Hana Hegerová a šansonové příběhy. ‚Její tvorba měla sílu a byla důvěryhodná,‘ říká hudební publicista Tesař

Zdroj: Youtube; Supraphon

O koho podle vás česká hudební, a vůbec kulturní scéna, s odchodem Hany Hegerové přichází?
Přichází určitě o ženu, která je podle mě ztělesněním české populární hudby. I když je sama pro mnohé možná symbolem českých překladů francouzských šansonů, podle mě právě ona ukázala v dobrém přerod české hudby – ze swingu po tu šansonovou nebo vyprávěcí, až modernější polohu na sklonku své kariéry. Přichází o velmi důležitou osobnost.

Pojďme přidat pár životopisných dat. Hana Hegerová se narodila jako Carmen Farkašová na Slovensku v Bratislavě. Během svého života nasbírala i v souvislosti právě se zmiňovanou růzností hudebních stylů řadu přezdívek: česká Edith Piaf, královna šansonů, první dáma české pop music. Kým ale byla doopravdy, z jaké rodiny pocházela, jak se dostala k divadlu, ke zpěvu?
Zajímavé je, že rodinné zázemí bylo v první řadě ekonomické, protože její otec byl bankovní ředitel a ona se snažila dostat na vysokou školu ekonomickou, ale protože to v té době nešlo, respektive už to nešlo, věnovala se profesím, jako je práce ve strojírnách, přednášela na učňovské škole.

A k jejímu uměleckému vzdělání – sama ráda poslouchala swingovou hudbu, měla osobně blízko k divadlu – tak to všechno vlastně nejprve absolvovala v rámci kurzů při těchto svých profesích. K hudbě se vlastně naplno dostala právě přes divadlo. Takže nebyla původně zpěvačka, ale spíše herečka. Také se vdala za divadelního ředitele, takže asi to divadlo bylo na začátku.

Jak moc pak divadlo ovlivnilo její hudební kariéru zpěvačky?
Já bych řekl, že minimálně ve dvou rovinách. Jedna byla ta počáteční, protože první hity Hany Hegerové jsou spojeny s divadlem Semafor, s texty Jiřího Suchého, s pásmy jako Zuzana je zase sama doma, Dobře placená procházka. Spousta z nás ji samozřejmě velmi dobře zná díky filmu Kdyby 1000 klarinetů.

Zdroj: Youtube

Takže to je jedna rovina. Potom je tu druhá rovina, která se jejím životem a dráhou myslím táhla po celou dobu – a to je zaměření na příběh v písních. Když si vezmeme některé její skladby, jako je zpočátku třeba Milord, Vana plná fialek s textem Michala Horáčka nebo Komediograf, tak to jsou vlastně písně–příběhy a zároveň písně, u kterých si krásně dokážu představit, že by to mohl být i divadelní skeč, scénka, možná nějaká kratší divadelní hra.

Takže opravdu kombinace obojího. Jedno se prostě propletlo do toho druhého…
Určitě ano. A není to dáno jen texty, na které se opravdu zaměřovala celý život, velmi pečlivě si vybírala, s kterým textařem jak spolupracovat.

Ale je to právě i ten způsob její interpretace. Ona dokázala i do mikropříběhu v písni vložit něco ze svého hereckého talentu. Ona vlastně ty písně opravdu přednášela v tom smyslu hereckém, v tom nejlepším slova smyslu.

Když se člověk teď podívá na nekrology a články, které o Haně Hegerové vycházejí, objevuje se tam společný jmenovatel šansonů a zmínky o tom, že jejím velkým přáním bylo proniknout na frankofonní scénu. V 60. letech nějakou dobu žila v Paříži. Jak se tam ocitla, co tam dělala? Podařilo se jí to nakonec na tu scénu proniknout?
Tak je pravda, že měla možnost vystoupit například v pařížské Olympii, což je taková mekka šansonu.

Zdroj: Youtube

Hostovala tam v letech 1967 a 68, takže tak jako se jí u nás říkalo nebo říká česká Edith Piaf, tak i tam jí říkali Piaf z Prahy.

Alespoň dočasně se jí tedy podařilo před zahraničním publikem obstát, vystoupit. Mimochodem nebylo to jen v Paříži. Vystupovala třeba v Kanadě, měla vystoupení v Německu. Některé své písně natáčela právě i v němčině.

