Romským hercům se říká, že nemohou hrát zdravotníky. Předsudky trvají, říká režisérka Lacková
Elena Lacková byla první Romkou, která vystudovala vysokou školu a jednou z prvních romských spisovatelek a dramatiček. Její osudy nyní vypráví režisérka Vera Lacková v dokumentárním filmu O Baripen - Odkaz Eleny Lackovej. Příběh ženy, která si vždy pevně stála za svým, vypovídá mnohé i o dnešní době. „I dnes stále přetrvává stereotypní obraz Romů. Chybí mi obraz z nitra komunity,“ vysvětluje Vera Lacková v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.
Elena Lacková zemřela roku 2003, je to přece jen už dvacet let. Proč jste se rozhodla vyprávět její příběh zrovna teď?
Možná je to i věkem, byla jsem dítě, když zemřela. Svůj první film Jak jsem se stala partyzánkou o romských partyzánech a mém pradědovi jsem natočila, abych zviditelnila zapomenutou kapitolu našich dějin a poukázala na to, že Romové nebyli jen oběťmi války, ale také aktivními účastníky protifašistického odboje.
Film o Eleně Lackové jsem připravovala už během té doby. Přečetla jsem její knihu Narodila jsem se pod šťastnou hvězdnou, která byla bohužel až teď, po dvaceti letech, přeložena do slovenského jazyka. Přitom existuje v češtině, angličtině, francouzštině a dalších jazycích, Jen ve Slovenštině byla vydaná až teď.
Po přečtení jsem si řekla, že Elena si zaslouží, aby se o ní dozvědělo více lidí. Byla to skutečně výjimečná osobnost romské kultury. Kniha je zároveň velmi magická a celé její vyprávění věrně vykresluje život v romské osadě. Člověka se to dotkne, když čte o romském holokaustu a jejích zkušenostech z komunistického režimu.
Jít si za svým
Kým je Elena Lacková pro vás?
Velmi cílevědomá, vytrvalá a hrdá žena, která si šla za svým. Přežila i tragické období během holocaustu, poté dostala příležitost vystudovat. Studovala, když už měla devět vnoučat a bylo ji okolo padesáti let.
‚Lidský ve všech aspektech.‘ Film o odboji Romů proti nacistům získal cenu na německém festivalu goEast
Číst článek
Jako první Romka vystudovala vysokou školu a jako první ztvárnila romský holocaust v divadelní hře Horiaci cigánsky tábor. To je pro mě takový symbol, který se táhne filmem a na jehož základě se vysvětlují různé události v jejím životě.
Ve filmu je zároveň její autentický voiceover, na jehož základě vznikla kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Voiceover nahrála Milena Hübschmannová (zakladatelka české romistiky, pozn. red.) a ta její vzpomínky následně přepsala do knihy.
Herečka, zpěvačka a tanečnice a zároveň pravnučka Eleny Alžběta Ferencová alias Zea ve snímku tvoří jakýsi protipól své prababičky. Pomocí jejího vyprávění lze sledovat, jak se situace Romů a přístup společnosti posunul. V čem z vašeho pohledu situace Romů neposunula?
Nejsem politička ani socioložka, ale z mého osobního pohledu se situace zas tak moc nezměnila. Ve společnosti stále přetrvává rasismus, předsudky, je to strašně viditelné ve všech oblastech života.
Navzdory tomu, že Romové jsou největší etnická minorita v Evropě, tak stále máme problémy v rovném přístupu ke vzdělání, práci a obecně bytí.
Samotní Romové často hledají svou identitu, což je způsobené tím, jak jsou vnímaní ve společnosti. Sami se neztotožňují se stereotypním obrazem. Je to heterogenní skupina.
Alžběta Ferencová ve filmu vypráví, že nedostává tolik rolí na Slovensku, protože „nereprezentuje typickou Slovenku, nelze se s ní ztotožnit.“
Romští herci mají velký problém dostat role. Je jim říkáno třeba to, že Romka nemůže hrát zdravotní sestru a že lidé na to nejsou zvyklí. Není to přitom pravda, Romové pracují ve zdravotnictví. Na tento obraz prý společnost není zvyklá a možná by ho neměla ráda.
Myslím ale, že tohle se posouvá, například i díky seriálu Jana Hřebejka Iveta, ve kterém Alžběta dostala hlavní roli. Díky tomu dostala i další pracovní možnosti. Konkrétně její situace se změnila, což může být pozitivní i pro další romské herce.
Nitro romské komunity
Elena Lacková ve filmu říká, že „Národ, který nepíše, nemůže být národ.“ Co si o tom myslíte?
Byla jednou z první romských spisovatelek, takže považovala to za velmi důležité, aby každý národ psal a měl svou literaturu.
Platí tohle i o filmu?
