a ti nás vzali na Šumavu ke známým, kteří tam mají takový penzion, hotýlek. Tam jsme byli na výletě, na procházkách a mně se to tam samozřejmě zalíbilo.
Ale na druhou stranu, tím, že je to taková oblast plná všelijakých tajemných příhod a kdo ví čeho... Vlastně jsem moc ani u Prahy a Brna nevycházel z reality, já si radši vymýšlím. Já jsem od dětství byl vždycky snílek a všechno jsem si radši vymyslel.
Takže Hitlera na Kašperku jste si vymyslel taky?
Vymyslel a nevymyslel, protože oni mu skutečně ten Kašperk chtěli věnovat. On tam byl, ale odmítl, nevzal si ho. Ale tu příhodu kolem jsem si vymyslel.
Jsem sběratel příběhů, to mě na psaní nejvíc zajímá, vypráví spisovatel Kraus
Číst článek
Takže ve Strašidelné Šumavě si Hitler Kašperk vzal. Nemohl byste z knihy tu část o Hitlerovi, který se vydal na Šumavu hledat zlato, přečíst?
„Přesto to Hitler nevzdával a sunul se dál po hmatu. Dotýkal se zdí po stranách i nad sebou. Zatím to šlo, říkal si, musí to jít, musí. Najednou narazil na zeď, dál už cesta nevedla. Pečlivě osahával stěny, ale žádnou škvíru nenašel.
Už byl vyčerpán. Posadil se, opřel se zády o zeď. Na chvilku zavřel oči a pokusil se trochu usnout. Byla mu zima a zmocnila se ho třesavka. Přesto sbíral poslední zbytky sil, dýchal sípavě, lezl po zemi, kolena odřená.
Hitler si odložil, co ho tížilo. Nářadí si musel nechat, tak se zbavil těžkých kusů zlata a lezl dál. Kam, to nevěděl, i když si myslel, že se pohybuje nazpátek. Volal o pomoc, jenže bez odezvy. Nikdo neodpovídal, nikdo ho neslyšel. Bylo mu líto sama sebe a dal se do pláče. Vzlykal, otíral si oči, volal maminku, mutti, mutti, jako by doufal, že ona jediná ho může zachránit.
Doufal marně. Dál už nemohl, byl na konci sil. On, mocný a velký vůdce, skončil sám v černé a bezedné díře nedaleko hradu Kašperk. Nikdo už ho nikdy nenašel.“
Tak to je pohádka ze Strašidelné Šumavy. Vlastně to není pohádka, je to příběh.
Je to příběh. Ony to vlastně nejsou pohádky. Jak říkám, tím, že si ty příběhy vymýšlím, tak ani pohádky, které by se hodily původně pro děti – já na to moc nedbám, takže to můžou číst dospělí i děti nebo dospělí dětem, ne-li děti dospělým.
Dostat se ke světským je malý zázrak, chci nabourávat předsudky, říká literární dokumentaristka Hladká
Číst článek
Podíváme se ještě zpátky k Hitlerovi. Vy jste z něj udělal malého kluka a pak jste se s nimi vypořádal. To byla taková pomsta? Vlastně to není první motiv Hitlera ve vašem díle.
Už jsem napsal divadelní hru Doma u Hitlerů, která se hraje ještě na Slovensku a v Brně už asi 13 let v HaDivadle. To bylo tak, že jsem četl knížku o Hitlerovi, kde ho ten autor Dušan Hamšík popisoval jako takového měšťáka, jak on žil, jeho specifický vkus, jak se věnoval výtvarnému umění, jak maloval krajinky a takové domácký prostředí, že to měl rád.
Tak jsem napsal aktovku – a to se mi zalíbilo, tak jsem jich napsal víc. Takže se to občas v divadle hraje. Vlastně jsem si oblíbil, že člověk si může jakoby vyřizovat účty s někým, kdo už na vás nemůže.
Líbilo se mi na tom to, že jsem mohl psát o něčem, o čem se tolik nepíše. Každý ví, jaký to byl netvor, co všechno zapříčinil – ale ten jeho měšťanský rozměr, to se mně líbilo. Tak jsem napsal o něm hru a teď zas tu povídačku, kde zlé věci, které způsobil, nejsou. Je tam pohled na něj jako na soukromníka. To se mi líbilo.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