Zdroj: Youtube

Samozřejmě víme, co přišlo s roky 1967, 1968. Nastala normalizace a v 70. letech a dále už Hana Hegerová působila především opět na domácí scéně. Existuje ještě jedna nehudební a možná pikantní historka z jejího života, že vlastně úplně omylem, nedopatřením se dokonce v době normalizace dostala na krátkou dobu do vězení, tuším, že tam šlo o nějaké peníze, které nepatřily jí, ale Karlu Gottovi a ona vlastně netušila, odkud ten honorář je a byla obviněna ze zpronevěry. I takové věci se zkrátka během normalizace děly. Hanu Hegerovou provázely vzestupy i pády, ale naštěstí těch vzestupů bylo víc.

Jak moc zrovna tato historka ovlivnila její život v těch 70., respektive na přelomu 70. a 80. let? Do jaké míry to ovlivnilo její fungování v normalizační společnosti? Dokázala se s tou nespravedlností vyrovnat?
Přiznám se, že toto nevím úplně přesně, jak s tím potom sama žila. Možná s tím ale souvisí i taková její zdrženlivost, přece jen si držela odstup od té scény, od režimu. Možná s tím souvisí i to, že v určité době se rozhodla nenatáčet další alba a koncertovat, opravdu komunikovat hlavně se svými fanoušky. To všechno je ale velmi složitý komplex, který se navzájem ovlivňuje. Myslím si, že nakonec v tom všem obstála a patří k interpretům, kteří – přestože si je možná spojujeme s neblahou dobou normalizace –nikdy neklesli pod nějakou laťku vkusu, a myslím si, že ani morálně.

Zdroj: Youtube; Supraphon

Velký zlom v její kariéře v 80. letech znamenala spolupráce s autorskou dvojicí Petr Hapka a Michal Horáček, v 80. letech vzniklo album Potměšilý host. Dá se z pohledu hudebního publicisty říct, že tato spolupráce vedla i k jejímu hudebnímu posunu?
Určitě ano, podle mě byla klíčová, a to nejen pro ni, byla samozřejmě velmi důležitá i pro oba autory, tedy Petra Hapku a Michala Horáčka. Oni oba už předtím spolupracovali s různými zpěváky, Petr Hapka napsal i skladby, které zpívala s texty jiných textařů Hana Hegerová. Potměšilý host bylo jejich první celé společné album. Po něm potom přišly zásadní desky s různými interprety jako V penziónu svět nebo Citová investice a další, mimochodem na nich Hana Hegerová pravidelně také zpívá. Ale když se vrátím k Haně Hegerové, tak ano, byl tam určitý posun k hudební estetice 80. let, na dalších albech počínajících 90. let, ale zase v tom dobrém slova smyslu. To znamená, že to nebyl nějaký normalizační nebo čistě ponormalizační pop ovlivněný třeba evropskou taneční hudbou, ale stále tam byla ta šansonová linie – a podle mě ještě mnohem větší zaměření na příběh.

Zdroj: Youtube; Supraphon

U Michala Horáčka víme, že se jako textař na příběhy zaměřuje. Hodně často si hraje i s formou, snaží se o vytříbenost. Když si vezmeme jednotlivé písně, třeba právě Vanu plnou fialek, to je vlastně takový až lehce mysteriózní minipříběh, který se podařilo vtělit do hudby.

Zároveň je to zapamatovatelná melodie, což je nádherné a ta píseň se díky tomu mohla stát hitem v tom dobrém slova smyslu – ale zároveň hitem pro vyzrálejšího posluchače. Dalo by se možná říct, že Hana Hegerová se touto spoluprací dostala do tzv. kategorie „adult contemporary“, čili populární hudby pro dospělé, kterou ve světě – zase žánrově možná trošku jinde – reprezentují lidé jako Sting, Phil Collins apod.

Zmiňoval jste i jména textařů, se kterými Hana Hegerová spolupracovala ještě před tím, nebo možná souběžně s tím, kdy spolupracovala s duem Petr Hapka, Michal Horáček. Byl to třeba Pavel Kopta nebo Jiřina Fikejzová. Také se obklopila interpretačními umělci – doprovázel ji klavírista Milan Dvořák, spolupracovala se skladatelem Petrem Maláskem. Dá se nějak shrnout nebo pojmenovat to, kam ji tito lidé hudebně posouvali? Jak moc ji formovali z hlediska hudební tvorby i samotné interpretace?
V souvislosti se začátky Hany Hegerové jsme zmínili swing, který byl tehdy, řekněme v první polovině 60. let, středním proudem populární hudby. Samozřejmě jak se pak Hana Hegerová posouvala, posouvala se populární hudba. Vedle šansonu, který je tam jako vliv všudypřítomný, ať už šlo o překlady francouzských autorů, nebo o tvorbu dvojice Hapka–Horáček, tak čím dále víc tam byl zřetelný posun k jazzu – v tom smyslu už ne swingovém, ale spíš k modernějšímu bopovému nebo postbopovému jazzu.

