Nebudu se vciťovat do vražedkyně. Ale šedé zóny jsou zajímavé, říká herečka Mia Wasikowska
Australanka Mia Wasikowska spolupracovala s režiséry, jako je například Jim Jarmusch nebo Tim Burton, u kterého ztvárnila Alenku v říši divů. Teď hraje hlavní roli ve snímku Club Zero, kde jako učitelka nutí děti nejíst. Rozhovor pro Radiožurnál se tak točí kolem sektářství, spolupráce s rakouskou filmařkou Jessicou Hausnerovou, ale také hereččina polského původu.
Slečna Novaková působí na britské internátní škole pro bohaté děti a na kurzu nutriční výchovy manipuluje studentky a studenty k tomu, aby úplně přestali jíst.
S Jessicou jsme se dlouze bavily o tom, kdo ta slečna Novaková je, jaký je její myšlenkový svět. Nejdřív jsem ji viděla jako vědomou manipulátorku, která si užívá svoji moc a kontrolu nad lidmi. Ale režisérka trvala na tom, aby moje postava věřila tomu, čemu je učí a že děti zachraňuje.
Nakonec je takhle asi děsivější a přesvědčivější. Vypovídá totiž mimo jiné o tom, čemu všemu věříme.
Našla jste něco z té postavy v sobě?
Nevím. Je kolem ní hodně polopravd a ona hodně tlačí agendu, se kterou samozřejmě nesouhlasím. Ale dává svým studentům a studentkám hlas a sílu oddělit se od svých rodičů, což všichni puberťáci chtějí. Ti studenti cítí existenciální úzkost, a proto se na její nutriční výchovu vůbec přihlásili. A ta šedá zóna je hodně zajímavá.
Mají obecně herci a herečky tendenci nacházet něco pozitivního a lidského v negativních postavách, aby se jich mohli dobře zhostit?
Necítím potřebu slečnu Novakovou nebo jiné svoje postavy obhajovat. Je mi jedno, jestli ji budete mít rád, nebo ne. Mám na ni vlastní názor. Hrála jsem tu postavu pro Jessicu – a podle jejích pokynů. Zahrála bych ji, jakýmkoli způsobem by mě požádala. To je nakonec moje práce, jsem herečka.
Nepotřebuju do postav investovat empatii. Kdybych měla někoho ve své roli zavraždit, nebudu se do něj muset vciťovat, abych niterně porozuměla proč. Stačí mi si to představit.
Jak pracujete, když jako herečka vstupujete do nepříjemných nebo hraničních situací? Máte na to nějakou psychohygienu nebo hereckou metodu?
Zkrátka si připomínám, že všechno to negativní pomine. Ať už hraju, nebo ne, každodenní život přináší kromě jiného taky nespokojenost i neštěstí, pořád se to mění.
Takže se rolí i snadno zbavujete? Nebo s vámi zůstávají?
Dokážu, myslím, do rolí vklouznout a zase z nich vyklouznout docela snadno. Někdy jsou to spíš témata, která filmy prozkoumávají, co se mnou dokážou zůstat ještě dlouhé týdny.
Narodila jste se v Austrálii, ale hlásíte se ke svým polským kořenům. Proč jsou pro vás důležité?
Mám k Polsku a polské kultuře láskyplný vztah, protože ho utvářela moje maminka a babička. Emigrovaly do Austrálie, když mamince bylo dvanáct. Byla jsem v Polsku mnohokrát, i když jsem se tam nenarodila.
Hodně se vztahuju k různým kulturním zvláštnostem, které od maminky a babičky znám a které mi připadají hodně polské. Například s sebou bereme všude vařená vejce. Úplně všude!
Co vás čeká dál?
Nic, teď nepřipravuju žádné filmy.
Aha. A je to pro vás v pořádku? Jste za to ráda, nebo to pro vás obnáší nějaký stres z nejistoty?
Jsem s tím v pohodě. Cokoli dobrého se objeví, to uvítám. Jsem ale už mnohem víc zvyklá na nejistotu, než když jsem byla mladší. Když jsem měla dva týdny volno, už jsem se užírala myšlenkami na to, že nevím, co se mnou bude. To v tom věku asi neví nikdo. Teď spokojeně zahradničím, když mám mezi projekty přestávku.
Dny evropského filmu
Tvorbu vídeňské rodačky Jessicy Hausner připomíná i letošní festival Dny evropské filmu, který se koná od 4. do 9. dubna v pražských kinech Světozor, Edison Filmhub Praha a Přítomnost, v brněnském kině Art a v ostravském Minikině, od 10. do 14. dubna se pak přesune do regionů.
Přehlídka vedle předpremiéry syrového thrilleru Club Zero uvede také trpký příběh dospívající dívky Lovely Rita a mysteriózní hororové drama Hotel odehrávající se v odlehlém alpském hotelu a okolních hlubokých lesích. Sobotní projekci jejího nejnovějšího filmu doplní masterclass vedená Jessicou Hausner.