Že národ, který netočí filmy není národem? (smích) Takhle přímo bych to neřekla, to by byla zvláštní formulace. Myslím si ale, že romských režisérů by v Evropě obecně mělo být více. Je ale potřebné, abychom i my mohli poukazovat na témata z nitra romské komunity, aby se narativy měnily.
Za Slovensko bojovali i Romové. Přesto je jejich osud z války stále málo známý, upozorňuje historička
Číst článek
Uvědomuji si, že obraz Romů je v médiích i ve filmech velmi pokřivený. Když například hledám nějaké archivní záběry, které se týkají Romů, tak vidím, že jsou hodně ovlivněné dobou, jsou strašně stereotypní. Z druhé světové války nejsou prakticky žádné záběry zachycující Romy.
Co se týče komunismu, tak z té doby zase nejsou materiály točené přímo Romy. Romové byli používáni jako politický nástroj, videa jsou o tom, jak se mají Romové asimilovat, jakou mají dodržovat hygienu, jak mají žít a pracovat.
Bylo to takové dvojsečné – chtěli, aby se Romové stali součástí společnosti, ale mělo to svou daň v tom, že jsme ztráceli vlastní jazyk a kulturu.
V 90. letech i dnes je vidět zobrazování Romů z jiného hlediska, ale stále přetrvává stereotypní obraz. I když musím říct, že už tam jsou snahy dokumentaristů ukázat Romy z jiného pohledu. Stále mi ale chybí obraz z nitra komunity.
V poslední době přemýšlím nad tím, jak takové obrazy dekódovat. Obraz Romů je hodně ovlivněn takovým koloniálním pohledem. Když se někdo v budoucnosti bude chtít podívat na to, jak Romové žili a žijí, tak vůbec nenajde zobrazení běžného života.
‚Můžou z nich být odborníci, kteří nám chybí.‘ Europarlament kritizuje segregaci romských dětí
Číst článek
Mám pocit, že to se děje i teď. V majoritě přetrvává takový pohled na Romy, že nejsou ničeho schopní, nic nedělají. Přitom historických momentů je mnoho. Jsou ale záměrně vynechávány. Romové jsou na okraji společnosti, nikdy nejsou její součástí.
Snímek je taková koláž z archivních záběrů, obrazů přírody a současného dění. Proč jste zvolila tuto formu?
Použili jsme hlas Eleny Lackové, který jsme našli v archivu. Pomocí archivních záběrů jsme vytvářeli různé fragmenty, koláže a dvojité expozice, abychom dokázali vykreslit pohled do minulosti a do vzpomínek. Poukazovali jsme tak na to, jak Romové žili v minulosti.
Vzniklo to hlavně proto, že autentické záběry romského života v archivech skoro nejsou nebo je nelze použít, protože jsou velmi streotypní. Střihačka Hanka Dvořáková vymyslela způsob, jak rekonstruovat minulost.
Fascinace nadpřirozenem
Váš předchozí film Jak jsem se stala partyzánkou je v mnohém hodně osobní. Film je o romském odboji, vyprávíte v něm i příběh vašeho pradědečka, kterému gestapo vyvraždilo rodinu. Je i váš nový film v něčem takto osobní?
Osobní linku nemá. Univerzální je to v tom, že se s příběhem dokáží identifikovat ženy. Nejen Romky, ale ženy, které se snaží zkombinovat profesní a osobní život. Dokument rozvíjí roli ženy, matky i společnosti. Najde se v tom hodně žen.
Když jste dříve mluvila o filmu Jak jsem se stala partyzánkou, tak jste říkala, že doufáte, že film trochu otevře debatu o romském odboji. Povedlo se to?
Na to, aby se to úplně podařilo, je ještě potřeba hodně práce. Jsem ale ráda, že téma se malými krůčky trochu zviditelnilo. Film byl na různých zahraničních festivalech, mluvilo se o něm, dostal se i do škol.
‚Ta hrůza. Nikdo se nevrátil.‘ Nový web mapuje příběhy romského holokaustu a těch, kteří přežili
Číst článek
Momentálně natáčíte dokument o ženách-čarodějnicích. V čem je pro vás toto téma přitažlivé?
Zajímalo mě od malička, vždycky mě svým způsobem fascinovalo. Motiv čarodějnictví nebo nadpřirozeného světa je dnes všude, stačí se podívat na Stranger Things anebo Harryho Pottera.
Fascinace tím je nějakým způsobem přítomná ve společnosti. Konkrétně jsem se rozhodla přezkoumat téma z antropologického hlediska, objevuje se nejen v romské komunitě.
Konkrétně vytvářím takový osobní film, ve kterém pátrám po romské čarodějnici. Jde tam o zlomení starodávné kletby, o které se vypráví. Nevím, jestli je reálná. Víc ale nemůžu říct, protože na tom budu pracovat ještě další tři roky a nemůžu prozradit příběh.