Některá jména jste už zmínila, já bych k tomu přidal třeba Františka Kopa, saxofonistu, který Hanu Hegerovou v pozdní době doprovázel a který sám je výrazným sólistou na naší jazzové scéně. Právě lidé jako on jsou na těch nahrávkách slyšet a je jasné, že ani nemuseli dělat nějaké úkroky směrem k popu, ke střednímu proudu. Prostě tam hrají tak, jak to cítí a k té hudbě to patří.

Když jste popisoval, že v otázce textařů byla velice „vybíravá“, víme, jak moc byla Hana Hegerová spokojená v roli interpretky nebo jak moc přebírala otěže ona sama? Narážím na to, že třeba hudební kritik Jiří Černý píše o tom, že Hegerová každý song propracovala jako herečka. Víme něco o tom, jestli v té roli herečky byla opravdu spokojená, jestli měla také tvůrčí ambice atd.?
Je těžké vidět člověku do hlavy, ale proslýchá se, že když chodila nahrávat skladby, tak měla texty vytištěné nebo napsané. A různými barvami si prý označovala různé stupně obtížnosti nebo pasáže, u nichž věděla, že se s tím musí sama poprat. Na něco měla červenou barvu, na něco zelenou.

Možná že se snažila si ty texty takto graficky propracovávat, aby to při nahrávání zvládla, a možná aby obstála sama před sebou.

Napadá mě taková spekulativní otázka, ale je možné si představit, že v trochu jiné době a za jiných okolností by si Hana Hegerová prostě písně i psala sama? Přinejmenším texty, když víme, že byla zjevně oddanou vypravěčkou příběhů?
To je otázka, protože člověk může být výborný herec, výborný vypravěč, ale třeba nemusí mít talent právě na to dávat ty texty dohromady. Nedokážu to posoudit, ale skoro bych řekl, že se cítila dobře v rovině interpretky. A tak jako málokdo jiný dokázala cizí texty, respektive texty psané sice pro ni, ale od jiných autorů, podat důvěryhodně, prakticky jako by to byly její písně. Když si vezmu, že zpívala přebásněné texty, překlady Jacquese Brela, který byl sám autorem par excellence, tak já v té její interpretaci nevidím nic o laťku horšího než tu interpretaci původní. Všechno to bylo opravdu velmi důvěryhodné.

Z rozhovorů s Hanou Hegerovou i jejími přáteli a lidmi, kteří jí v tvůrčí oblasti byli blízko, vyplývá, jak moc pro ni bylo důležité živé koncertování. Vy jste to ostatně zmiňoval i v souvislosti s 80. lety. Dají se ty dvě roviny – studiová a koncertní – srovnávat?
Ve studiu člověk samozřejmě tu píseň může vždy ještě více propracovat, nahrát víckrát, vybrat nejlepší verzi. Koncert je na první dobrou. Nicméně známe koncertní nahrávky Hany Hegerové, ostatně už to, že její zásadní album má název Recitál, o něčem vypovídá. Ale jsou dostupné třeba nahrávky zpěvu Hany Hegerové a monologů Miroslava Horníčka apod.

Známe ty nahrávky a víme z nich, že ty písně mají sílu, i když si je pustíte opakovaně, přestože měly zaznít vlastně jednou. V jejím případě si myslím, že oboje je velmi silné, oboje má něco do sebe.

Když to zmiňujete, nakolik byla ochotna sáhnout k experimentům? Před pár lety pustila i do spolupráce s rapery – Hugo Toxxem, Jamesem Colem v projektu Hymna RAPubliky. Řekl byste to do ní, nebo čekal byste takovou spolupráci?
Na první poslech nebo pohled bych to do ní asi neřekl. Na druhou stranu, když se nad tím člověk zamýšlí trošku víc do hloubky, tak rap nebo hip hop v dnešní době vlastně částečně plní podobnou funkci, jakou plnily ty písně s příběhovými texty o nějakou tu generaci dřív.

Zdroj: Youtube

Teď zamířím zdánlivě někam úplně jinam, do hudby africké, kde je dnes hip hop na předním místě, vystřídal tam ty tzv. grioty v západní Africe, což byli obřadníci, vypravěči starých příběhů, kteří hudbou předávali nějaké poselství. Tuto roli dnes plní hip hop. Když půjdu zpátky, proč by Hana Hegerová, vypravěčka příběhů par excellence, nemohla spolupracovat s hiphopery, kteří svým stylem, hudební formou úplně jinak, vyprávějí silné příběhy? Vlastně to do sebe zapadá.

Když se podíváte na pozdní tvorbu Hany Hegerové, poslední album Mlýnské kolo v srdci mém vydala v roce 2011, jak ho tehdy posluchači přijali? Víme něco o tom, jak sama Hegerová nesla své rozhodnutí skončit s aktivní kariérou?
Je pravda, že to album vlastně vyšlo přesně v dobu, kdy se rozhodla přestat koncertovat. Možná bych ještě doplnil, že předtím – vlastně po tom roce 2000 – už neměla moc nových nahrávek. Podílela se ještě na některých nahrávkách Petra Hapky a Michala Horáčka – třeba píseň Píšu vám, pane, v rozpacích je dodnes hodně ceněná.

V její pozdní tvorbě je ještě jedna pozapomenutá záležitost – podílela se na dvojalbu Jana Buriana Dívčí válka, což byla deska s přispěním zpěvaček různých generací. Hana Hegerová tam představovala příběh Anežky, což měla být právě nejstarší z těch žen v rámci nějaké škály.

Ale zpátky k albu Mlýnské kolo v srdci mém. Já jsem na něm už třeba sám cítil opravdu stárnoucí hlas – nejen vyzrálý, ale bylo vidět, že je to interpretka, která stále má co nabídnout. Bylo to pro mě velmi silné i právě proto, že hlasově už to nebyly její vrcholné momenty. Ale zase v tom bylo určité kouzlo. Možná bych to trochu přirovnal k pozdním albům Leonarda Cohena nebo Johnnyho Cashe, kteří vlastně i přesto, že bylo vidět stárnutí a to, že už tam není tolik fyzických sil, tak jejich pozdní alba byla mimořádně silná a byla to vlastně velmi důstojná tečka.

Zdroj: Youtube

Myslím si, že Haně Hegerové se to povedlo díky výběru repertoáru a díky tomu, že se na tom albu vrátila k některým svým mimořádně silný písním – za mě je to třeba Čas na prázdniny s textem Jiřiny Fikejzové

Pro mne to byla opravdu důstojná tečka. Ona sama si uvědomovala, že už asi nemá smysl nic dalšího, že toto je důstojné rozloučení s hudební dráhou.

Do jisté míry by se to tedy dalo brát jako důkaz toho, že Hana Hegerová si svůj osud doopravdy řídila sama, že to byla ta silná žena. Prostě se rozhodla, že v tuto chvíli už končí, dostojí tomu a udělá to s hlavou vztyčenou.
Určitě. Vnímám to tak. Ona opravdu ten svůj v uvozovkách slib víceméně dodržela. To, že se potom třeba její hlas ozval ve verzi Modlitby pro Martu z roku 2017 – zase po boku x jiných zpěvaček – tak to už jsou jen takové drobné bonbónky, ale opravdu tou tečkou bylo album Mlýnské kolo v srdci mém. Mimochodem, ona na něm rekapituluje svůj život nejen texty, ale třeba i tím, že tam zařadila píseň ve slovenštině, dala tam některé své starší písně v nových úpravách, jsou tam překlady Francouzů i původní česká tvorba. Vlastně taková krásná rekapitulace.

Dá se z vašeho pohledu říct, čím se Hana Hegerová vymykala, když se podíváte na ty dekády její aktivní kariéry a porovnáte její život s ostatními muzikanty její generace?
Platí, že ať si vezmeme kteroukoliv část její tvorby, nikdy neklesla pod určitou laťku dobrého vkusu. Vlastně můžeme vzít asi cokoliv, co kdy nazpívala, nahrála a obstojí to i v tom kole času.

A další věc je zmiňované propojení s divadlem. Ne v tom smyslu divadelních her, ale ona při zpěvu vždy, i když ji nevidíme, i když byla jen ve studiu, vždy byla částečně i herečkou.

Zdroj: Youtube; Supraphon